Francouzský hudební experimentátor patří mezi šťastlivce, kteří tvořili na okraji, objevení svého díla se však dožili ještě v produktivním věku. Jeho tvorba vychází z koláže pseudoetnografických, kulturněhistorických fragmentů. Ty se skládají v organický vesmír intimního, do sebe ponořeného jazyka, který je sice nesrozumitelný, ale o to expresivněji působí.
„Ghédalia Tazartès je nomád. Putuje hudbou od zpěvu k rytmu, od jednoho hlasu k druhému. Kdesi na pomezí muezzinské psalmodie a řevu rockera klestí cestu elektronice i lidskému hlasu,“ napsal o hudebníkovi současný francouzský filosof André Glucksmann. Svoji charakteristiku dále odstiňuje: „Ghédalia je orchestr a popová kapela v jedné osobě, jeho osoba exploduje skrze sólovou operu do nekonečna postav. Jedinec se stává množstvím a naopak. Autor a jeho dvojníci pracují bez záchranné sítě, ve zcela volném spojení se zvuky, rytmy, svým hlasem, svými hlasy. Kompozičním principem je permanentní proměna, uniká dozoru a vzdoruje zařazení. Tato hudba bez hranic klesá, křičí a naříká, když se dotýká země.“
Francouzský hudebník (a chtělo by se dodat: osvícený naivista, surrealista z nezbytnosti, třeštící etnograf a fonický básník) Ghédalia Tazartès po letech, ba desetiletích tvorby bez širšího zájmu veřejnosti působí jako zjevení. Album Repas Froid – poprvé vyšlo v roce 2009 a nedávno na vinylu – nicméně ukazuje, že i pozdní vstup na scénu se občas může povést. Po několika vydaných nahrávkách a dlouhém období tvorby „pro sebe“ objevila Tazartèse avantgardní scéna. Jde o horečnatý mix ingrediencí, které do sebe jiní nemíchají. Lze jej poslouchat jako čistou psychedelickou poezii i jako obžalobu dvacátého století.
Bující říše
Říká se, že surrealismus v hudbě nemůže existovat. Jednou za čas se ovšem vynořují osobnosti, které toto přesvědčení zviklají. Dnes takřka pětašedesátiletý francouzský autodidakt se estetice surrealismu blíží momentem široce pojaté koláže. Jeho hudební tvorba mnohdy připomíná vysílání jakési surrealistické rozhlasové stanice. Do tohoto základu, který svou syrovou atmosférou může rovněž upomínat na art brut, se Tazartès energicky vřezává bezeslovnými vokály, jazykem neologismu a fonické poezie. Slyšíme surové rytmy, ruchy, výkřiky, dětské hlasy, útržky z filmů či médií, orchestr, zvuky neidentifikovatelných akcí, pouliční muziku, vypravěče ze starých nahrávek. Francouzštinu střídá ruština, po ruštině přicházejí záznamy arabštiny. Nervní a hektické pasáže se střídají s okamžiky zklidnění: z různých časoprostorů se tu skládá fiktivní místo, které přesto pociťujeme zcela reálně, dokonce s jakousi živelnou bezprostředností. Zcela nenásilně se tu prolínají zvuky převzaté a vlastní. Užijeli Tazartès například syntezátor, rozklene se navíc paradox mezi umělým zvukem a přirozeně bující organickou říší.
Galerie fotografií na webové stránce časopisu The Wire přibližuje muzikantův pařížský byt: je to vetešnické skladiště, muzeum kuriozit, stěny i police jsou pokryté stovkami předmětů, od afrických nástrojů přes votivní sošky, zrcadla, antikvity, ptačí klece, reprobedny až k soudobým artefaktům. Není těžké podlehnout dojmu, že právě toto je vizuální reprezentace jeho hudby.
Ambivalence nesrozumitelnosti
„Nejsem experimentátor… Moje hudba, to je jazz a soul… A hlavně: Rock’n’roll forever!“ říká Ghédalia Tazartès, když se má představit na kameru. Jeho hudba je přes všechnu sofistikovanost (nebo možná spíš nezvyklý výběr prostředků) skutečně především výrazem vášně a energie. Zmiňujeli Tazartès rock’n’roll, myslí tím původní neregulovanou sílu fyzického projevu, jak ji v různých fázích hudební historie reprezentovali mladý Chuck Berry či Elvis Presley, protagonisté první vlny punku nebo Keiji Haino.
O souběhu živelné bezprostřednosti s promyšlenou metodou svědčí Tazartèsovo zacházení s vokály. Nejprve jeho vlastní hlas: zpívá buď beze slov, anebo ve fiktivních jazycích. Debutové album Diasporas z roku 1979 bylo dokonce koncipováno mystifikačně jako antologie zvukových dokumentů afrických a arabských národů a kmenů – vše pečlivě popsáno, včetně vybájených situací a funkcí (zpěv při lovu ptáků apod.). Říká k tomu: „Zpívám v jazyce, který jsem si pro svou hudbu sám vymyslel. Mí rodiče mezi sebou mluvili španělsky a my děti jsme jim nerozuměly. Tak jsem si vymyslel vlastní jazyk, aby oni nerozuměli mně.“ V jeho hudbě je to však nakonec prvek velmi ambivalentní: tajemně nesrozumitelný je samotný kód, emoce v hlase však cosi pronikavě sděluje.
A pak jsou tu, pro Tazartèse velmi charakteristické, vokály z neevropských kultur. Je v tom zřejmě něco z francouzské koloniální minulosti. Tazartès dodnes cítí potřebu zasadit arabské, africké či tichomořské hlasy do jediného kontextu s evropským uměním. Tento postoj má svoji politickou dimenzi – říká: pro nás jste nikdy nebyli ti druzí. To samo o sobě nakonec není nic radikálně nového. Evropan se pokouší dobloudit z labyrintu moderního světa k extatické povaze kmenových zpěvů, které v tu chvíli působí jako staletími prošlapaná zkratka k podstatě vesmíru. A na této cestě se stává nomádem. Když po hudebníkovi jeden z reportérů chce, aby při zvukové zkoušce něco zazpíval na kameru, Ghédalia Tazartès se brání. „Nemůžu dělat koncert před koncertem… Jsem tak trochu mystik. Nebo jsem příliš povrchní. Jak se vám líbí.“
Podzemní výhonek musique concrčte
Obnovený zájem o Tazartèse se dostavil kolem jeho šedesátého roku. Naštěstí ho zastihl ještě ve formě. Autor zvukových koláží se dokonce odhodlal k živému vystupování: v Paříži byl pozván k účinkování na výstavě fotografií Patti Smith, připravil také živý soundtrack pro dnes už kultovní, obrazný, názorově silný i absurdně humorný dánskošvédský němý film Häxan – Čarodějnictví v průběhu věků (1922, r. Benjamin Christensen). Zároveň byly zremasterovány a s péčí znovuvydány jeho pozapomenuté či spíše opomíjené nahrávky. Tazartès vyšel ze stínu „neexistence“ do živě přijímané aktivity podobně jako před časem americký písničkář a důsledný solitér Jandek. U něj však čtvrtstoletí anonymity tvoří neodlučnou součást díla. Tazartès se prostě dožil éry, v níž kurátoři kladou undergroundový experiment vedle tvorby akademicky studovaných avantgardistů.
Pro srozumitelný poslech leckteré dnešní hudby musíme znát novější kulturní dějiny, abychom rozkryli kontext nebo koncept. Tazartès v tomto ohledu poskytuje posluchačům značnou volnost: úplně stačí vědět své o dvacátém století. Nad jeho nahrávkami lze konstatovat, že musique concrète odhalila svůj divoký podzemní výhonek.
Autor je hudební publicista.
Ghédalia Tazartčs: Repas Froid. PAN 2011.