Nostalgie, deformace, cynismus

Tvorbu komiksového autora Charlese Burnse můžeme začlenit do pomezí vágních kategorií „undergroundu“ či „alternativy“, které už svými názvy evokují specifickou negativní blízkost k hlavnímu proudu. Svým názvem by Burnsovi více sedělo označení underground, které oproti alternativě signalizující jistou mimoběžnost navozuje spíš představu jakéhosi rubu, podvratného, zločineckého živlu, jenž žije „pod“ návyky oficiálních struktur, které si upravuje ke své potřebě. Na místě je u něj určitě také metafora undergroundu jako podvědomí mainstreamu, které vystupuje někdy jako jeho černé svědomí, někdy coby odpadní potrubí jeho potlačovaných tužeb a jindy v podobě imaginativní nonsensové hry středoproudých fragmentů.

Co bylo před Černou dírou

Tuto přiznanou spřízněnost s mainstreamem odhalují spíše dva svazky Burnsových komiksových povídek Na oko (Skin Deep, 2001) a El Borbah (1999) než autorovo pozdější vrcholné dílo Černá díra (Black Hole, 2005, česky 2008; recenzi viz A2 č. 51/2008). Oba sborníky společně s česky dosud nevydaným souborem Big Baby (Fantagraphics Books, 2000) kompilují Burnsovy komiksy z omdesátých let, původně vydávané v magazínu RAW, který spoluzakládal autor Mause Art Spiegelman. Tyto rané povídky se zásadně liší od Černé díry, která rozvíjí osobitou a všeobecně srozumitelnou noční můru odvozovanou především z materie paměti, ať už konkrétních dobových detailů (v první řadě účesy postav) nebo ze samotného procesu vzpomínání (vyprávěcí monology, které si předává několik postav mezi sebou). Komiksy z El Borbaha i Na oko jsou naproti tomu silně neosobní a živí se čistě z konvencí brakových žánrů.

Konkrétně El Borbah kombinuje americkou drsnou školu a mexický fenomén lucha libre, když předvádí příběhy wrestlera, který coby soukromý detektiv řeší nejrůznější bizarní případy, zatímco Na oko se inspiruje v hororových komiksech padesátých let typu Příběhů z krypty. Nostalgie se tu ozývá nejen v žánrové inspiraci, ale také v módě, která zde vládne, a celkově v kresebném stylu, jenž je prakticky shodný s Černou dírou. Kresba vychází z klasické realistické linky amerického mainstreamového komiksu, ovšem v čistě černobílém provedení s převládajícími černými plochami, díky nimž ji lze připodobnit k dřevorytům.

Opatrné výlety přes čáru

Burnsovy příběhy ovšem staré časy nejen oživují. Je to nostalgické retro, které se ale zároveň svému předobrazu rafinovaně mstí. Zcela otevřeně je tato vzpoura vyhlášena v povídce Manželství uzavřené v pekle, která je zarámovaná pasážemi se scenáristkou komiksové série Strašidelné milostné příběhy. Když se v epilogu vrátí manžel domů k autorce, jež právě dopsala příběh o ztroskotavším manželství, a poučuje ji slovy: „Já mám svou práci a ty máš svou práci! Tvoje práce je dělat z tohohle domu domov!“, pojmenovává celá situace princip, s jakým se Burnsovy komiksy k retrostylizaci stavějí. Je to perspektiva dospělého vystřízlivění z naivity, již nedokáže zpřítomnit jinak než se zahořklostí či přímo cynismem.

Noir i hororová weird fiction také sázejí na sarkastické pózy a drastické pointy, ovšem Burnsovo pojetí dovádí tyto prvky do extrémních, obsedantních poloh. Někdy jeho přístup ústí do karikatury (wrestler El Borbah je sice evokací i u nás známého mexického superhrdiny El Santa, ovšem se svými buranskými siláckými řečmi připomíná spíše pozdějšího komiksového „supertvrďáka“ Loba), ale častěji sarkasmus brakových žánrů nenápadně, leč znatelně přechází v krutost („psí kluk“ Čokl najde lásku jen u dívky, která s ním zachází jako se psem), stejně jako se černý humor proměňuje v hrůznou absurditu (zástupy nemocných stojících frontu na zázračné vyléčení vyhlížejí jako přehlídka deformovaných zrůd).

V momentech, kdy se Burnsovy povídky překlápějí na rub svých žánrů, je nicméně možné spatřit opakující se motiv, který je ústřední i pro Černou díru. Nejobsedantnější myšlenkou obou knih je představa tělesné deformace jako cejchu, který předurčuje životní styl hrdinů. Přehlídka hybridních bytostí, kam spadá „psí človek“, stařec s tělem nemluvněte, mladík měnící se v robota, osoba sešitá dohromady z částí mužského a ženského těla a nejdoslovněji muž s Kristovým obličejem vypáleným na hrudi, má rozměr předběžného průzkumu života tvorů, kteří svou tělesností testují meze lidskosti.

V obou sbírkách lze mluvit jen o velmi opatrných výletech přes čáru klasických žánrovek a zařazené povídky lze dokonce beze zbytku chápat prostě jako velmi dobrý brak. Nelze vůbec určit, zda jejich svébytnost připsat spíš potřebě se vůči žánrům vymezit, nebo naopak snaze důsledně prozkoumat jejich hranice. To ale přesně odpovídá povaze existence na rubu pravidel, v oblasti přestupků, u nichž také nelze říct, zda jsou opozicí vůči reguli, nebo jejím důsledkem.