Čínský oficiální tisk je v posledních dnech ještě nečitelnější než obvykle, protože jeho stránky plní textové i obrazové zpravodajství z Všečínského shromáždění lidových zástupců. Každoroční událost se letos ovšem koná v atmosféře strachu z demonstrací, souvisejících s tuniskou jasmínovou revolucí, jejíž dopad na čínské prostředí sledují i česká média. Kromě obvyklého zatýkání domácích „odbojářů“ (Ťiang Tchienjung a další) a cenzury se s omezeními a výhrůžkami setkávají samozřejmě i cizí novináři. Singapurský internetový portál Spojené ranní noviny (Lien-che cao-pao wang) napsal 3. března o tom, že žurnalisté nesmějí nic podnikat bez povolení bezpečnostních úřadů. Kdo toto pravidlo poruší, může počítat s tím, že v Číně už pracovat nebude. Stejně tak se pečlivě střeží jakýkoli náznak srocování. Opatření si v ničem příliš nezadají s těmi, která byla aplikována kolem konání olympijských her. „Poté, co před dvěma týdny neznámý subjekt uveřejnil na čínském internetu výzvu ke konání jasmínové revoluce v Číně a zmínil místo před vchodem do McDonalda na třídě Wangfuťing, se tato třída vždy v neděli změnila v místo, kde si dávali zahraniční novináři dostaveníčko s místní policií. Každopádně k žádným násilným událostem ani jednou nedošlo,“ píše se v textu. Při jiné příležitosti ovšem, jak zpráva dále připomíná, čínská tajná policie zmlátila a zkopala amerického novináře z bloomberg.com, který se pokoušel zaznamenat bezpečnostní opatření na Wangfuťingu.
I další článek souvisí s probíhajícím shromážděním. Hovoří se v něm o tom, že se dvanáct politických zástupců z Kantonu vydalo na všelidové shromáždění do Pekingu vlakem, místo aby použili pohodlné a rychlé letadlo, jak bývá zvykem. Jako důvod uvedli, že si v čase cesty popovídají a že se ušetří. „Z Kantonu to do Pekingu trvá vlakem dvacet a půl hodiny, což je o sedmnáct hodin déle než letadlem. Finanční aspekt věci zase samozřejmě nahrává železniční dopravě: lístek přijde na pět set jüanů, což znamená, že dvanáctičlenná delegace ušetřila na dopravě celkem sedm tisíc jüanů.“ Ostatní kantonští politici stejně jako obyčejní lidé nejsou v hodnocení tohoto počinu jednotní. Někteří tvrdí, že při cestě vlakem z okýnka politici alespoň uvidí krásu Číny a že nakonec také ochutnají, jak se žije a cestuje obyčejným Číňanům. Další si myslí, že s ohledem na promarněný čas není finanční úspora zas takovou výhrou, jiní namítají, že v nejluxusnějším vlaku, jaký politici pro svou cestu použili, se prostému čínskému lidu asi moc nepřiblíží.
Článek, který vyšel 5. března v Rolnickém deníku (Nung-min ž’ pao), se věnuje problémům čínských pěstitelů geneticky nemodifikované sóji, kteří pod tlakem levné dovážené geneticky upravované plodiny přicházejí o odbyt. V provincii Chejlungťiang (nejsevernější provincie, nachází se na hranicích Číny a Ruska) v oblasti kolem města Chejche, jež leží na řece Amur a na hranici s Ruskem, jsou „podmínky jako stvořené k pěstování nejkvalitnější sóji – oblast je řídce obydlená a půda není znečištěná, mechanizace na vysoké úrovni a klima odpovídající“, jak se vyjádřil delegát všelidového shromáždění Liou Kang. Sója pocházející odtud se těší v Číně dobré pověsti, navíc je v biokvalitě (co toto slovo ovšem přesně znamená v Číně, těžko říci). Aby pomohli místním pěstitelům sóji a tím i ekonomice celé provincie, rozhodli se zdejší politici v posledních letech pro aktivní prosazování lokální značky a podporu výzkumu, který přinesl několik nových místních variet plodiny. „Stát musí vzdorovat hazardu s národním bohatstvím, sója se může stát páteřním produktem mezi našimi značkami,“ je přesvědčen Liou Kang, jehož cituje rolnický list.
Agentura Nová Čína (Sin-chua) přišla 5. března s informací, že se rodina čínského zaměstnancestážisty, který se v červnu 2008 v Japonsku upracoval k smrti, domohla odškodnění. Požadovaná výše odškodného nebyla malá: skoro šedesát milionů jenů (asi dvanáct milionů korun), rodina oběti dostala nakonec přes prokázané snahy falšovat dokumentaci o pracovní době i „píchačky“ jedenáct milionů jenů. Selhání srdečních funkcí z důvodu přesčasové práce bylo kvalifikováno jako „pracovní úraz“. Jedná se o první případ, kdy se smrt z přepracování dostala až k soudu. Japonská společnost, u níž pan Ťiang pracoval, po zaměstnancích dlouhodobě požaduje přesčasy v délce minimálně sto hodin měsíčně, v některých obdobích dokonce přes sto osmdesát hodin měsíčně, přičemž za hodinu přesčasu platí jenom 300 japonských jenů, což odpovídá asi 70 až 80 korunám. Tato částka je hluboko pod místním průměrným hodinovým platem, který činí 690 jenů. „V Japonsku zemřelo více stážistů, jako byl pan Ťiang, ale jejich příbuzní nemají takové právní povědomí, takže se případy nedostanou před soud,“ píše se v článku. Japonské statistiky uvádějí, že od roku 1992 do roku 2009 zemřelo v Japonsku 241 stážistů, z toho 76 na selhání srdečních funkcí.
Článek z 8. března hovoří o situaci, kdy Čína skupováním dluhopisů některých evropských zemí „pomáhá“ jejich ekonomikám a ještě za to sklízí kritiku. „Ať Čína koná nebo nekoná, vždycky se najde někdo, komu to nejde pod nos,“ stěžuje si autor textu, a vzápětí nás uklidňuje: „Číňané se ale vždy raději drží aktivního přístupu: ať už se jedná o pomoc Africe nebo o pomoc evropským zemím zmítajícím se ve finanční krizi, Číňanům vždy ležela na srdci hlavně harmonie a všeobecný rozvoj. Tváří v tvář pochybovačům a nactiutrhačům se Číňané chovají dle rčení mlčeti zlato, a v prastaré tradici ušlechtilého muže konají a šetří lesklými slovíčky.“