Ostrava

Minul nás svátek práce i svátek osvobození. Nové generace plní připomínky dějinných událostí aktuálním obsahem. Ostrava, která se zdá intelektuálovi z kavárenské židličky s výhledem na Hradčany asi podobně daleko jako Glasgow, stojí právě před podobnou otázkou – jak najít mrtvé industriální historii nový kulturní význam a náplň. Jenom výčet toho, co se děje na ostravské „neoficiální“ hudební scéně (Maxim Horovic) může chlácholit, že živá kultura si vždycky najde cestičku a podporu státu snad ani nepotřebuje. Skeptičtější pohled na výtvarnou scénu ale naznačuje, že když se nechá potenciál ležet ladem, může pouze živořit. Černé město, které přes urbanistické překážky dané hluboko v minulosti hledá, kudy znovu vykročit, lze využít jako výkladní skříň problémů i úspěchů současné kulturní scény. Přes překážky, kladené bohužel mnohdy i státními institucemi, které by měly kultuře naopak pomáhat, nezbývá než také klást diverzní kukaččí vejce, aby bylo zřejmé, že to s veřejným prostorem myslíme vážně (Pavel Karous). Z netematických textů se dozvíme třeba o tom, co se dělo v české poezii během loňského roku nebo co mají společného české galerie s věznicemi. A v souvislosti s největší polistopadovou protivládní demonstrací se Ondřej Slačálek ptá, „jak přetavit odhodlání v účinnou kolektivní akci a odolat vábení založit místo toho ,novou levicovou stranu‘?“.