Poutavé téma nazvané Oko (v) textu má Slovo a smysl č. 17/2012. O vztahu literatury a vizuality v díle Richarda Weinera, Milady Součkové, Henriho Michauxe nebo Samuela Becketta zde píší Lucie Česálková, Josef Hrdlička, Lukáš Prokop či Tomáš Jirsa.
Na serveru Institutu pro studium literatury píše Marie Langerová o výstavě Ostrovy odporu (viz A2 č. 8/2012): „Zdá se mi, že současné výstavy může řada lidí vnímat jako zradu: tradiční obraz tu spíše chybí, ale otevírají se jakési komplexy situací, které nás vtahují dovnitř události a které jsou spíše zprávou o (nerealizovaném) obrazu. Použití prostředků k záznamu této zprávy (instalace, videa) i shluky těchto zpráv (jakou je výstava, tedy ,scéna‘, kterou vytvořil kurátor) mění pojem obrazu, když jej rozšiřují na ,koncept‘, v němž mají oprávněné místo nejen texty umělců, ale také úvahy teoretiků, historiků, filosofů.“
Na internetových Britských listech z 23. května se v rozhovoru s Bohumilem Kartousem esejista Jan Stern přiznal, že většina jeho textů, z nichž mnohé jste si mohli přečíst i v našem časopise, byla jen obratně zkombinovaná snůška nesmyslů a jakási „umělecká performance“. Následně se rozvinula bouřlivá diskuse, v níž je poměrně těžké se zorientovat (k vhledu může posloužit text Miloslava Caňka v tomto čísle na straně 35).
Na blogu hisvoice.cz se Jan Bárta věnuje novému americkému hudebnímu fenoménu nazývanému hipster-house. Ten je možné chápat jako projev širší posedlosti retrem: hudebníci vzešlí z lo-fi, noise či indierockového prostředí nacházejí svou vlastní cestu k taneční hudbě, především k house a disku. „V podstatě tak nenaskakují na již rozjetý vlak, ale vrací se pěšky zpět na výchozí stanici, odkud vyjíždějí znovu, chtělo by se říct, s cílem nikam nedojet, když začátek (house) je zde zároveň i cíl.“ Třebaže se vtírá podezření, formulované Simonem Reynoldsem, že retro přístup umí především zakrýt fakt, že jde o umělce, kteří by se na současné taneční scéně nikdy nemohli uchytit, pravdu má dozajista Amanda Brownová, když říká: „To, o co mi vždy jde, je otisk osobnosti – koneckonců, to je to, co vytváří umělce, ne žánr, v jakém se pohybuje.“
–red–