Drobná činnost uvnitř stepi

Je tomu dávno, co Lyka

plavala s chlapcem ve vodě.

A on ji najednou z legrace topí!

Ať toho nechá, chce mu říct,

protože už se topí doopravdy.

Snaží se na kluzkém zachytit, snaží se u něho zachránit.

Kdy se to převrhne?

Černá zachvátí bílou,

aj, v dlou-hé, zpo-ma-le-né chví-li to děvče po-cho-pí:

Nedělá legraci, on ji doopravdy utopit chce!

Ta chvíle uzření zrady, zlomu dvou světů,

ta chvíle pak Lyku napořád zajímá.

Hledá ji v knihách, hledá ji v obrazech,

anebo vymýšlí své vlastní,

tak,

aby tam pro ni bylo místo.

Hnala ho pak sviňským krokem podél zdí pivovaru

a dál, ještě dál,

do Ďáblic!

Do pekel!!!

Zklamán se ohlédl.

*

Mluvila pomalu,

doříkávali za ni věty.

Mysleli, že je pomalá, rozvážná.

Že to z ní leze jak z chlupatý deky.

Ne. Jen někde ztratila tempo,

zabila rytmus, ale to už dřív.

*

Je tomu dávno, co Lyka

seděla s chlapcem v kavárně,

s chlapcem rychlohráčem na zobcovou flétnu.

Mluvil rychle,

rychle odklepával popel,

nadskakoval na židli.

Čím mluvil chlapec rychleji,

tím mluvila Lyka pomaleji.

Když už to nešlo víc, začala mu téct

krev z nosu. Rozchechtala se.

Takhle podobně by dovedla složit i Soda,

kdyby byla bývala chtěla.

(...)

Roztřískané zvířátko na silnici.

Drobná činnost uvnitř stepi

Ty máš mámu?

Já myslela, že nemáš, vždycky jsi mluvila jenom o tátovi,

diví se modrooká přítelkyně.

Minka ve vyprávění O ruské ruletě nevystupovala, to je fakt.

Vystupovala vůbec někdy v nějakém vyprávění?

Lyka si vzpomíná na jedno.

Nemělo obraz, jen zvuk.

Obrazem byla hnědomodrá tma.

Do toho zahlásil hlas:

Zemřela hlady uprostřed jídla v době, kdy její dceři bylo 35

(ale mohlo to být také 38) let.

Dcerou byla Lyka, řeč tedy musela být o Mině.

Minka stála vždy při Lyce,

tolik ji chtěla uchránit před nebezpečným světem.

Minka vyprávěla, jak se jako malá starala o mladšího bratra,

strach, aby nezačal kamarádit s partou zlých kluků.

Ale on byl vždycky moc hodnej.

Pak se vzdal nehezké ženě z městečka,

a bylo po všem.

Před časem zemřela.

Bratr teď pracuje ve vězeňství a dost ho to baví.

Ach, jak mu Lyka rozumí:

Konečně se kamarádí se zlými kluky.

I holkami.

Zloduchu ovcí

S Lykou to všichni mysleli dobře.

Jednou se v zelené koupelně Mina proměnila

v dědečka Karlose a ještě v něco dalšího, cizího, a už tak zůstala.

Dělalo se jako že nic.

Ráno před školou, u červenobílého zábradlí, se Lyka rozbrečela.

Někdo se zeptal, proč brečí, a ona zjistila, že nemá co odpovědět.

I kdyby nasadila krk a překročila Karlosovo Nevykecáš!,

nikdo by jí neuvěřil.

Nerozuměl.

Neudělal si o tom správnou představu.

Minka na trati.

Minky práce,

Minky věci,

do kterých nikomu nic není,

které by stejně nikdo nepochopil.

Prospekty z výstav, které by člověk z oboru měl znát.

Přírodniny pro inspiraci.

Tajně zakoupené šperky, skleničky.

Tajné notýsky s čísly na nové tajné přátele,

o kterých nestihla vyprávět,

báječní lidé,

kamínky, kalendáříky.

Zbytek krému, o kterém jí tajná paní pošeptla, že je výbornej.

Nosí si to raději všechno pořád s sebou, aby se v tom nikdo nehrabal a neptal se.

Je toho pořád víc a víc, hodně tašek narvanejch po okraj.

Celej svět je v těch věcech,

v těch igelitkách,

někdy se to skoro nedá unést,

rychle se zvětšuje, ZVĚTŠUJE —

v jednu chvíli praskne.

Vyčerpaní odvlekli vyčerpanou Minku do pavilónu.

Ale ani tam to nekončilo,

přes celou Prahu pak na strašidelné návštěvy,

mříže, smrad umakartových táců, hoven, vajglů a dezinfekce.

Přízraky zákeřné, zoufalé, žebrající o peníze, cigarety,

o milost.

Někdy Minka pokračovala v té hře i tam,

obelstila sestry a nejedla podávané drogy.

Lyka se Sodem dostávali seznamy, co mají na příští návštěvu donést,

bylo s nimi ohavně smýkáno.

Hnusně hluboký pohled, hraná hravost a lehkost.

Po čase Minku pustili, ale ani to úlevu nepřineslo —

najednou to všechno bydlelo doma, i když pomalejší.

Sod s Minkou mluvil jako s hloupou.

Po čase se všechno nenápadně vrátilo do normálních kolejí.

Což vlastně taky nebyla zvlášť velká úleva.

Minka na trati, to byl zkrotlý Sod, radící se s Lykou jako rovnej s rovnym.

Hanebnost spiknutí.

Byla to Minka houpající košíkem třešní ve čtyři hodiny ráno.

Byla to Minka roztloukající na prášek talíře — o kterých Sodík zapochyboval.

Byla to Minka v noční košili a puštěným okem na konečné autobusu, jak věrně čeká na Sodíka.

Byla to Lyka, co ji zradila a ulovila s asistencí dvou znuděných fízlů.

Byl to Minčin pohled, když ji cpali do žlutobílé volhy a vezli zpátky do pavilónů — Lyka šla pryč,

pěšky a pěšky, kopala do šutrů a kouřila petry, vymeteno, vymaštěno, prázdno,

sama,

opuštěná Minkou i fízly.

A skrýše: boty v pračce, byla toho plná lednička — věci,

všude samé hnijící věci,

pečlivě zabalené, převázané mašličkami,

aby nehyzdily interiér.

Asanace, docela ji to bavilo. Vášeň prospektora. Houbaře.

Nepatřičnost té vášně.

Styděla se, že občas vykecá a vzbudí tak nezasloužený soucit,

styděla se, že se těší, až vypadne z pavilónu a zapálí si petru, spartu, camelku, marlborku

a bude se oprávněně tvářit tragicky. Tragický ksicht bude tou největší komedií —

při které jí bude tak trochu dobře.

(...)

*

Lyka hledá

s modrookou přítelkyní v městečku lékárnu,

vyběhly pro léky, sýkorky — lidé jim poradí.

Zazvoní na dveře, jdou temným průjezdem

(projede Lykou úzkost: jen ať tam proboha nelezou!),

a pak zas dveře jak od bytu.

Otevře vysoký mrtvý stařec v červenozlaté livreji,

kývnutím pozve je dál.

V předsíni do stropu futrály od houslí.

Stařec zamkne — zlověstné cvaknutí. Tma,

svítí jen odlesky mosazi, starcovy livreje.

Stařec se u krku rozpíná...

Lyka drapsne židli za opěradlo

a praští starce přes hlavu.

Ještě teď má v rukách ten příjemný pocit,

jak se židle a starcova hlava navzájem o sebe tříští. Vetché o vetché.

Odemknou a utíkají pryč. Skoro se chechtají.

Jsou najednou takové mladé.

Lyka má ze sebe radost, pěkně to vyřešila!

No jo, ale. Nepokročily ani trochu, budou muset začít od začátku,

léky přece nemají a kdoví, jestli je v tomhle městě ještě jiná lékárna.

Dědek, mumie dědka, tentýž druh,

co kdysi sežral Lyce korálek, který vypadal jako lesněnka,

a ještě jí za to vynadal.

Dávej si moc dobrý pozor na dědky, Lyko!

(...)

Úkolem je

Lyka myslí:

Blíží se to, Milý.

Blíží se ta chvíle, kdy mne zklameš.

Lyka si nedovede přestavit,

jak to uděláš — ale ty si vždy víš rady.

Aby si tvou zradu, tvé pohrdání,

zase neosedlala jako cvičení

uložené mistrem?

Zenovým mistrem Cihlou.

Ach. Třeba jak stojíš v hnědém průjezdu,

s rudým pláštíkem a nožem,

a čekáš na Lyku.

Uděláš oči pro tentokrát tak rudé,

pohled tak hnilobně něžný — fuj!

Vtiskla by obličej do dlažebních kostek, Arana,

rozžhavená lžíce na rty, zasyčí zámek namnohokrát.

Anebo jiná hnusná hra,

to když se převlékneš za starou bábu

a začneš Araně chválit velkého vytahaného kocoura,

co je bílý jak špinavý česnek,

a právě tak boulovatý. Probudíš v ní tím kocourem takovou lítost,

že si ho vezme domů a žije s ním až doteď,

ta tvoje Milá, mistryně světa

ve skoku na špek.

*

Blíží se to, Milý, a jsme všichni upřímně zvědaví

na to zklamání.

Někdy skoro máme chuť zeptat se, proč teda Lyka nedá Mošovi pokoj,

když vidí, že on ji nechce.

Dala by. Ale nejde to.

Musí se před ním plazit a nakrucovat, co to dá.

Bude se lísat, bude ho prosit,

až se budou hory červenat. Zkus se, ale Moši, zapomenout,

zkus zvednout oči! Lyka ti to spočítá. Obrátí se k tobě zády,

mrskne ocasem, křísne kopytem!

Bude se chechtat a vřískat až do stropu,

do celého světa, přes Sochovo rameno:

Táhni, Moši, táhni! Pozóóór! Uhni honem! Řítí se sem zas ten orgasmus!

Celý stáda orgasmů,

o to lepších, o co víc na tebe křičím!

O co víc po tobě bičem práskám,

koukej, už i Socha je nadšen, už taky vyje!

Hyjé!!! Vypiju tě falešnými ústy, zkamenělá řeko!

Joj, a kdyby nedej bože zkusil Moš Lyku políbit,

flusne mu to pod nohy.

Malá. Malinká. Nešťastná.

A přitom tak způsobně, tak zdvořile

vyhlíží po kavárnách ten přátelský cit Moše a Lyky,

ta bratrská tichá píseň plná pochopení a ohledů.

Kdo dobře slyší, ví o nejspodnějším hlasu té písně, tam, kde jí

puká břicho nažrané přežluklým žrádlem!

Já bych ti ukázal, Milá, to bys viděla, ty mrcho!

Já tobě taky, ty mizernej zmetku, tak mi teda ukaž, no! Jen mě na sebe pusť!

To zrovna, na tebe sem tak zvědavej!

A to teda seš! Jenom se bojíš, protože seš obyčejnej posera!

Kdepák, Milá, jen mě baví dívat se, jak po mně šílíš, jak

se mi tu plazíš, pohrdám tebou, mažu si tě na chleba — tohle chceš slyšet?

Chceš, vím. Ale já ti to neřeknu, neřeknu, rozumíš?

Moši, jen a jen proti tobě hraju na housle.

O čem to mluvíš, Milá? Nezbláznila ses?

Nedělej se, grázle, víš moc dobře, co říkám — ty housle jsou jedem proti tobě! Atd.

Ale není třeba se pohoršovat.

Kdo hledá příkladné přátelství ženy a muže,

bude asi znechucen:

propíchne pravděpodobně tu tajnou žumpu.

Kdo se však vydá poctivě studovat ten hnus,

ten, kdo se prodere potoky vyceněných zubů,

rozdrápané kůže, sražené krve a vykašlaného divokého slizu,

nenajde nakonec stejně nic jiného než ryzí

zářící poklad

kromobyčejné lásky.

*

Letí, Arana krouží nad horským údolím,

tak ždímavě zelené, éj, špenáty, špenáty, nivo mechová,

bílé skvrnky tajícího sněhu.

Arana padá, spouští se dolů lovit,

ta běloba kozí, drápavá, smrdí, škrábe,

zrychluje rotaci, s Aranou dělá divné věci,

zatočí s ní jako proud ve výlevce,

není to závrať a není to strach, snad troška ošklivosti

Arana raději zajíždí pod zem, tam není černo,

spíš červenohnědo, Arana radostně rejdí pod zemí,

je to vlastně stejné jako ve vzduchu,

rozlehlý prostor, země vůbec není těžká, není neprostupná.

usadí se v místě, kde podzemní řeka vytéká ven.

Vidí ven do světa, sama schovaná pod zemí.

Tam si udělá hnízdo! Své první skutečné hnízdo.

Bude mít dům.

Bude v něm umět bydlit.

Bude se dívat na pastvinu, jak Moš vyhání kozy každé ráno,

jak jim píská. Bude se přitom šťastně smát a zarývat zobák do pařezu.

Neviděna. Takovej vejminek. Tajná dravčí smrt.

Kdepak, Milá, uchystal jsem ti tisíckrát tisíc smrtí,

nejen tu jednu, kterou sis ochočila. Myslelas, že mě obelstíš?

Vstup do mě, jak už tolikrát. Pluky káčátek se nám budou klanět.

Umřeme spolu na kříži, chceš?

Ne, ne, ne a né!

Opovaž se mi odepsat,

na můj stotisící mrtvý dopis, hluchý a slepý dopis,

Milý,

tak mučivě, tak sladce

papírový.

*

Ach ano, ano, ano!

Stopuju tě v sámoškách,

pošklebuješ se lilkům,

jezdíš prstem po jejich naběhlé fialové kůži,

saháš na tep květákům,

králi, srdce moje.

Buď mým hostem,

buď mým jediným hostem,

pořádám dnes kar.