Třetí osoba

I.

Taky v obýváku, u jedný kamarádky v bytě. Rodiče nebyli doma. Rozložily si deky do kruhu, uprostřed ležel časopis, střídavě si z něj předčítaly. Zajímala je stránka láska-sex-něžnosti. Jedna holka je upozornila, že když si sednou na paty, tak je to hrozně příjemný. Postupně to každá zkusila, bylo jich tam šest a bylo jim devět. Ještě si zařezávaly kalhoty, šoupaly si zadky po podlaze a tak trochu na nich poskakovaly. Víckrát už se to nestalo.

II.

Dozvěděla se, že do konce roku přijde hluboká ekonomická krize. Amerika prý taky úplně zkrachuje, celkem v pohodě to bude v Indii. Krize bude tak veliká jako třeba za války, když nebylo co jíst. Bude to prý tak veliká krize, že nebude co jíst a snad nepůjde ani elektrika. Vůdci Světa už to vědí, ale nemluví se o tom, aby nevznikala extrémní panika. V prvních týdnech bude strašně vysoká kriminalita a budou se rabovat obchody. Těžko přežije člověk, který je sám. Je potřeba nakoupit tuky a bílkoviny. Měla by si koupit sklep. Elektronika by mohla výrazně zlevnit. Myslí si, že by bylo dobrý zničit nějaký skladiště zbraní. Sama to nezvládne. Týden byla z téhle zprávy v šoku, pak trochu zapomněla.

III.

Napadlo jí: Dnes nevyjdu, nevyjdu ven.

Nešla.

IV.

Na diskotéce za ní přitančil kluk.

Jirka: Ahoj Johano!

Johana: Ahoj.

Jirka: Jsme se potkali odpoledne, já jsem šel s Michalem, říkal, že jste spolu chodili do školy.

Johana: Jo, na základní školu, chvilku jenom, vlastně se ani moc neznáme.

Jirka: Jste měli dnes koncert, že jo?

Johana: Jo, už skončil.

Jirka: No jo, tak to jsem teda nezvládnul. Já jsem Jirka.

Johana: Johana.

Jirka: Já vím… hmm, pěknej plakát.

Johana: Jo.

Jirka: Nešla bys se mnou někdy někam?

Johana: Já nevím, kam chceš prosím tě jít?

Jirka: No já jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě, že bychom mohli jít do kina.

Johana: Proč se mnou chceš jít zrovna do kina?

Jirka: Mě to napadlo, že kino by bylo nejlepší, protože jinak bych tě asi těžko něčím zaujal.

Johana: A po tom kině už se mnou nikam nechceš jít?

Jirka: Chtěl bych si jít někam sednout.

Johana: A tam myslíš, že mě budeš mít čím zaujmout?

Jirka: No já jsem si říkal, že bychom se bavili o tom filmu.

Johana: A potom už mě nikdy nechceš vidět?

Jirka: Chtěl bych a myslel jsem, že bychom zase mohli jít do kina. Mě právě napadlo, že tam se dá jít víckrát.

Johana: Kdy myslíš, že se na to může tak přijít, že mě asi nebudeš zajímat?

Jirka: Doufám, že co nejpozdějc.

Johana: A co teď chceš dělat?

Jirka: Vzal bych si na tebe číslo a pak bych se šel napít.

Johana: Já ti dám to číslo, ale nevolej dřív, než budeš mít pocit, že mně máš co říct. Do kina s tebou určitě nepůjdu.

Jirka: Děkuju. Ahoj.

Dotančila.

V.

Napadlo ji: Nejsem tu sama.

Není.

VI.

Vynalezla úplně nový systém, jak ozvučit film. V kinech už nebudou muset být žádné reprobedny, dolby stereo a 5.1 bude k smíchu. V kině se bude promítat akorát obraz, zvuk bude imaginace každého diváka. Před vstupem do sálu si namažete předloktí mastičkou určenou pro ten který film (každý film má svoji esenci a tím pádem i mastičku). Testovala to ve snu a výsledky byly vynikající, akorát jedna divačka si za ní šla po promítání stěžovat, že moc dobře neslyšela, a ona jí odpověděla, že si špatně rozmazala tu mastičku. Podívala se jí na ruku a byla tam opravdu nerozmazaná mastička.

Pokud se to neujme u filmu, tak to nabídne Němečkovi do nějakého dílu Čtyřlístku, podle ní je Myšpulín pořádně vyhořelej, tak by možná tenhle svěží nápad ocenil.

VII.

Řekla mu: Povedeš mě tmou.

(Není to pravda, nakonec mu to neřekla, protože je to moc a ona není takovej gotik, aby dokázala říkat takovýhle věci se samozřejmostí.)

VIII.

Z hlavy do ruky.

Pokud se nevyzná ve svém textu, tak se nevyzná ani ve svých myšlenkách. Stává se jí, že najde napsanou větu, která je evidentně napsaná její rukou, poznává svoje písmo, ale nedokáže se jí to spojit s obsahem. Je to její „myšlenka“ nebo poznámka, něco, co jí prošlo hlavou… (Myšlenka přišla a nejspíš řekla: „Ahoj, to je asi omyl“, zavřela za sebou dveře a už se nikdy neukázala.)

Jeden kluk jí vyprávěl, že se mu stalo něco podobného. Během jednoho týdne nacházel ve svých kapsách a různě po bytě papírky a na nich krátké věty napsané cizí rukou. Byl z toho nervózní, připadalo mu, že ho někdo sleduje. Takový tichý nátlak, podstrkávat mu papírky…

O týden později byl sám doma a psal si něco na papír. Po chvíli se zamyslel a napadlo ho, že to cizí písmo je jeho.

Normálně mu to věřila, že to není vymyšlený, takový věci se můžou stát. Rozhodně jo.

X.

Všichni cizí lidi jsou pro ni buď Páni nebo Paní. Ráda by od nich měla upřímný odstup. Být k sobě laskaví a slušní a přitom uvolnění a bez napětí z toho, že se neznáme a nevíme, co si k sobě můžeme dovolit. Dlouho si myslela, že záleží hlavně na tom, jestli dojde k tykání. Podle ní je nutné tykání odložit na co nejpozději, neuspěchat to. Nemůže si přece tykat s někým, u koho si není jistá, jak se vlastně jmenuje. Druhá věc je, že oslovení Pán nebo Paní používají hlavně masochisti.

XI.

Napadlo ji: Kdybys měl dost síly, tak bys mě nepustil.

Napadlo ji: Kdybys měl dost síly, tak bys mě opustil.

XII.

Vystoupila z vlaku, venku svítilo slunce a oslňovalo ji. Vešla do podchodu, chvíli se rozkoukávala, trochu mžourala, protože se jí nedařilo pořádně zaostřit. Naproti ní šel Pán (jak jinak, když ho nezná), taky nemohl zaostřit, hrozně šilhal. Ona taky trochu šilhala. Když se střetli, stáli naproti sobě a chtěli se vyhnout. Běžně se tahle situace řeší tak, že někdo z nich pohledem naznačí, kterým směrem půjde. Možná že naznačovali oba, ale každý oko šlo jinam. Chvíli to trvalo. Pak se pohnula a obešla stojícího Pána.

XIII.

 …

XIV.

Některý věci je schopna vymyslet dvakrát. Většinou ji pobaví stejně, jako by je vymyslela poprvé. Některé věci, co ji napadnou, už vymyslel někdo jiný, což se buď dozví nebo nedozví, každopádně ji to nijak zvlášť netrápí. Většinou je smířená s tím, že toho moc nevymyslí. Na originalitě stavět nebude.

XV.

Řekl jí: Jsou světla a ohně, to je stejný, jako jsou city a láska. (Myslí, že je chytřejší než ona, to je teda jenom názor nezávislého pozorovatele, poznámka redakce, jíž ona šéfuje.)

XVI.

Jan: Já bych chtěl umřít na pódiu nebo při sexu.

Johana: Já myslím, že častějc se umírá vedle pódia nebo v šatně, a to je trapný.

Jan: Jo, to jo.

Johana: Ale myslím, že umřít při sexu je asi dobrý.

Jan: Pojďme spolu zemřít.

Johana: Ještě mě napadá – umřít při sexu na pódiu. (A to je hrozně pitomá představa, nemá na to koule, díky bohu.)

Jan: Čekal jsem, že to řekneš. Tsss.

XVII.

Napadlo ji: Vypadá to jako chyba.

XVIII.

Šla ven mezi lidi. Předtím si řekla, že se zkusí oblíknout tak, aby nevypadala jako lesba. (Spousta lidí si to o ní myslí. Jednou dokonce dostala nabídku k sňatku, od holky.) Přemýšlela, čím to je. Jak se pohybuje? Účes? Nebo že by to oblečení? Když má kalhoty, košili a vázanku, tak možná jo. Nalíčila si oči a vyndala ze skříně sukni a tričko s výstřihem, Vzala si pásek a ještě namalovala pusu. Šla se podívat do zrcadla. Viděla, že má na sobě sukni, tričko a je namalovaná. Vypadala jako namalovaná lesba v sukni.

XIX.

Vyprávěl jí už poněkolikáté:

„Týden před 17. listopadem jsem poprvé viděl Ducháčka… jsem na něj čuměl jak puk, to s nima hrál ještě Hlavsa. Pak jsem někdy v roce 91 byl na jednom malým fesťáku v Kroměříži, kde hráli, já jsem tehdy začínal fotit a někdo z mých starších kamarádů mě s ním seznámil, byl samozřejmě ožralej. A já jsem mu říkal, že jako fotím, a on na to, toho se drž. Ducháček je něco jako můj kmotr.“

Ona: „Pojď si hrát.“

On: „Nejdu, jsem mrtvej.“

Ona: „Tak toho se drž.“

XXI.

Se zaťatou pěstí by ráda řekla něco v tom smyslu, že i malej člověk má právo říct na rovinu, co si myslí. Ale je to moc a je to debilní. Nakonec neřekne nic a vypadá to, že malej člověk se zase na nic nezmůže.

XXIII.

Viděla zlatou svatbu dvou lidí, všichni oslavovali, jen oslavenci věděli, že posledních patnáct let jeden druhému už jenom překáželi…

Život dvou starých lidí, pro jejich generaci bylo úplně běžné, že se nikdo s nikým nebavil, umění věci „překousnout“.

XXV.

Napadlo ji: Kdyby si kluci koupili pomlázku a dali ji do kufru auta. Ona by seděla na zadním sedadle (skoro vždycky tam sedí) a koukala by, jak ta pomlázka vyčuhuje z kufru, a věděla by, že v pondělí jí tou pomlázkou nařežou. Seděla by tam s těma prutama, který jí za tři dny zmalujou zadek. A tenhle divnej pocit by trval celou cestu, třeba 150 km nebo třeba i víc. Kluci vepředu, pruty vzadu. Celejch 150 km, než by dojeli na chatu. Seděla by v autě s tou pomlázkou a celý by to bylo pomalý a neodvratný. V pondělí to přijde. Bude ležet v posteli a oni z ní strhnou peřinu a nařežou jí? A co když to udělaj dřív, než se probudí, a bude mít třeba pod peřinou náhodou vyhrnutý tričko, holý břicho a spoďáry? Copak jim tohle nedochází? Nebo je to naopak o tomhle?

XXVII.

Nasedla na špatný vlak, úplně opačný směr, měla divný tušení. Tentokrát se neptala, jestli vlak jede tam, kam chce. Rovnou nasedla. Ještě než se vlak rozjel, stačila vytáhnout počítač a pustit si tři písničky. Seděla s červenou pusou a červenou košilí, dneska jí to slušelo. Vlak se rozjel, paní, co seděla přes uličku, na ni koukala. V menších městech na ni koukaj, protože se divně oblíká. Nejvíc je vyvádí z míry tím, že oblečení není snadno zařaditelný. Těžko říct, jestli je to oblečení ze senior bazaru nebo nejsoučasnější móda z American Apparell. Rozčiluje je možná to, že o ní musí přemýšlet. Jak to vlastně myslí? Paní kouká, ale ona dělá, že nic, občas se škvíří proti sluníčku. Vlak se rozjede a v tu chvíli ji napadne, že jede opačným směrem. Zasměje se svojí blbosti. Průvodčí jí řekne, že jede na opačnou stranu. Když vlak zastaví v první vesnici, zůstane na peróně akorát ona a černobílá ušmudlaná kočka.

Výpravčí mávne na pozdrav, prohlédne si ji a zaleze do kanclu. Kočka je přítulná, ale trošičku smrdí a je fakt špinavá. Po chvíli to kočku přestane bavit a zdrhne přes koleje na pole. Sedne si na lavičku, vyndá si počítač. Po první písničce začíná pršet, jde do čekárny. Když otevře dveře a překročí práh, tak jí na obličeji zůstane kus pavučiny, šimrá ji to kolem nosu a pusy. Pod košilí ji něco kouslo. Na ruce ji něco lechtá. Je to nějaký spiknutí? Nebo ta kočka měla blechy? Čím víc myslí na pavučinu na obličeji a blechy z kočky, tím víc ji všechno šimrá a lechtá.

XXVIII.

Napadlo ji: Tak tohle je to bouřlivé mládí?

Jo.