Bojíme se udělat krok dopředu

Čím konkrétně jste se podílel na přípravě nového územního plánu Prahy?

Po pravdě řečeno, „podílel se na přípravě“ je asi příliš silný výraz. Naše kancelář [Roman Koucký architektonická kancelář, s.r.o. – pozn. red.] zpracovala pro Útvar rozvoje města metodické podklady pro přípravu nového územního plánu. Na základě našich předchozích teoretických i praktických prací jsme se pokusili stanovit některé základní principy tak, aby se mohl připravovaný plán alespoň částečně proměnit a inovovat. To, že se nepromění zásadně, bylo bohužel od začátku jasné. Bylo nutné pracovat podle stavebního zákona i Zadání územního plánu. Mnoho prostoru pro inovace tak skutečně nezbývá.

Jak jste postupovali?

Pokusili jsme se zdůraznit, že je nutné, aby vznikl plán, který se věnuje městské struktuře, a nikoli funkcím, že je nutné, aby byl plán iniciační, a nikoli pouze restriktivní. Jsem přesvědčen, že popis města na základě funkcí je přežitkem Athénské charty, která vznikla ve třicátých letech minulého století. Je to zastaralý model, který je pro vývoj města v jednadvacátém století v podstatě nepoužitelný. Městské plánování je u nás zanesené řadou dogmat a setrvačností, neustále máme pocit, že direktivní řízení společnosti může přinést nějaké výsledky. To je náš omyl.

Snažili jsme se proto zredukovat nepřehledné množství takzvaných funkcí. Po dlouhých diskusích se nám podařilo snížit počet definovaných „rozdílných ploch“ na dvanáct. A to ve spektrálním kruhu. Vždy tři sousední jsou redukovatelné na jednu „základní“. Celek se tedy skládá ze čtyř ploch dle zátěže území. To je přijatelný počet. Míra zátěže znamená přeneseně kvalitu prostředí. Krajina má nejmenší možnou zátěž, následuje rekreační území, obytné území a největší zátěž lze logicky předpokládat v území produkčním. Ve většině našich územních plánů, které mnohde fungují přes deset let, jsme se čtyřmi „barvami“ vždy vystačili.

Pro která města jste navrhovali?

Ústí nad Labem, Šternberk, Teplice, Nejdek, Ústí nad Orlicí a další. Soutěže jsme dělali téměř do všech stotisícových měst republiky. Z těchto návrhů potom vznikaly teoretické práce. Říká se tomu „research by design“, abstrahování metodických principů předcházejí vždy praktické úkoly ze života, v případě urbanismu také z reálného právního prostředí.

Není pochyb o tom, že stávající územní plán není dostatečně funkční. Za dobu jeho existence do něj byly zaneseny tisíce změn…

Ano, to je výsledek rigidního a direktivního plánu založeného na „dovolených funkcích“. Jak jsem říkal, stále jsme se v Česku nevyrovnali s funkčním zónováním první poloviny 20. století. Pouze se postupem času ukázalo, že „urbanismus funkcí“ je příliš komplikovaný a pro život nepoužitelný intelektuální konstrukt, který ve výsledku vyvolává množství zbytečné dopravy. Život je mnohovrstevnatý, a tak se množství funkcí stále rozšiřovalo. Vymezené plochy původní „zóny“ se zmenšovaly až do absurdní polohy – částí parcel. Nejlépe je to vidět na vývoji pražských plánů, které se v průběhu 20. století drobí na čím dál menší částečky a ty jsou vybarvovány stále větším počtem barev, a protože barvy už nestačí, přidávají se kódy, ty také nestačí atd. Popis je roztříštěný, nelogický, nepochopitelný a vy pak s téměř každou stavbou potřebujete změnit plán. Život se prostě do takových škatulek funkcí nevejde. Proto jdou změny v Praze do tisíců. Pro město jako Praha je plán ve své direktivnosti a podrobnosti nestabilní.

Jakou metodu zvolit, aby nebylo plánování jen konstruktem a plnilo svůj účel?

Záleží především na tom, jakou má město v daném místě strukturu, ne funkci. Nejde o to, jakou mají ulice, náměstí a domy funkci, ale jaký mají „obraz“, charakter. Jde o to, zda město žije nebo ne. Když půjdete po Vinohradech, jak poznáte, co v tom kterém domě je? Jsou tam byty, hotely, školy, kanceláře, provozovny, ale struktura je jednotná a jednoznačná. Je proto nutné definovat „lokality“ s jednotným charakterem, popsat a rozvíjet jejich kvality. Přiřazení maximální zátěže území je už jen doplňkem takového „plánu lokalit“. Prvotní je struktura města, předměstí, krajiny…

K tomu ale nedošlo. Ani ke zvětšení „územních jednotek“, ani k definování jejich charakteru. I když byl počet funkcí redukován, nepodařilo se zamezit pokračování roztříštěné mapy. Město se chová stejně jako živý organismus, jednoduché principy k jeho popisu i plánování stačí. Měli bychom nastavit základní vymezení zastavitelný/nezastavitelný a veřejný/soukromý. Pro celý plán by stačily dvě základní čáry, hranice neboli rozhraní takových ploch. Územní plán musí řešit zejména kvalitu veřejných prostranství a ekonomickou (a tím také ekologickou) velikost města.

Co bránilo tomu, aby se nový územní plán proměnil zásadněji?

Setrvačnost myšlení, čas, množství norem, špatný zákon… Ve své podstatě asi malá společenská objednávka změny.

Příprava nového územního plánu je v procesu. Jak přesně jsou rozdělené kompetence těch, kteří se na jeho přípravě podílejí? Kdo má konečné slovo?

Konečné slovo mají vždycky politici. První a konečné. A protože máme zastupitelskou demokracii, tak je to správně. Že to u nás tak úplně nefunguje, je jiná otázka. Ze zákona je celý proces komplikovaný, a protože je plán složitý, probíhají tisíce jednání a plán vyvolává tisíce připomínek. Praha se dělí na dvaapadesát samostatných částí, z nichž je zhruba deset větších, s ostatními nesouměřitelných. Vedle sebe tak sedí starostové a jeden mluví za sto tisíc obyvatel a druhý za tisíc. Praha je navíc rozdělená na deset „sektorů“ a těm vládnou „sektoráři“, jde o zbytečně složitý správní komplex. Přitom je to jen průměrně velké hlavní město. Za hrubou chybu nového stavebního zákona považuji, že se nejdříve dohadují orgány státní správy a teprve pak probíhá veřejné jednání. Pražský plán je nezměrně komplikovaný, a tak je vytvářený ad hoc z toho, co je zrovna k dispozici. V podstatě se stále pracuje nad plánem z minulého století. Dokud nebude struktura plánu zcela jinak postavená a zpracovaná úplně od začátku a v jiných měřítcích, dokud nebude plán založený na struktuře města, a ne na funkcích, tak se z toho Praha nevymotá.

Jak dnes funkční plánování ovlivňuje strukturu města?

Zásadně. Druhá polovina dvacátého století Prahu zmnohonásobila „monofunkčními zónami“. Vznikla většina dnešní periferie – obytné i produkční. Konec století pak přinesl zásadní změny. Ve společnosti i architektuře. Svět přelomu tisíciletí je prostě „trochu jiný“. V osmdesátých letech jsme se stále, řekněme postmoderně, navraceli ke klasickým principům. Hledali jsme ideální řešení ve středověkém městě a v 19. století. Neuvědomovali jsme si, že cesta zpátky už není úplně možná. Blok vypadal jako zázračný lék na rozpadlou strukturu sídlišť. Stačí však jen špatně pochopené poměry ulice, navržené dle současných hygienických požadavků, a v tu chvíli se celá struktura stejně rozpadne a město nevznikne. Jestliže dnes budu chtít zopakovat ulici z 19. století, širokou 18 metrů, mohu v ní postavit kvůli hygienickým podmínkám ne čtyřpatrové, ale jen dvoupatrové domy, a to už není ulice města, ale předměstí. Město současnosti nelze naplánovat podle hygienických norem, které vznikly v reakci na průmyslovou revoluci devatenáctého století. Aby vzniklo město, musí být domy blízko u sebe a musí jich být hodně. Princip cesty zpět nefunguje, ale my se přitom bojíme udělat krok dopředu. Takže se pořád podvědomě ohlížíme zpátky a děláme kompromisy. Kompromis ale není v architektuře řešením, je jen známkou bezradnosti a nedostatečného sebevědomí. A plýtvání místem ještě nikdy nepřineslo uspokojivý výsledek.

Jak dojít ke změně?

Máme možnost se poučit, ale my to neděláme. Za posledních patnáct let jsme si zdevastovali krajinu stejně jako za čtyřicet let předtím, někde možná i víc, nevratně. A úplně zbytečně. Po revoluci jsme měli velkou šanci vstoupit do svobodného světa ještě poměrně dobře. Spoustu chyb, které udělaly vyspělejší země, jsme udělat nemuseli. Mnoho věcí jsme si mohli odpustit, ale asi jsme si to museli „prožít“. Dvacet let jsme tak promarnili. Škoda. Zónové plánování jede setrvačně i na Západě, ale v jiném prostředí, v jiné politické kultuře, jiné kultuře komunikace. Naším největším problémem je, že se nedokážeme na sebe a na život na svém území podívat normálně. Pořád vymýšlíme něco, co je pro život nepřirozené. Pořád něco „zachraňujeme“.

Měli bychom v územním plánování zohlednit ještě nějaký další důležitý princip?

Ano. Největší chybou je naše rezignace na nejdůležitější princip, kterým je krása. Pořád se motáme v normách, hygieně, bezpečnosti. Život města ale není zcela bezpečný ani hygienický, život je mnohovrstevnatý, různý, nepředvídatelný, krásný. Toho se ale bojíme, a proto si už dopředu zbytečně zakazujeme spoustu věcí. Bojíme se svobody, neumíme s ní zacházet. Navíc neumíme ocenit dílo, duševní práci, autorství, to je naše další brzda. Je to dědictví diktatury proletariátu. Je to v nás, je to český problém. Nesneseme názor osobností, nehledáme krásu a neumíme ji poznat. A tak se do plánu místo jasných a krásných kompozic promítají tuctové názory pokleslého vkusu ústy „iniciativ“ nebo populistických politických hesel.

Mluvili jsme o strachu z neznáma, o velkých změnách v životě města…

Žijeme ve 21. století, máme jiné měřítko lidského života, investorů, investic, vzdáleností. Měříme čas místo vzdálenosti. Vzdálenost už hraje roli pouze jako ekvivalent času. Důležité je, za jak dlouho se někam dostanu, nikoli jak je to daleko. Město má jiné měřítko, i když funguje v podstatě pořád stejně. Vím, za jak dlouho se dostanu z Vinohrad do Dejvic, ale nevím, jak je to daleko. Proto také nezáleží na tom, kde si povídáme, nakonec jsme rozhovor mohli udělat telefonicky a nemuseli se potkat vůbec. Dnes už se nepotřebujeme scházet, abychom si předali informaci. Ani na náměstí, ani v kavárně. Ale přesto je nutné podporovat, aby se lidé fyzicky potkávali. Nesmíme to však dělat direktivně. Naše urbanistické plány ale většinou obecně říkají, co nesmíš, místo aby říkaly, právě tohle můžeš. A to je chyba. Musíme vytvářet pozitivní příklady, hledat a podporovat potenciál.

Ve vaší knize Elementární urbanismus používáte pojem „recyklování města“, v čem to recyklování spočívá?

Město vzniká vrstvením. A my, namísto abychom dále vrstvili, jsme se naučili všechny funkce, které se nám „nehodí“, odstrkávat. Obchodní středisko je špatně? Tak ho dáme na periferii. I my, architekti a urbanisti, jsme tuto „záchrannou hru“ přijali. To je chyba celé naší roztříštěné profese. Plánujeme ideální město a to, u čeho máme pocit, že není správné, segregujeme. Co má být uvnitř města, jsme odsunuli na periferii a divíme se, že z města se stal Disneyland. A proč? Protože je „chráněné“. Místo toho, abychom činnosti proměňovali a míchali, jak se to ostatně dělo po celou historii, tak je ve jménu čistoty oddělujeme. Od průmyslové revoluce plíživě narůstá agrese „památkové ochrany“ a od druhé poloviny dvacátého století už ani ne plíživě narůstá agrese „ochrany přírody“. Ale kde zůstal člověk? Město už nelze recyklovat tak jako dřív, proměňovat v jeho hranicích. Zároveň ale nechceme ani expandovat – ostatně města jsou tak rozlezlá, že už ani nemusíme. Kde tedy máme stavět současné město? V centru prý ničíme památky a na periferii prý ničíme „zeleň“. V tu chvíli se město logicky rozpadá ještě víc, protože pořád nejjednodušší, i když nejhorší a ve výsledku nejdražší je další expanze. Musíme expanzi města do krajiny zastavit a znovu se naučit kombinovat všechny městské činnosti navzájem a zejména uvnitř města. A to všechny bez rozdílu, čisté i ty takzvaně špinavé. Musíme již zastavěné území zahustit a znovu použít. Musíme se „vrátit ke středu“.

Jste hlasitým kritikem plošné památkové ochrany; jak by měla památková péče probíhat, jaký by měla mít statut?

Vše jsem popsal v knize Úřad kreátora. Památková ochrana musí být inteligentní, a ne militantní. Nevadí mi památková péče jako instituce, vadí mi její nesystémovost, její dvojkolejnost, ale zejména neschopnost památkářů přečíst současnou architekturu, současný urbanismus města. Vadí mi, že naše doba nesmí vložit do města sebevědomou vrstvu, a že tím vlastně vkládá vrstvu vědomě nekvalitní. Vývoj města nelze prohlásit za ukončený. Konec je smrt. A města mají žít. Proto v systému péče o naše dědictví chybí „kreátor“.

Téměř ve všech diskusích o rozvoji Prahy se vynořuje postava hlavního architekta jakožto garanta koncepčního zacházení s městem. Myslíte, že je to řešení?

Nedovedu si představit, že společnost, ať už laická, politická či profesní, se shodne na jednom jméně, toho člověka osloví a dá mu potřebné kompetence a plnou důvěru. Taková osoba pravděpodobně ani neexistuje, ale o osobnostech a jejich společenském postavení jsem mluvil před chvilkou. Musíme asi hledat zcela jiný model.

Jakou formou byste do plánování budoucnosti města zapojil veřejnost?

Myslím, že naznačit vývoj města je poměrně složitá věc na to, aby o ní rozhodovala „veřejnost“. Já také přesně nevím, co to je „veřejnost“. Hovoří snad lidé běžně lékařům do toho, jak mají operovat? I v tramvaji je zakázáno mluvit na řidiče. Každá práce potřebuje znalosti a soustředění. Veřejnost by měla definovat přes své politické zástupce přesné zadání. To je politická otázka. Ovšem způsob, kdy jakýkoli kverulant, který nemá žádnou odpovědnost a je u nás nepostižitelný, může dlouhodobě hatit práci desítek lidí jen proto, že mu to činí potěšení a uspokojení, to je pro mě způsob nepřijatelný. Je to velmi kontraproduktivní a typicky český systém. Neumíme „participovat“ odpovědně, a proto si myslím, že participovat nemůžeme vůbec. Alespoň prozatím. V Holandsku nebo Švýcarsku se to učili stovky let, tak nevím, kdy k tomu dospěje česká společnost.

Vstupuje nějak do promýšlení územního plánu vlastnictví pozemků?

Vizi toho, jak se má město vyvíjet, musíte vždy dělat nezávisle na majetku, jinak to není vize. Ale mělo by se pochopitelně pracovat s majetkem města a do jisté míry i s majetkem státu. Je nutné počítat s umístěním některých klíčových staveb a je dobré vědět, kde mohu vývoj iniciovat a co mohu jako dobrý správce nabídnout. To se nám prozatím také nedaří. Navíc obec a stát u nás příliš nespolupracují.

Vedete ateliér na pražské Fakultě architektury, studenti architektury většinou pohlížejí na územní plánování s mírným despektem…

To už naštěstí není pravda. Ústav urbanismu má za sebou zásadní proměnu a již několik let vznikají na škole zajímavé urbanistické projekty, které studenty vysloveně baví. Rodí se nová generace, já jsem ji před časem nazval „generace nula“. Ta, jak pevně doufám, bude schopná pracovat i ve velkém měřítku měst. Někteří studenti, kteří odcházejí z naší fakulty poslední roky, už vědí, že urbanismus je architektura a že to není ani nuda, ani něco nepotřebného, ale cesta k novému obrazu našich měst. Větším problémem bude změna legislativy, kterou prozatím ovládají „ti staří z minulého století“, ale mladí snad budou připravení aktivně převzít i tuto roli.