V poslední době jsem v různých rozhovorech zaslechl a také sám použil termín „scéna“. Jednalo se o situace, v nichž jsem se snažil popsat současný stav českého výtvarného prostředí. Jde o běžně používaný termín, přesto se jeho určení proměňovalo vždy podle toho, s kým jsem hovořil. Došli bychom k nějaké společné definici? Co je tím bodem, který tuto scénu spojuje? Domnívám se, že v českém prostředí nezáleží na tom, jakým uměleckým jazykem se výtvarníci vyjadřují. To, co v jiných odvětvích (v hudbě, v architektuře) bývá dělicím prvkem, je tady druhořadé. Stejně tak je jedno, jestli vám je dvacet či šedesát nebo jestli žijete v Praze či v Jihlavě. Přesto přesně vím, co a koho mám na mysli, když tento termín použiji. Jsou to lidé, které spojují jejich postoje, podobné názory na výrazná témata a to, jak se jejich přesvědčení projevuje v jednání. Vybavuji si potěšení nad odmítavou reakcí umělců, kterým nabídl tehdejší ředitel Národní galerie Milan Knížák, aby nahradili na Benátském bienále umělce Dominika Langa. Stejně solidární postoj se objevoval při nuceném odchodu Marcela Fišera a kurátorů z Galerie Klatovy/Klenová nebo u podobného případu v kutnohorském GASKu. Vzniklé reakce také dobře posloužily jako měřítko kvality odvedené práce. Nikdy nešlo pouze o formální podporu, umělci i kurátoři ukončili nebo přerušili s těmito institucemi další spolupráci. A existují tu i jiné podoby solidarity, například široká podpora rodiny po tragicky zemřelém Jánu Mančuškovi apod.
Samovolně tak vznikají hranice, které definují „scénu“ jako funkční, i když neformální komunitu. Neustálé konfrontování názorů uvnitř společenství posouvá umění ke společenské a sociální odpovědnosti. Pokud se rozhodnu pro tuto definici, najdu čitelnou hranici mezi těmi, kteří se svými postoji k sobě automaticky řadí, a těmi, kteří se ocitají vně. Jednotná veřejná deklarace stanovisek a následné vyvození důsledků je pro mne přesnějším označením umělecké scény než fakt, jestli je umělec malíř nebo třeba keramik. Zároveň mám však pocit, že jde o nezdravou situaci. Vnímavý pozorovatel je totiž neustále konfrontován s novými a novými kauzami a je nucen k nim zaujímat čitelný postoj. V současnosti je to bohužel běžný stav: nejsou nastavena žádná obecně respektovaná pravidla, výběrová řízení jsou manipulována, vyhrává politická lobby. Je to prostředí, které poškozuje všechny, dokonce i dočasné vítěze. V takové chvíli se kritický názor těch, kdo se s touto situací nechtějí smířit, stává směrodatným. Je však zajímavé pozorovat, jak se hranice této soudržnosti brání, a to především debatami o tom, kde se vlastně nachází nebo co ji narušuje.
Drtivá většina umělců i kurátorů hledá způsoby, jak se uživit, a zároveň pokračovat ve své umělecké tvorbě. Být solidární může znamenat nepohodlí, demonstrovaná solidarita vás může připravit o spolupráci na projektech nebo s určitými institucemi. Najít mez, kterou nechci překročit, znamená těžké sebezpytování. Neviditelné „hranice“ jsou ve skutečnosti obtížněji prostupné, než by se mohlo zdát. Jsou pohyblivé, neustále se přeskupují, protože se znovu a znovu definují.
Nedávno jsem v rozhovoru se zástupci NG narazil na větu: „… bylo velmi milé vidět autory procházející se po Veletržním paláci mezi svými díly, kteří ještě nedávno přísahali, že do Veletržního už nikdy nevstoupí.“ Cítím v té větě snahu ironizovat právě tuto solidaritu (její autor musí nepochybně vědět, že tam většina návštěvníků přišla kvůli svým přátelům, nikoliv pro integrační schopnost galerie). Národní galerii (a několika dalším) se podařilo ocitnout se přesně za hranicí, kterou někteří umělci nejsou ochotni překročit. Proč být totiž loajální k někomu, kdo stejnou schopnost nemá?
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.