Peter Handke
Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli
Divadlo Komedie, Praha, premiéra 10. 5. 2012
Na adresu předčasného ukončení činnosti Pražského komorního divadla v Divadle Komedie už toho zaznělo mnoho, k lítému boji o dotace měl kdekdo potřebu se vyjádřit. Snad právě proto, že už na odchodnou není co říct, rozhodl se otec zakladatel Dušan D. Pařízek vybočit z dosud typického akcentu na slovo a se svými věrnými se rozloučit zcela němou inscenací. Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli je skutečně především rozloučení a snad i poděkování těm nejoddanějším obdivovatelům divadla. Ohlíží se totiž za celou desetiletou érou. Nejde však o jednoduchou, otrocky poskládanou mozaiku – na to je Pařízek příliš kreativní tvůrce. Postavy, které může divák znalý zdejších inscenací identifikovat dle kostýmů, své příběhy znovu rozehrávají a přidávají k nim něco navíc. Vůbec nejsilnější jsou momenty, v nichž jediná scéna jako by obsáhla myšlenku celé původní inscenace, v krátké hře mimiky se odrazí spletité vztahy a celý příběh se vejde do několika letmých pohledů. Téměř všichni herci, kteří kdy souborem prošli, se na jevišti střídají ve zběsilém tempu a vytvářejí desítky groteskních situací a mikropříběhů, až nakonec vše zpomalí v tísnivě tichém setkání Goebbelse s Baarovou. Absence řeči a neustálý pohyb různých osob na jediném prostranství jsou hlavními prostředky hry Petera Handkeho, ta Pařízkovi poskytla dostatečný prostor k připomenutí starších inscenací divadla a zároveň mu byla šablonou, díky níž vše drží pohromadě. A že je závěrečné loučení se šampaňským trochu patetické? Aťsi!
Klára Fleyberková
Jindřich Zeithamml
Metafyzická plastika
Topičův salon, Praha, 22. 5. – 22. 6. 2012
Pro plastiky-objekty Jindřicha Zeithammla vystavené v nově zpřístupněných prostorách Topičova salonu je určující vztah sochy a prostoru. Umělec pracuje s elementárními tvary, jako jsou kruh, čtverec nebo ovál, které zaplňují jeho kresby, grafické listy a v plastikách nabývají trojrozměrné podoby. Napětí mezi přímkou a křivkou střídá pnutí mezi hranou a zaoblením. Oproštěnost a tvarová čistota objektů, zvýrazněná polychromií či zlacením, je vycizelovaná až k dokonalosti. Hmota uzavřená do jednoduché formy rezonuje v prostoru. Autor to vystihl slovy: „Socha může být vytvářena (je plně zviditelněna) teprve prostorem, vstřebává jej, aby ho vzápětí mnohem bohatěji vydala nazpět.“ Zeithamml není formalista, skrz práci s hmotou objevuje její metafyzický rozměr. Jak píše Petr Rezek v knize K teorii plastičnosti: „Plastičnost je metaforou životnosti, vypětí, ba extatičnosti, avšak vlastně takové síly, která je spoutána. Tím dodává spoutávajícímu tvaru životní plnost. Tvar pak není vnějším příklopem, ale dmoucím se klenutím.“ Samostatnou skupinu na výstavě tvoří série prázdných schránek a „skříní“ různých velikostí, podobných relikviářům nebo drobné sakrální architektuře, jejichž opticky zvýrazněný vnitřní prostor významově kontrastuje s vnějškem. Autor zkoumá, jak plastiky vstupují do prostoru a jak se vůči němu vymezují. Dobré umělecké dílo je podle něj „nervovým uzlem, jímž prochází a skrze nějž se manifestuje harmonie“.
Martina Faltýnová
Filip Wittlich
Fotografie – přímý svědek?!
Nakladatelství Lidové noviny 2012, 204 s.
Kniha historika Filipa Wittlicha vnáší novou perspektivu do diskuse o povaze média fotografie. Přestože se v jádru jedná o metodologicko-kritický text, není zde nabízeno pouze odborné, pro širší publikum nepřitažlivé zhodnocení problému práce s vizuálními prameny. Díky autorovu teoretickému rozkročení a výborné znalosti českých dějin fotografie představuje kniha nečekaně interdisciplinární četbu. V interpretaci se opírá zejména o sémiotickou analýzu fotografie jako indexálního znaku (otisku, stopy reality) a rozbor kontextu vzniku a cirkulace fotografií vycházející z vizuálních studií. Publikace si přitom i s přesahy do více oborů udržuje logickou návaznost přehledným členěním kapitol a témat. Autor kritizuje nejasné vymezení fotografie jako historického pramene a navrhuje vlastní čtyřstupňovou kategorizaci fotografie, odpovídající odstupňování její relevance jako pramene. Zároveň provádí rozbor aspektů fotografie významných pro práci historika, jimiž jsou referent, lokace, datace a autor. Tyto aspekty, jak je patrné, vycházejí z pojetí fotografie jako znaku – indexu. Toto chápání však prošlo v oblasti studia obrazu významnou kritikou a je značně problematické. Zasloužilo by si proto revizi jinými obory, které by tak odpověděly na mezioborovou povahu publikace a dále rozšířily kontext zkoumání dané problematiky. Wittlichova kniha vybízí své čtenáře ke kritice i dalšímu rozvíjení tématu a neměla by zůstat bez povšimnutí vědami spjatými jak se studiem historie, tak i obrazu.
Andrea Průchová
Petrolejové lampy
CD, Radioservis 2012
Román Jaroslava Havlíčka z předválečného období zachycuje cukrárenský, pozvolný běh konce 19. století v severočeské Jilemnici. Jsou zde Štěpka Kiliánová, „hřmotná amazonka“, co se „smála na celé kolo“, její vyvolený Pavel Malina, jenž se vrátil z kadetky „dokonale vypotřebován, dokonale znaven“ a posléze se proměnil v blouznící trosku, a v pozadí probleskují evropské dějiny. Původní název knihy Vyprahlé touhy přesně vyjadřuje vyhasínání blaženého stavu – mládí protagonistky, středoevropské idyly či utěšeného bohatství Kiliánových. Rozporuplnost prostředí podkresluje i Janáčkova hudba, oddělující všech deset částí rozhlasové adaptace v režii Sabiny Langerové. Hra těží z přednesu Rudolfa Pellara, neafektovaného, zaujatého vypravěče. Na rozdíl od mnoha audioknih, u nichž se originální texty ztrácejí v nepovedené dramatizaci, zde uslyšíme jediný hlas, ale jeho poklidné tempo a precizní dikce poskytuje dostatek času na fantazírování o vzhledu popisovaných lidí a prostředí i na vychutnání Havlíčkova stylu. Věcného, vědoucího, a přece neskonale ironického. Bezejmenný mluvčí si na rozdíl od postav nedělá o aktérech žádné iluze – a právě tím vytváří prostor pro dramatickou ironii. Lakonicky předjímá neštěstí tam, kde postavy doufají v dobrý konec, či zoufalství v okamžiku, kdy touží po lásce. Škoda, že Havlíček nedokončil ani druhý díl plánované tetralogie. Mohli jsme mít společenský román srovnatelný s díly Theodora Dreisera či Thomase Hardyho.
Anna Vondřichová