Harold Pinter
Zrada / Staré časy
Divadlo v Celetné, Praha, premiéra 16. 4. 2012
Klidné vody zarezlých vztahů spolehlivě rozbouří příchod třetího člověka. Jenže tři už nejsou pár, jeden je vždycky tak trochu navíc. Právě takovým dilematům se věnují dvě krátké hry Harolda Pintera, které uvádí Divadlo v Celetné v jednom večeru. Základním kamenem dvojinscenace Zrada / Staré časy je zcela evidentně herectví, čemuž napovídá i režie prostá jakýchkoli megalomanských excesů. Jistá střídmost režiséra Filipa Nuckollse se vyjevuje hned v první části večera. Hříčku o milostné trojčlence pojal velmi civilně, jakkoli Pinterův text svým humorem vybízí k mírné nadsázce. Pravda ovšem je, že nevěra není žádná science fiction; a to právě svým přirozeným projevem až palčivě zdůraznili Adrian Jastraban, Jan Potměšil a Jitka Nerudová. Že inscenace ničím nepřekvapí, jde tedy zřejmě na vrub oné civilnosti. Nejzajímavějším momentem je tak obrácená chronologie daná samotným textem. Po všech stránkách pozoruhodnější jsou Staré časy. Tajemný příběh o jednom dávném vztahovém propletenci zdaleka není tak jednoduchý a předvídatelný. Poněkud záhadné jsou i samotné postavy, což zřejmě vedlo tvůrce k výraznější stylizaci. Vedle Jakuba Špalka vynikají především dvě dámské třetiny – Petra Špalková jako mondénní žena z města a hlavně Eva Elsnerová jako její zakřiknutá dávná přítelkyně. Pokud se často vyplácí odejít o přestávce, v Celetné to neplatí ani v nejmenším. Tady po přestávce vše teprve začíná.
Klára Fleyberková
Hans Ulrich Obrist
Stručná historie kurátorství
Přeložili ActivLingua
GASK 2012, 428 s.
Kniha rozhovorů H. U. Obrista s průkopníky moderního kurátorství se v originále dočkala už tří vydání. O český překlad se postarala Galerie Středočeského kraje, která knihu publikuje jako první z edice Dokument. Při srovnání vizuální podoby originálu a české verze musím bohužel konstatovat, že ačkoli ani původní dílo není graficky příliš atraktivní, to české je vyloženě nepovedené. Působí neomaleně a znepříjemňuje čtení. Obrist, který byl jakožto významná osobnost současného světa umění sám předmětem řady rozhovorů, provedl v letech 1995–2007 sérii interview s nestory světového kurátorství (Walter Hopps, Pontus Hultén, Johannes Cladders, Jean Leering, Harald Szeemann, Franz Meyer, Seth Siegelaub, Werner Hofmann, Walter Zanini, Anne dHarnoncourt, Lucy Lippard). Jeho cílem bylo podchytit a uchovat výpovědi, které jsou součástí orální historie, a mohly by tak být nadobro zapomenuty. Přínos písemného záznamu těchto vyprávění je nesporný, Obrist však předkládá jen hrubý, kriticky nezpracovaný materiál. Kniha přináší řadu unikátních informací a podnětných postojů, postrádá ale například poznámkový aparát, který by uváděl subjektivní líčení jednotlivých dotazovaných do kontextu, popřípadě na pravou míru, je-li to třeba. Nemůžeme ji tedy vnímat jako „stručnou“ historii, nýbrž spíše jako vodítko a materiál ke kritickému zhodnocení.
Tereza Jindrová
Andreas Gursky
Louisiana – Museum of Modern Art, Humlebaek, Dánsko, 13. 1. – 13. 5. 2012
Podle některých estetických teorií je při recepci třeba najít vzdálenost, z níž se dílo vyjeví nejlépe. Velkoformátové fotografie Andrease Gurskyho vzdorují nalezení tohoto ideálního bodu z několika důvodů. Již kombinace rozměru a práce s detailem nutí diváka k pohybu, při němž se obraz, počítající s nedokonalostí zraku, zcela proměňuje. Gurskyho distancované portréty přírodních scenerií i lidského dění však neumožňují ani ztotožnění se s pomyslným okem aparátu. Galerie Louisiana vystavuje průřez dílem německého umělce; lze tu sledovat posun od snímků tematizujících vizuální potenciál fotografie a napětí mezi fotkou a malbou k počítačově manipulovaným dílům. V nich se už neodhaluje jen složitost vizuality či narativní schopnost snímku, ale v pohledech „božího oka“, tedy oka, k němuž se neváže žádná perspektiva, s kterou se lze percepčně ztotožnit, se fotografie doslova proměňuje před očima s každým krokem a pohledem. Gursky boří hranice mezi obrazem a malbou, v jeho mnohametrových kompozicích se ale stírá dělítko i mezi abstraktním a figurativním, prostorem a plochou. Málokdy se přímý důraz na estetizaci prolíná se silně konceptuálními otázkami. V Gurskyho tvorbě lze vysledovat uzavření kruhu, kde se rané fotografie připomínající Davidovy či Turnerovy malby potkávají s nedávnou sérií Bangkok, v níž za pomoci digitální manipulace vznikají díla upomínající na Pollocka. Všechny naznačené typy her umocňuje samotná Louisiana, muzeum, ve kterém se architektonicky vnitřek propojuje s vnějškem.
Tomáš Stejskal
Raymond Chandler
Hluboký spánek
CD, Mladá fronta a Tympanum 2012
„Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž.“ Tento všeříkající úryvek z Chandlerova eseje Prosté umění vraždy uvádí čtenou verzi první jeho detektivky s Philem Marlowem. Na hrdinovu morální nepošpiněnost zde útočí nevyzpytatelné epileptické hysterky a zkažené nymfomanky, milionáři i jejich chladnokrevní zabijáci a hloupí státní poldové. Naštěstí je tu i pár poctivých poldů a po ruce je vždy flaška režné a cigarety, které je nutno zapálit sirkou rozškrtnutou nehtem na palci. Antikvariáty jsou zástěrkou pro půjčování pornografických fotografií, fetuje se tu opiová tinktura s éterem, hrají se hazardní hry a vše se děje dost rychle. V audioknize, která je nevtíravě načtená Tomášem Hanákem, zřetelně krystalizuje vše, čeho si čtenář obyčejně na pozadí rychlého a napínavého děje, plného nečekaných zvratů, všímá jen zběžně. Potěší nás všechny ty pečlivě popsané a se svrchovaným machismem líčené části ženských i mužských těl i s cynickým gustem vytvořená přirovnání („byla našňupnutá jak radní s příušnicemi“), bonmoty a moudra. Dozvíme se mimo jiné, že „unést mrtvolu je rozhodně těžší než unést žal“ nebo že „žádný buzerant nemá kosti ze železa, ať vypadá jak chce hromotlucky“.
Jan Gebrt