Psaní jako obranný mechanismus

Vaše kniha Textual Poachers, v níž jste se zabýval mediálním fandomem, tedy aktivitami příznivců ­sci­fi, fantasy, hororu a příbuzných literárních a filmových žánrů, vyšla už v roce 1992. Co se od té doby změnilo?

Kniha popisovala fandom v časech, které se zpětně zdají být koncem jedné éry a začátkem jiné. Tehdy končil ten typ fanouškovství, jehož primární instituce závisely na poštovních službách a osobních setkáních, a začínala doba, v níž hraje hlavní roli internet. Šlo o konec epochy, v níž byl fandom vnímán jako naprosto marginální v porovnání s tím, jak fungoval kulturní průmysl, a začátek období, v němž jsou fanouškovské aktivity stále více pohlcovány a komodifikovány kreativním sektorem. Internet zviditelnil různorodost forem fanouškovské kreativity a participace, umožnil kontakt vzdálených komunit a kreativní průmysl se musel chtě nechtě vyrovnat s realitou, v níž na názoru fanoušků záleží.

V té knize jsem se geograficky omezil na americký fandom, přičemž internet přinesl spíše jakýsi nadnárodní model, který ovšem rozhodně není jednolitý – mezi kulturami fanoušků v různých částech světa existují velké rozdíly. Jejich šíření brání přinejmenším jazykové bariéry. Existují ještě místa, kde je fandom stále vnímán jako nějaká duševní choroba a kde televizní společnosti házejí svým kreativním fanouškům klacky pod nohy? Určitě. Existují ještě rozdíly ve viditelnosti, postavení a vlivu mezi různými druhy fanoušků – rozdíly, které odrážejí marginalizaci žen a lidí jiných ras? Opět rozhodně ano. Proto když popisuji, co se stalo s fandomem za posledních několik desetiletí, vyhýbám se jednoduchému narativu o pokroku.

Proč se fanoušci často vyjadřují o své zálibě jako o něčem, co je dobré nebo dokonce nutné pro udržení duševního zdraví? Je snad vytváření vlastních příběhů způsobem terapie?

Kritici často odsuzují fanoušky jako lidi, kteří nevědí, co s penězi, nebo nemají co na práci. Chápu to ale spíš jako výtku vůči současným ekonomickým a sociálním strukturám než vůči fanouškům. Sami fanoušci jsou často vysoce inteligentní, kreativní a činorodí lidé, kteří se cítí ve svých zaměstnáních nedocenění. Z historického hlediska vzato, americké autorky fanfikce často pracovaly na pozicích takzvaných růžových límečků, což jsou zaměstnání obsazovaná především ženami, která sice předpokládají vysoký stupeň vzdělání, ale posléze při každodenním výkonu odborné znalosti nevyžadují. Onu nevyužívanou vzdělanost by internetový odborník Clay Shirky nejspíš označil za „kognitivní přebytek“. Účastnit se fandomu potom představuje jakýsi mentální odpočinek. Nejde přímo o terapii, ačkoli někdy autorky používají své příběhy i k tomu, aby se vyrovnaly s problémy v osobním životě. Zapojení do fandomu zkrátka představuje duševní a tvůrčí ventil, který jim chybí v jiných oblastech jejich života. Fandom lze tedy chápat jako sociálně­-kulturní odpověď na pocity odcizení a osamění, které charakterizují modernitu, a na nerovné pracovní podmínky, s nimiž se ženy každodenně setkávají. Rámec terapie v oblasti fandomu je problematický i v tom, že se pak zdá, jako by fanoušci byli nějakým zvláštním způsobem poškození. Tvrdím opak: fanoušci trpí stejnými problémy jako my ostatní, ale vyvinuli si lepší obranné mechanismy, jak je zvládat. Našli si podpůrnou komunitu, která jim dává to, co potřebují.

Píšou a čtou fanfikci stále především bílé ženy ze středních vrstev?

Internet fanfikci značně zpřístupnil, i proto ji například začínají lidé číst a psát v nižším věku. V americkém prostředí se psaní fanfikce stalo běžnou součástí dospívání a bývá to tak čím dál častěji i jinde po světě. Noví fanoušci se přidávají tak rychle, že nemohou být do fanouškovské komunity zcela začleněni. Proto můžete najít zákoutí fandomu, která se řídí velmi odlišnými normami a konvencemi. Určitě dnes mezi autory narazíte na více mužů než dříve, ačkoli to se liší fandom od fandomu. Některé ženy obtěžuje přítomnost mužských fanoušků, kteří příliš prosazují své názory na to, jaké druhy příběhů by se měly vyprávět, nebo které vzrušuje možnost číst ženské erotické fantazie. Komunity kolem fanfikce už nemusí být pro ženy tak bezpečným prostorem, jakým bývaly kdysi. Přesto fanfikce zůstává z velké části ženskou záležitostí. Fandom se rodí ze směsi fascinace a frustrace – a ženy, které jsou v oblasti akčních a dobrodružných seriálů brány jako méněcenné publikum, se často musí hodně snažit, aby své příběhy protlačily z okraje do centra seriá­lového narativu. Častěji se můžeme setkat také s fanoušky, kteří nejsou běloši, a přirozeně tak vzniká více diskusí o rasové reprezentaci. Přesto převážnou většinu autorek fanfikce tvoří bělošky. Psaní fanfikce vyžaduje určitý stupeň gramotnosti, přístup k internetu mimo pracoviště nebo školu a dost volného času, což jsou faktory spojené se statusem střední třídy. Pravda ovšem je, že se studie fandomu většinou zaměřují na anglicky hovořící svět, ačkoli v poslední době jsme začali sledovat také situaci v Japonsku, Číně, Indii, Koreji a dalších asijských zemích. Téměř nic ale nevíme o fandomu ve východní Evropě či v arabském světě. Snažím se proto na svém blogu ukázat také práci vědců z těchto částí světa.

Platí ještě, že typická fanfikce ztělesňuje „úzkosti z porušování panujících kulturních hierarchií“? Stále v ní heteronormativita dostává na frak?

Fanfikce často zkoumá společenské hranice a představy, které nebývají běžně přijímány. Přítomnost LGBT identit je dnes v amerických masových médiích běžnější, ale nadále existují omezení v tom, jaké typy vztahů jsou zobrazovány, kdo se stává hrdinou v rámci určitého narativu a jakým formám sexuálních zkušeností se dostává pozornosti. Existují seriály jako Outlander nebo Masters of Sex, v nichž je sexualita důležitou součástí příběhu a prostředkem vyjádření vztahů mezi postavami, ale ve spoustě dalších sex v emocionálních životech protagonistů chybí. Fanfikce umí obzvlášť dobře domýšlet, jak asi vypadá sexualita mezi postavami, které mají komplexní sociální a emocionální vzájemné vztahy. Klíčová slashová premisa o dvou mužích­milencích už není tak radikální, jak bývala, ale myšlenka, že sex vyjadřuje osobnost a není jen jakýmsi spojením dvou těl, překvapivě radikální zůstává. Fanfikce zkoumá témata, jako je sexuální dynamika moci, vztah s více partnery nebo jiná než cisgenderová identifikace, mnohem otevřeněji, než to jako celek činí masová média. Pořád tedy tvrdím, že fanfikce má nesmírný subverzivní potenciál, protože neprochází stejnými stupni dohledu jako jiná média. Nedosahuje této úrovně subverzivity vždy – mnohé texty pouze znovu potvrzují dominantní normy, mohou být misogynní, rasistické a homofobní, mohou být v mnoha ohledech zavádějící, ale ta nejlepší díla nás mohou posunout dál než jakákoli jiná současná populární tvorba.

Jsou některé druhy fanfikce jejich čtenářkami a čtenáři považovány za hodnotnější?

Určitě existují subžánry fanfikce, které jsou vnímány jako poněkud pochybné. Fandom se vždycky díval svrchu na takzvané příběhy Mary Sue, do nichž autorky vkládají jako postavy samy sebe. Kontroverzní zůstává slash, v němž vystupují herci a rockové hvězdy. Existují subžánry, jako jsou mpreg, tedy příběhy o otěhotnění mužů, nebo incestní příběhy, které se zdají spoustě fanoušků nechutné. A také v rámci každého konkrétního seriálu jsou některé vztahy mezi postavami považovány za žádoucí a jiné jsou chápány jako trapné.

Zajímavý je i jiný příklad. Většina profesionálních scenáristů získává práci tak, že píše spekulativní scénáře k existujícím televizním seriálům. S realizací těchto scénářů se nepočítá a mohou se týkat čehokoli, co se zrovna vysílá. Tyto scénáře jsou nicméně chápány jako profesionální práce a autoři by se bránili, kdybyste jejich tvorbu popsali jako formu fanfikce. Po pravdě řečeno, touha být profesionály tyto autory omezuje: nemohou předložit něco, co by nešlo pustit v televizi, zatímco těžištěm fanfikce jsou příběhy, které by jinak nemohly být vyprávěny. Zmínění scenáristé – jsou to většinou muži – nicméně vytvářejí zónu, kde mohou profesionálové vyprávět nekanonické příběhy o již existujících postavách z populárních televizních seriálů, a přitom se vyhnout stigmatu, které bývá s fanfikcí spojeno.

Stále častější jsou příběhy o vztazích mezi postavami z různých původních narativů. Čím to je způsobeno?

Psal jsem o několika takových případech už v knize Textual Poachers, dnes je ale tento fenomén určitě daleko rozšířenější. Některé z těchto příběhů jsou napsány s velkou odvahou – autorky si pohrávají s konvencemi fanfikce a zkoušejí, jak lze různé postavy a univerza kombinovat. V nejlepších případech se tento cross­over stává způsobem objevování dalších dimenzí postav a situací. Pokud vyjmete postavu ze světa, v němž ji známe, bude procházet stejnými traumaty a krizemi? Když přemístíme dvě postavy do zcela odlišného časoprostoru, budou pořád přáteli nebo milenci? Dokážeme najít postavu zcela odjinud, která by našemu hrdinovi pomohla s jeho problémem? To jsou skutečně zajímavé otázky, naznačující vzrůstající obeznámenost autorek s žánrovými konvencemi. Svědčí rovněž o přeplněnosti světa fanfikce. Konvenční příběhy se kvůli množství autorek vyčerpaly, a ony tak zacházejí dál při hledání nových témat. Každopádně samotný shipping, tedy vytváření vztahů mezi postavami, je klíčovou hnací silou v podstatě všech forem fanfikce.

Fanfikce se dosud úspěšně bránila komercializaci. Kulturní průmysl však pronikne kamkoli. Tak třeba v jádru bestselleru Padesát odstínů šedi lze dohledat fanfikci na motivy populární upírské ságy Stmívání. Fandom už tedy není držen v dostatečné vzdálenosti od původní autorské tvorby, aby ji „neznečistil“?

Namístě je spíše otázka, kdo drží fanfikci stranou a proč. Mnoho čtenářek Padesáti odstínů šedi předtím nikdy fanfikci nečetlo a nyní v důsledku obrovského komerčního úspěchu trilogie vzrůstá i zájem o publikování děl jiných autorek fanfikce. V současnosti navíc existuje daleko více možností, jak publikovat na internetu i tiskem, což otevřelo prostor poloprofesionální beletrii, která má s fanfikcí mnoho společného. A mediální společnosti najednou pořádají soutěže v psaní fanfikce.

Zaujalo mě ale opovržení, kterým bylo Padesát odstínů šedi zahrnuto. Tato kniha je posměšně označována za vrchol brakové beletrie a je nazývána „pornem pro mamky“, což jsou v zásadě tytéž pošklebky, jaké vždy směřovaly k fanfikci obecně. Mám silné podezření, že mnoho lidí si tuto knihu drží od těla, protože je znepokojuje její sexuální a emocio­nální dynamika. Asi to není kdovíjak skvělá kniha, ale reakce na ni daleko překonávají prosté odmítnutí špatně psané prózy. Zdá se, že se lidem dostává pod kůži. Takže ano, metafora znečištění pořád vystihuje to, jakým způsobem někteří tradiční kulturní arbitři odpovídají na jisté afektivní kvality fanfikce. Kritická pozornost se sice soustředí na prolínání populárního a vysokého umění, ale přesto i nadále existuje tendence odmítat to, co fanoušci tvoří, jako „neoriginální a bez nápadu“, protože je to zakotveno v „příběhu někoho jiného“. Fanfikce tedy dál zůstává poněkud pobuřující kategorií.

Mnozí z první generace vědců zkoumajících fanouškovskou kulturu ovšem byli až příliš zaujati skandálností a „hříšností“ fandomu. Dnes nás musí zajímat hlavně to, jak fanfikce ovlivňuje podobu masových médií. Kdysi fanfikce pobuřovala třeba tím, že doplňovala pozadí příběhu televizních seriálů. Dnes se pozadí vyprávění stává součástí seriálu samotného – když už ne v rámci vysílaných epizod, pak aspoň prostřednictvím různých transmediálních rozšíření. To, co kdysi autorky fanfikce hledaly ve svých příbězích, se nyní stává součástí toho, co zažívají úplně všichni diváci, když zapnou televizi.

Když J. K. Rowlingová svým fanouškům přes právníky vzkazuje, aby dál psali nevinné povídky a vyvarovali se čehokoli s pornografickým obsahem, může to sice působit směšně, nic to ale nemění na tom, že americké zákony jsou na její straně…

Právní status fanfikce zůstává v USA nedořešený. Skupiny jako Organization for Transformative Works navrhují určitou právní ochranu zaběhnuté fanouškovské praxe. V potaz by byl brán způsob, jakým bylo originální dílo upraveno, a to, zda tato úprava splňuje současnou americkou definici „řádného užití“. Téměř veškerá fanfikce totiž využívá prvky původního textu pro účely kritického komentáře – fanoušci chtějí o původním materiálu něco říct. Autorka fanfikce ukotvuje děj svého příběhu za použití výslovných odkazů a citací původního textu jakožto dokladů, které mají přesvědčit komunitu, že její interpretace je hodnověrná nebo aspoň zajímavá – právě ve vztahu k originálu. Fanfikce se nikdy nechce minout s originálem, právě naopak, a už vůbec s ním nechce soupeřit. Fanouškovské texty navíc dělají původnímu dílu reklamu.

V současnosti ale máme velmi málo judikatury, která by v případě fanfikce ověřovala jakékoli právní nároky. Mediální společnosti často používají zastrašování a autoři svou morální autoritu, ale jen zřídkakdy, pokud vůbec, svůj případ dovedou až k soudu. Výše zmíněná organizace navíc poskytuje právní pomoc fanouškům, kteří se obávají právních sankcí. Ve skutečnosti ovšem není ani příliš jasné, jak by byl zákon o ochraně autorských práv v praxi aplikován. Tento problém je nicméně součástí širšího právního boje, který spadá obecně do tématu participace. Omezení týkající se autorského práva, včetně pokusů ukončit neutralitu internetu, představují největší hrozbu svobodě projevu v současné digitální kultuře. Tato otázka ovšem zdaleka přesahuje to, zda fanoušci mohou psát nějaké texty a sdílet je se svými přáteli. V sázce je, zda veřejnost dokáže odpovídat na mocné mediální tlaky působící ve společnosti.