K tématu aktuálního čísla uspořádala Simona Martínková-Racková krátký výbor z dosud nepublikované poezie současných českých básnířek. Jsou svobodné, nebo je něco ovládá, zatímco spí?
Matky
Matky mají vždycky pravdu
u svých lamp svých psů a nůžek
kde leží koberec osudu
zatímco dospělé děti
jak malby na velkých talířích
Matka má jedno oko
jako Kyklop
a svět je plný nebezpečí
lezou po něm mravenci.
Maminko, Trója nebyla, ale mnozí jsme se
od ní
nevrátili
Dnes, jak?
Ikony, simulakry,
nafouklé bubliny
bytí a nedobytí,
náhražky
hry na pravdu
vysílají své výpary
daleko do vesmíru
prošpikovaného reklamami na spodní prádlo.
Billboardy jsou jako bradavice.
– Jsou bradavice jako billboardy?
zeptal se, zasouložil si, pak
odjel domů,
bylo vedro, praštil sebou
v autobuse
s knihou „Wahrheit und Methode“
v tašce.
Svatava Antošová
Punk is dead
Punkerský holky měla jsem
byly dvě
v režimu stand-by fungovaly
Linii jedné piercing dotvářel
ruce té druhé
Che Guevaru po zdech sprejovaly
Tvář plochou jako ikona
věšely střídavě mým dveřím
na kliku
Naložená ve vaně
nechávala jsem je čekat
zatímco ony skrze vpichy
přímo do jater
snily o svým zániku
Táhly jsme to spolu ve třech
bratru rok a půl
Až jednou…
Bylo takhle ráno
po mejdanu
a holky místo aby spaly
drsňácky mi oznámily
že jdou prostě do školy
Pak samy vytáhly se ze zásuvky
piercing i sprej zahodily
A že prej ten punk na mě
celou dobu jenom hrály
Dvojakost
Být sotva znatelná
a mizet za verši
– takovou mě chcete?
S každým napsaným slovem
kus masa ze sebe
umazat
a poslední zbytky dát za dveře
aby ti co mají hlad
konečně se nasytili?
Být trochu nakyselo
a trochu bez chuti
– takovou mě chcete?
Snít o lásce ve věku
kdy spousta jiných myslí
už jen na důchod
a ze svých vlastních stop skládá
uslzený řetěz
který pálí jako chilli?
Být stále nedovřená
a nikoho k sobě nepouštět
– takovou mě milujete?
Svou dvojakost jako francouzskou hůl
krok za krokem před sebe
pokládat
a v duchu se ptát na smysl cesty
kterou značkuje si had
než ovine a dusí?
Být skoro bez významu
a přitom fenomén
– takovou si mě budete pamatovat?
Rozbitou o skleněnou zeď
co tvářila se jako průchod
do neznáma
když s vlastní skepsí jsem se objímala:
Obětovat život tvorbě
– copak se to musí?
Wanda Heinrichová
Mimo báseň
píle
těkání
nahlížení do schránek
vzrušení z tušených dálek z dopisů
už od советской подруги na čtverečkovaném
papíru
čas mlžná vlna podél plakátů s úsměvem
pionýrek a podobně hladkých modelek
všude čísla seznamy nákupů štosy stvrzenek
na to že jsme byli že jsme že něco bude
věčné vyhlížení zítřků prokládané
mnutím rukou nervózním hovorem
kontrolou konta
hygiena ist ein Meister aus Deutschland
divadlo světa bez závanu hnití
komfort náhradní mateřská náruč
speciální náplast jak druhá kůže říká
německý lékárník a sklání se k mým
chodidlům o dům dál mi do bot vloží
stélky: Fußbetten:
mezi mnou a rozdíravou půdou poezie:
concetto: věta umný úhoř se předvádivě
kroutí
concetto: past elektronických zpráv concetto:
lano vlastní výroby z něhož maně
sklouznu
a klesám až do pustiny Tesca v jedné básni
tam kde procitá hrůza ostrého zření
v noci pak ze stolu spadne sklenice
a rozbije se
ale znamení neexistují předměty jsou tady
s námi
mírné a vydané vesmíru jako zvířata
pasoucí se stáda
poezie diamantová jehla obkresluje
kontury stínů
vniká do zatuchlých koutů do skulin mezi
zuby
s vražednou přesností nalézá
trhliny ve svarech slov v mramoru sousoší
milenců
stíná jim hlavy a osvětluje bílá torza těl
labutě tupě přihlížejí
voda je studená a nehybná
U DNA BÁSNĚ
Kateřina Rudčenková
Báseň pro V. W. a S. B.
Jednou jsem byla na návštěvě u sochaře K.
jeho žena s mírným obličejem
nám z bílé konvice nalévala čaj
u velkého oválného stolu na pozadí bílých
stěn.
Přemýšlela jsem, co je údělem této ženy
kromě nalévání sochařovým hostům
a kromě toho, že mu určitě jako
každá žena každému muži
– ale jistě jsem to nevěděla –
porodila dvě děti, které vychovala,
zatímco on se věnoval svému umění.
Mám rád zcela holé stěny, řekl K.,
a vskutku, byly celé bílé.
Jsme svobodné, nebo nás něco
ovládá, zatímco spíme?
Indolog pravil, že otázky tohoto druhu
jsou malicherné, vždyť indické ženy
rády, dobrovolně a pro vlastní dobro
následují mrtvoly svých manželů
na hořící hranice.
31. 3. 2009
Irena Šťastná
Víš to
Bát se
zvednout
a vynést
mrtvolku
kohouta.
Víš to.
Než někoho
přivoláš
ostatní mu
vyklovou hlavu.
***
Trochu sněhu. To přiložili obklad městu
(i přes něj vyplavuje čpí udusává).
A říkejme mu Lukan. Jde podél kolejiště.
Tma ho zaklekává (kolenem tvrdě na ohryzek
a ještě to není u konce).
Naproti mašina. Dva body světel na lanech.
Chce se mu k ní. Rozpřáhnout paže. Chytit kov.
Dát se drtit. Zamumlat – miluju že nejde
dýchat.
Postraší párou. Lízne jej očima. Plivne a
připlácne mu stín.
Teď lekne. Až zítra bude vědět jak na to.
Tereza Riedlbauchová
***
Až vstoupíš do mého těla
vyletí z něho chrchel motýlů
i dužnatý lyropteryx apollonia
mušle na pláži zejí jako pěsti obrů
bílí koně nabírají nozdrami růžovou pěnu
a obrácená želva požírá za tichých nocí
hvězdy
odcházíme s vlajícími vnitřnostmi
na hladině se strnule pohupují plachetnice
a po písku se kutálí otěhotnělá děloha
Île de Ré, září 2011
Chvíle ticha
Procházím své nahé tělo po rozlehlých
místnostech
rozehřáté se vystavuje zrcadlům a sklům
a neobydlel ho žádný cizinec
dýchám do tlap svým tygrům a vlkům
na chvíli usnuli a nelákají mě na cesty
přidělené role zůstaly stát za dveřmi
zarůstám s Klimtem a Muchou do kopretin
ať přicházející sklenář zasklí celý vchod
Eva Košinská
Zpátky
V noci mě škrtilo slovo
Vstala jsem proto raději z mrtvých
pak potmě do kuchyně
Na zemi střep
V lampě chrčel bůh
jak Tom Waits
pomalu pršela světelná salva
v noci mě škrtilo slovo
že jsem zas zpátky
že kostem dávám maso
že krev nechávám plynout
jak by měla…
Bezesná
Zátaras noci. V té tmě vložit ruce do neviděného.
Být v sobě jako v kůlně plné harampádí.
Kočka svítí pokojem, neklidná cesta horou.
Budík spouští: „Až do dna! Až do dna!“
Jitka N. Srbová
Národní
Otvíráš čelisti,
jak jde voda: dokořán,
chlupaté zbytky zimy vychrchlat
do kapesníku.
Nejkrásnější dívka
s vlasy svázanými konvencí
nastoupí do jiné tramvaje,
ale naděje, duben,
neusychá,
a to ještě doopravdy nepršelo,
ještě ti krempu
nepolil stud.
***
Je to spravedlivé.
Bílé rukávky na šatech holčičky,
která musí, musí zahopsat
po každém třetím kroku.
Pes, který věří, že pán vyjde z obchodu,
jednou.
Jediný červený tulipán mezi bílými
ve váze na chodníku
před květinářstvím.
Je to spravedlivé, všechna krása
je pojídána, všechny hodiny
směřují ke ztrátě.
A potom my, někde nějak umřeme,
mezitím.
Marie Šťastná
***
…a pak já s šátkem na hlavě
bledá jako stěna
ti řeknu velké tajemství
ty se chytíš za ústa
a budeš se tiše smát
jako když probublává
těsto na palačinky
***
Abych si dokázala že jsem živá
jím horkou polévku
a pak saju vodu z puchýřů na patře
Nepoznám kdy to přijde
na čí vrub se to připíše
ale když už je to tady
nemůžu čekat
Den ode dne jsem mladší
kdekdo to ví
A na konci se nic neděje
Marcela Pátková Linhartová
***
stažené kůže se zaschlou krví
visí nade mnou když mluvím
se svou matkou
prohnilým sklepem
nehnu se z místa oněmím
vidím skrz ni a vidím ústa otvírat se
a vidím pohyb rukou stažené obočí
slepnu cítím pot a tíseň
chci se nadechnout –
Andrea Vatulíková
Pod pseudonymem
(anonymu)
Je to tajnej dialog
Je to monolog bez protnutí
Pokoušela jsem se jí něco sdělit
ale asi je to násilí
snažit se vedrat verši dopisem
Přec promluvila ke mně skrz svou poezii
pod pseudonymem –
(Přišly ke mně náhodou
však zákonitě – přišly)
Tvoří obrazy
do kterých zaklíná tajemství
Měla bych se od ní naučit
být méně doslovná –
…
Uspořádám ti čtení
a budu naslouchat
Přijde jich víc
tvých „přátel poezie“
Aby se poprali
o tvoje významy –
…
Tato báseň je urvanou telefonní šňůrou
zpřetrhaného kontaktu
Matky
Já prahnu po Matce / duchovním guru
Přičemž proklínám tu svou
jež za podstatu (vrchol) Velikonoc
považuje drhnutí kuchyňské linky –
Zatímco ta tvá vrátila esprit tradici
plakala s vámi u Zapomenutého světla
četla vám Hrabě Monte Christa
(Pekla brambory s máslem a kefírem…)
Já odkojena jím
žiji s upírem
co bodá koně a řve hyjé!
A ty mi závidíš
že moje matka ještě žije –
Sylva Fischerová (nar. 1963) po studiích filosofie a fyziky absolvovala klasickou filologii. Vydala tři prózy, dvě knížky pro děti a sedm básnických sbírek, naposledy Tady za rohem to všechno je (2011). Žije v Praze, pracuje jako odborná asistentka Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK.
Svatava Antošová (nar. 1957) vystudovala gymnázium a střední knihovnickou školu. Vydala dvě prózy a sedm básnických sbírek, naposledy básnickou trilogii Vlčí slina (2008). Žije v Teplicích, je redaktorkou literárního časopisu Tvar.
Wanda Heinrichová (nar. 1968) vyrůstala v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Vystudovala germanistiku na FF UK. Vydala básnickou sbírku Nalomenou (2011), uspořádala a přeložila výbor z poezie německého básníka Durse Grünbeina Lekce lební báze (2008). Vyučuje v jazykové škole, je redaktorkou literárního časopisu Tvar.
Kateřina Rudčenková (nar. 1976) je básnířka, prozaička a dramatička. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka a Českou zemědělskou univerzitu. Vydala knihu povídek Noci, noci (2004), tři básnické sbírky, naposledy Popel a slast (2004), a drama Niekur (2007). V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy. Žije v Praze, pracuje jako korektorka.
Irena Šťastná (nar. 1978) vystudovala bohemistiku na Ostravské univerzitě a knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity. Vydala sbírky básní Zámlky (2006, pod jménem Irena Václavíková) a Všechny tvoje smrti (2010). Žije v Dobroslavicích na Opavsku, je na druhé mateřské dovolené.
Tereza Riedlbauchová (nar. 1977) vystudovala bohemistiku a francouzštinu na FF UK. Vydala čtyři básnické sbírky, naposledy Don Vítor si hraje a jiné básně (2009). V roce 2007 založila nakladatelství Literární salon, zaměřené na poezii. Žije v Praze.
Eva Košinská (nar. 1983) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Debutovala básnickou sbírkou Solný sloup (2008). Žije v Praze, pracuje jako copywriter.
Jitka N. Srbová (nar. 1976) vystudovala bakalářský program na FHS UK. Na internetu publikuje pod nickem Natasha. Debutovala básnickou sbírkou Někdo se loudá po psím (2011). Žije v Praze. Je šéfredaktorkou almanachwagon.cz, pracuje jako reklamní textařka.
Marie Šťastná (nar. 1981) vystudovala dějiny umění a poté i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. Vydala čtyři básnické sbírky, naposledy Interiéry (2010). Je držitelkou Ceny Jiřího Ortena za rok 2004 a Drážďanské ceny lyriky za rok 2010. Žije v Praze, pracuje jako šperkařka.
Marcela Pátková Linhartová (nar. 1980) absolvovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity. Vydala básnické sbírky Bylas u toho (2006) a Zpívat bláznům (2009). Žije v Mokrém u Českých Budějovic, je na druhé mateřské dovolené.
Andrea Vatulíková (nar. 1984) studuje obory management v kultuře a teorie interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně. Debutovala básnickou sbírkou Ona je ten tragický typ… (2010). Žije v Brně.