eskA2látor 2

Když roku 1892 uspořádal Svaz berlínských umělců výstavu norskému expresionistickému malíři Edvardu Munchovi, musela být po týdnu zrušena. Syrový styl Munchových maleb byl označován za perverzní a neotesaný. Po 120 letech od uměleckého skandálu vydražil neznámý sběratel modrou variantu Munchova Výkřiku za rekordní 2,3 miliardy korun. Obraz, jenž měl zachycovat úzkost moderního člověka, je rázem krásnou dekorací, již si do obýváku může nainstalovat patřičně zaopatřený „milovník“ umění. Přibližně ve stejnou dobu vypluly na povrch i novinky v kauze Romana Týce. Brudňákovi „panáčci“ nakonec skončili v rukou neznámého majitele za 1,2 milionu korun. Příjemná kompenzace za měsíční vězeňskou eskapádu. Jméno vlastníka autorova předchozího skvostu Není co slavit je naopak už jistý čas známo. Je jím proslulý lobbista Marek Dalík. Jiří David k tomu v televizní reportáži podotkl, že špinavé jsou především veřejné peníze. O čistotě peněz, jež inkasuje od galerie Dvorak sec, už taktně pomlčel. Státní podpora umění financovaná z daní „špinavých“ občanů je možná etičtější než dvojsečné mecenášství pražských kmotrů. Navíc Týc, na rozdíl od Muncha, může o osudu svých děl stále rozhodovat.