eskA2látor 2

Hudební pornosituací roku 2010 pro mě byl závěr koncertu Former Ghosts na festivalu Creepy Tepee: Freddy Ruppert při finálním refrénu „Who is going to love you like I do“ sám sebe dojal do té míry, že se rozbrečel. Příval slz ho přinutil ukončit píseň, což bylo na jedné straně dobře, protože jinak by si mohl při nekonečném a stále procítěnějším opakování ublížit. Na druhé straně jsem se cítil stříkajícími emocemi nepříjemně ulepen, bylo to jako připlést se k davové souloži ve chvíli hromadné ejakulace. Nebyl jsem sám, ale většina publika zálibně nastavila tvář. Přemýšlím, čím to je, že v alternativně popové subkultuře tolik hypertrofuje potřeba sdílení, předávání, propojování, že odsouvá do pozadí hudbu samotnou. Jako by tu zakořenila iluze, že je možné vytvořit si svou malou, útulnou pop music, v níž nebudou vládnout marketingové triky a popová klišé přestanou být klišé. Nic proti hudbě Former Ghosts; jejich dojímavé písně s ústředním tématem ztráty jsou sice všechno jiné než originální, ale o to v popu nejde: relevantní je, zda je dokonalý či nikoli. A Former Ghosts minimálně v případě debutu Fleurs dokonalí jsou. Problém začíná v jejich napojení na „scénu“ (a je jedno, jestli tento nový pop opatříme přívlastkem alternativní, indie nebo synth). Tehdy se stávají ozubeným kolečkem spolehlivě fungujícího šukacího stroje. Pak už není možné oddat se snění – byť s vědomím, že vše je jenom naoko –, stanete se součástí stroje, anebo rozpačitým svědkem jeho působení. Ta hudba už je zkrátka jednou provždy poskvrněná pro každého, kdo chce snít a přitom nikam nepatřit.