eskA2látor 3

Finale grande připravil svým divákům soubor divadla Komedie pod vedením precizního Dušana D. Pařízka. Na programu je odshora dolů: derniéra / vyprodáno. Nejen mezi herci, uvaděčkami, paní Macháčkovou, sklízející potlesk za „prosby o vypnutí mobilních telefonů“, ale i diváky se ve zrychlující se sezóně vytvořila synergie, s níž jsme se potkávali až do června. „Kde jste byli, celá ta léta?“ neodpustil si na derniéře Bernhardova Světanápravce režisér ve chvíli, kdy se divadelní polštářky daly stlát snad už jen na strop. Sám jsem se nemusel stydět, leccos jsem viděl podruhé, a přesto jsem opouštěl Komedii se vzteklými slzami na krajíčku: „Jak je toto možné? Taková sviňárna, takové divadlo, a nikdo nenajde pár korun navíc?“ Pravý stud jsem ovšem zažil po derniéře hry Hrdinové jako my, sugestivní zpovědi příslušníka Stasi o tom, jak on, a ne lid, zboural Berlínskou zeď. Večírek k oslavě revoluce ústil v raut, při němž jsme my diváci stanuli na tolikrát pozorovaném jevišti Komedie, nyní s číšemi vína a nad plnými tácy. V teple lamp, při nevtíravé normalizační hudbě a mezi spokojeně hodujícími spoluobčany se mi zatočila hlava. Zahleděl jsem se do tmy hlediště. V poslední řadě se o zeď opíral Pařízek, řady sedadel jinak kompletně prázdné, stádo tísnilo se u řízečků a přežvykovalo. K magistrátu nikdo netáhl a do oken nic nemetal. Sytý zase hladovému neuvěřil.