dokumentární divadlo

První letošní téma věnované divadlu je příkladem toho, co je Ádvojce vlastní: propojování umění s aktuálními společenskými přesahy a jistou mírou angažovanosti. Dokumentární divadlo pracuje s reálnými zdroji, zpracovává příběhy skutečných lidí a „bojuje proti vymývání mozků“. Zrod těchto her popisuje průkopnice českého dokudramatu Jana Svobodová: „Text vzniká postupně, stejně jako se rodí hudba, videoprojekce a scénografie. Na scéně jsou často lidé nejen bez uměleckého vzdělání, ale i bez jakýchkoli zkušeností s divadlem. Autentičtí vypravěči vyprávějí autentické příběhy – a to publikum zajímá stále více.“ Bohužel, i když by charakter těchto děl měl být do určité míry konfrontační, na jejich uvedení se většinou dostanou jen poučení diváci. Jak to může vypadat, když dokumentární hra tne přímo do živého, píše Piotr Olkusz v článku o okolnostech uvedení hry Bílá síla, černá paměť v konzervativním polském městě Białystok. Ještě dále zašel ruský soubor Teatr.doc, který nejen zaznamenává, ale i explicitně komentuje aktuální společenské dění v putinovském Rusku. Jako ukázku dokumentárnosti v divadle otiskujeme drama německého spisovatele a dramatika Björna Bickera, jež zachycuje tragické osudy ilegálních obyvatel Německa pobývajících na společenském okraji. Ti nám prostřednictvím hry vzkazují: „Jste staří slepí lidé. V jasném novém světě. Jsme noví lidé. Mějte se na pozoru. Nežijeme ve státech. Žijeme na celém světě. Nežijeme v zemích. Žijeme na sítích. Sítě jsou napnuté. Přes celou Zemi. A vy to nevidíte.“