Demokracie bez protestu není demokracií a vláda bez demonstrující opozice nemůže být demokratická. V tomto smyslu se v případě dubnové protivládní demonstrace nejednalo o výjimečnou situaci, ale naopak o ukázku běžného politického provozu, který musí být vlastní každé demokratické společnosti.
Jistěže bylo zajímavé sledovat, jak se na organizaci této nejmasovější akce za poslední desetiletí podílejí společně s odbory i další politické organizace a iniciativy. Míra nespokojenosti s vládou a jejími politickými kroky a hlasitost protestu proti nim také možná leckoho v tradičně poklidné české krajině překvapily, i když ve srovnání s jinými evropskými metropolemi byla pražská demonstrace velmi umírněná. Nakonec se však jednalo pouze o politický nátlak, a ne o přímou mocenskou konfrontaci, jakou by představovala například generální stávka, ve které se vždy rozhoduje o politickém režimu, a ne o pouhém způsobu vládnutí. Vláda si tak mohla oddechnout a namísto protestujících občanů se kriticky pustila do opozičních stran a obvinila je z politického zneužití této masové akce.
Společně s právem na stávku, které se poprvé objevilo v mexické ústavě v revolučním roce 1917 a dnes ho zaručuje například i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vytvářejí veřejné protesty a demonstrace v moderní společnosti zvláštní sociální rovnováhu tím, že posilují občany, kteří by jinak byli materiálně slabí a ekonomicky znevýhodnění. V ekonomických protestech, demonstracích a stávkách se rodila sociální demokracie, ale i mnohem radikálnější formy moderní politiky, které demokracii nenáviděly, spojovaly ji jen s kapitalismem a usilovaly o její svrhnutí, jako například komunismus nebo fašismus.
Protestní demonstrace jsou typické svou nezajištěností a dvojakostí, která je daná jejich schopností každý demokratický politický režim posílit či stejně tak i rozložit. Také proto v demokratické společnosti demonstrace zpravidla vzbuzují u různých skupin obyvatelstva velké naděje, ale současně i obavy.
Georges Sorel ve svých Úvahách o násilí z počátku 20. století například považoval politickou generální stávku a s ní spojené konfrontační demonstrace za hlavní způsob, jak změnit politický a sociální řád. Násilí s touto stávkou spojené vnímal potom jako etický postoj, z něhož se má zrodit nová, sociálně spravedlivá společnost. Etika politického násilí však může být velmi rozmanitá, a proto Sorelova glorifikace takového násilí inspirovala svého času stejně tak komunisty jako fašisty.
V pozadí takových úvah o masových protestních demonstracích, generálních stávkách nebo přímo revolučním hnutí nicméně tušíme mnohem obecnější otázku, a to Kdo vládne?. Takto se například zeptal v jednom z projevů na počátku sedmdesátých let minulého století a tváří v tvář permanentní konfrontaci s radikálními odbory britský ministerský předseda Edward Heath. Následně vyhlásil předčasné volby, aby ovšem s překvapením zjistil, že v nich o vládu přišel, protože občané zvolili labouristickou opozici podporovanou odbory.
Heathova politická zkušenost ukazuje na zásadní rozdíl i vzájemnou souvislost mezi hlasy demonstrujícími a hlasy volebními. Protest proti vládě lze totiž vyjádřit veřejnou demonstrací i demokratickou volbou. Demonstrace a stávky tak mohou politický proces urychlit nebo paralyzovat, ale samotné demokratické volby nakonec nemohou nahradit. Mobilizační síla i schopnost upozornit na nelegitimní formy vládnutí a nespravedlnosti s nimi spojené je u demonstrací mimořádná, ale jejich schopnost reprezentovat obecnou vůli politické obce je nutně mnohem omezenější než v případě voleb, a to právě kvůli jejich původnímu účelu dát hlas těm, kdo by jinak mohli být snadno umlčeni.
Demokracie počítá nejen s abstraktními volebními hlasy, ale i těmi zcela konkrétními a rozmanitými, které veřejně na náměstích demonstrují své požadavky, tužby i obavy. Ve volbách musejí být všechny rovné, ale právo demonstrovat současně musí zaručovat, že se v něm mohou projevit i nejrozmanitější hlasy, které si rovné nejsou a velmi často si také vzájemně nemusejí rozumět. Na demonstracích jde však o to, aby získaly politickou sílu, a ne aby hledaly vzájemné porozumění mezi sebou nebo u samotné vlády. K hledání racionálního konsensu a kompromisu mají demokratické společnosti totiž účinnější nástroje, jako například zmiňované volební hlasy a procesy.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.