Masožravé maso

Kristýna Žáčková

Básník František Dryje představuje dvě autorky, jejichž tvorba reprezentuje dnešní podoby surrealistické obraznosti. „Ztrouchnivět/ zpráchnivět/ zkamenět.“

 

 

Miss Antrop

 

slova produkují další slova

lepí se na sebe v blátivou řeč

podobnosti se splétají do uzlů

uzly se vážou na nevážný koráb noci

jste dnes sama na palubě, madame?

s punčochou rozcapenou od oka k oku

cpete se skrovným soukromým

které vám skýtá skýva vlastní boty

jste sama, anebo jste kurva, na kterou se

nemůžu ani podívat?

jsem samá sebevražda, vážený Celestýne

vy nevyvážený stíne noci

každého rána vzpomínám

na všechna předchozí úmrtí

jsem proto méně sama, než byste ráčil snést?

každý můj krok je skromná propast procitnutí

každý můj pohyb je ozvěnou tance mikrobů

jste samá literatura

na jejímž konci visí otřepaná fráze

sama jsem havěť, která se na ní uživí

propadajíc v tichý pulsující vesmír vědomí

není nic, co by stálo za to chápat

kterýsi hybatel zastavil dnes v noci

všechny kauzální řetězce

jsem sama v prostoru, který si klepe na čelo

křídou mi vyznačuje směr

a do stran rozhazuje všecky moje cecky

jste snad spokojen s touto slovní výstelkou?

jsem proces, jenž končí pod psem.

 

 

Josefu Jandovi, ať se na mě nezlobí

(produktivní báseň o štěstí)

 

Z ničeho nic

dnes začal smrdět koberec

asi bude pršet, povídám

a přetáhnu si přes hlavu punčochu

ušitou z mikrobů

jako pokaždé

když mě vlastní matka nepoznává

jak by mě taky mohla poznat?

když se narodíš

nic o tobě neví

v první řadě právě ona

a v druhé řadě pak každá další nebo

předchozí matka

prostě si ty matky

jednu po druhé z každého konce té řady

odečítejte

výsledek je zaručen

stejně jako ony chodí na řadu

jako na jatka

jenže obráceně

místo o jednoho míň

o jednoho (až čtyři) více

(extrémy zatím vynechejme)

a ptejme se moudře:

zdalipak také porody

vzešly z leprosérií?

inu, loterie je slepá

podobně jako fortuna úplně zbytečná

neboť je naprosto zoufale a bytostně

odkázána na náhodu

Ježek by všem zoufalcům zahrál:

hele, obleč si něco pěknýho

a ono to přijde

jenže já už nemám ani…

na co čekat, hacafrak!

a nemyslete si,

že si někdy stoupnu do tý fronty

na matky!

to už by mě vážně kleplo

 

 

Déjà vu

 

Říkali: strašlivá trýzeň

říkali: romantická duše

říkali: hanba!

a přitom drželi se pevně

chomoutů svých předsevzetí

a všechno se jim dařilo

kapitalismus se na ně usmíval

bezzubými ústy

jazykem dějin jim mával už zdálky

na pozdrav

všem popravám potrava

potrava bezbřehosti

a prokletosti

vazby se nejprve chýlí

když se vychylují

kdyby tak za každým rohem

stál Prévert

zdali by ubylo nehod

a přibylo bezpečí?

opakování by už nebyla matkou

moudrosti

ale pitomosti

každé ráno a odpoledne

detektiv Ezop v černém

klobouku

si vykračuje vstříc svému

povolání

zajde za roh

a nikde ani noha

Jacques Prévert

se zase neobjevil

je mlha

scéna se opakuje

celý blok umírá

nudou

scéna se opakuje

je mlha

celý blok umírá

Jacques Prévert

se nudou

nedostavil, zase

scéna se opakuje

detektiv Ezop

šlape chodník

se všemi jeho atributy

jej vyšlapává

dláždí jej chůzí

snad doufá, že

jednou bude moct

jít jinudy

je mlha

Jacques Prévert

a nikde ani noha

to snad ne

v klobouku

jde

Ezop

brabenec

no kolik jich rozšlapal

hanba!

drží se svého chomoutu

svého povolání

i protéza mu dobře padne

v hlavě mu duní

bajka o Bajkalu

kdyby už tam jenom

byl

všechno by mohlo skončit

tajný kód nalezl by svůj klid

ale Ezop?

packal!

a nehod přibylo

matka moudrosti je

pitomost

Ezop má hlavu

na dranc

jako balón

hoj, ty Jacquesi Préverte

ty tajemný svátku

tak naposledy:

Ezop, detektiv

dělá to prvně

ale viděl to stokrát

ve filmu

vytahuje bouchačku

a!

zahýbá za roh

Ezope, je mlha

zdálky volá Jacques

toto není pěstní souboj

Ezop se nervozitou

snad ani nenadechne

už už mu propadá

podrážka hluboko

do psího chomoutu

Jacques, který nikdy!

neztratil trpělivost…

scéna se opakuje

je mlha

Ezop se shýbá,

Jacques zahýbá

a Ezop Préverta nevidí

Ezop vidí hovno

 

 

 

Zuzana Tomková

 

 

Mrtvá hlava

 

Vyjměte z hlavy jazyk

Ukryjte jej do ptačí klece

a tajně ho učte zpívat

Protože chovat lidský jazyk

jako zpěvné ptactvo

je jen tři dny v týdnu legální

Caput mortuum, neboli mrtvá hlava

je hrou znamení zvěrokruhu ve věčnosti

Na vyhřezlém bachoru

plném duše slepého kapitána

umožněte všem dvanácti figurám

mezi sebou svobodně bojovat způsobem

který je každému lidskému druhu vlastní

Hlavu nechte domluvit

a následně dramaticky zmizet

nejlépe vlastní rukou

 

Hle, mrtvá hlava dýchá a takto hovoří

Pamatuji přesně

jak jsem se narodil

Vyloučen vesmírem

zakřičel jsem

Člověk je skutečnost a záhada

která ve vyšší formě představ

přestává existovat

Když říkám člověk

mám na mysli opice

Během jediné noci

jsem se opakovaně zadusil šíleným smíchem

aniž by si kdokoliv povšiml

Za dveřmi, které se nikdo z vás neodvážil

otevřít

umíral člověk

Snad jste se nepořezali o rezavý srp

který ukrýval toho večera za pasem

když jste odklízeli jeho stín

odražený život těla

Bazální kameny lidského těla jsou nadány

pamětí

Dýchají

Pnou

Štěpí se

Lidská klec dříve či později proroste tělem

Klec je tedy radno zcela pohltit tou nejzazší

formou lásky

Klec je nutno beze zbytku fagocytovat

Obklíčit životem a obsáhnout její podstatu

Přijmout zpět vyloučené

Stát se klecí

a lidskou klec nechat stát se opět tělem

ve věčnosti

 

Mrtvá hlava vydechuje

a upadá v kataleptický spánek

Pravděpodobnost, že se opět probudí

je přímo úměrná množství pravdy

které byla ochotna přijmout

aniž by před ní dokázala utéct

 

 

Imperativ I.

 

Studuj korály

Tu jejich spektakulární architekturu smrti

Fascinující infrastrukturu hromadného

pohřebiště neomezeného růstu

Všechna ta dokonalá velkoměsta

koncentrovaného odumření v mase

Taky by se ti líbilo svou smrtí přispět

k stavbě takové baziliky?

K totálnímu naplnění účelu těla

K absolutnímu smyslu

zhmotněnému v majestátu velké mohyly

lidstva

Kámen ke kameni

cihla na cihlu

tělo k tělu

korpus na korpus

A žádné pojivo

Definitivně odmítnout napřaženou ruku

podbízející nám svou vrchovatou lžíci malty

Ztrouchnivět

zpráchnivět

zkamenět

Srůst s nejbližším tělem

Stát se globálním tělem

dómem živoucího

Ztratit veškerou jinakost

Zasít mezi jednotlivá těla konflikt

Kolize

průsečík minulého s budoucím

Spor jako permanentní třecí plocha

unikajícího s nově příchozím

smířlivě splývající v syntéze, která je převýší

Konflikt kontaktu

Střet antagonistických elementů

při vzájemném dotyku

Přirozená nesnášenlivost všech diverzit

setrvají­-li jednotlivostmi

nesplynou-li v jediné tělo

jediný úd

Ovšem za předpokladu

bude-li lidské tělo schopno pseudomorfózy

Pseudomorfický charakter tělesné schrány

a především pseudomorfický charakter

celé struktury

by tak představoval všepronikající zákonitost

sahající od nejsvrchnější kupole

až k nejspodnějším článkům pilířů vnitřní

stavby

 

 

Maso

 

Když se vyděsí

Může i zemřít

Takové pečlivě postrašené maso lidské

Může dokonce kousnout do zátylku i jiné

Když je znavené

Snadno se odloupne od kosti a usne

Dle moudrosti čínského horoskopu

Maso ke kosti už dávno nepatří

(jen se s tím špatně smiřuje)

Stará masa honosných statků více nepotřebují

Štěkly za sebou ty hyeny z masa, ale bez kostí

Když mi zaživa rozkrádaly babičku

Byl to přenádherný pohřeb

Nikdy nezaslechnu absurdnější příměr

Masožravé maso

Je kolektivem nedobře snášeno

– společensky nežádoucí bratrovražda

Je vždy přítěží

I mimo rámec rodiny

Vzpurná masa tedy zavíráme

Do bazaltové jeskyně na třetí konec světa

Necháváme vyvztekat se zapálenou sirkou

mezi zuby

Do zvukotěsných sudů s vatou

A následně umožníme důkladně černat

Protože taková vykřičená lidská masa

Bývá pak svolná k přípravě rafinovaných

pokrmů

I pro vegetariány

 

 

 ***

 

Odmítám stabilitu z prostého principu

těkavosti veškeré ověřitelnosti pravd

Připouštím, že jistota zítřka

je o dost méně pravděpodobná

nežli včerejší spálený oběd

A že na konci žebříku snad rostou

i křišťálové hvězdy

Ale když ony ani ty krysy se morfiem

už nějaký ten čas neživí

A z výšek mají závratě

Ovšemže

Když křídla jsme jim rozstříhali

už v renesanci na všechna ta apřecesetočí

Jestliže surrealismus bývá definován jako snaha o odhalení „skutečné funkce myšlení“ spočívající v maximalizaci sdělovacího potenciálu tzv. psychického automatismu, pak poezii Kristýny Žáčkové (nar. 1982) bych charakterizoval jako průběžné úsilí rozkrýt „skutečnou funkci přemýšlení“. Východiskem jejích raných textů nebyla básnická vize, obraz, představa, ba ani exponovaný emocionální stav či zážitek – i když bez elementární „emocionální tenze“ by báseň sotva vznikla. Zdrojovým kódem Žáčkové psaní se tak stává spíše myšlenka ve stavu zrodu: „otevřenou krajinou záhad/ stávám se/ když do krajností nechávám zajít/ všechny své proslulé zbraně“. Tato abstraktní sentence volně pokračuje a udržuje měnlivě metaforickou hladinu myšlení, ať už přechází do nuancovaně asociativního obrazu-představy, nebo se jakoby vrací ke svým kořenům a možným vyústěním. Kristýna přemýšlí o svém (lidském) údělu v rozvolněné syntaxi, občas si dopřeje i prvoplánové slovní asociace – jež ovšem zpravidla obohacují význam po zákonu psychoautomatické hry. To ji pak otevírá dveře do dalších podlaží všeho schopného jazyka, jemuž se nyní vystavuje jako kouzelnému vodopádu, okysličujícímu žábry abstraktních myšlenek proudy spontánně humorných představ a jejich krátkých spojení. Například báseň Déjà vu ukázkově propojuje skrze prostupné jazykové a rytmické vrstvy obrazné a pojmové myšlení do jediné výpovědi o nedokonalosti světa a jeho reflexe jako možná nemožné, anebo naopak zhola možné ne/možnosti. A tak básnířka vstupuje na cestu prozrazování řeči a jejího tajemství, aniž by měla přitom zapotřebí ustupovat ze svého rozmarného automatického přemýšlení/pře-myšlení, které tak odhaluje ony jedině pravé staré pravdy pod novými šaty císaře-světa – t. č. v havárii: „…a Ezop Préverta nevidí/ Ezop vidí hovno.“

Východiska poezie Zuzany Tomkové (nar. 1986) bychom až dosud mohli hledat v samozřejmosti prožitku, v kreativitě prvotních pocitů, z nichž samovolně, jakoby napříč všem apriorismům literární stavby a nadstavby unikají jedinečné, nejosobnější hry-představy, přerůstající a vposledku se zhmotňující v hraniční básnické obrazy. Ty, zrozeny v předvědomé (či hypnagogní) sféře psychiky, kontaminované tu a tam zjemňujícím výronem nutkavé hněvivosti co z popela každodennosti vynořená fantasmata, mají ovšem také odpoutat pozornost a zahalit i rozptýlit hlubší a zpravidla i bolavější zkušenost. Právě ona totiž u senzibilních a introspektivních autorů (ale začasté a nazapřenou i u těch, kdož se ostentativně zaklínají „smrtí subjektu“ a do úpadu kují textuální či intertextuální a jiné nudyplné neosobní nástroje), neomylně ukrývá ten pravý motiv a energetické jádro básně, které mnohdy nechce či – podobno démonu – nedokáže být přímo, nekamuflovaně pojmenováno. Je to intuice a spontaneita, jež v psaní především nalézá a nikoli vynalézá, soustavně ne/přetržitý vnitřní svět a jeho rytmus a přidává k němu komentář zrcadel, jež odrážejí onen skutečný průběh či nestálou situovanost myšlení. Inspirace básně tedy může tradičně tkvít v objektu, ve vnějším a zdánlivě neosobním světě, stejně jako v subjektu, ve světě vnitřního žití. Text se pak mezi oběma pohybuje s lehkostí suverénní nejistoty, paradoxu – jeden takto vymodelovaný svět evidentně nestačí, kamuflují se a vzájemně zaměňují. Jestliže báseň např. tematizuje tělesnost, sotva si lze jen představit, že by autorka zároveň každý verš neprožívala jako ten nejosobnější moment – jako nutkavý, třeba idiosynkratický výron svých psychofyzických stavů: „když jste odklízeli jeho stín/ odražený život těla“. A tak vnější, někdy i dojemně pseudo/cynická skepse prochází nevratnou proměnou, lázní mrtvé a živé vody, z níž se vysráží proměnlivá organická mozaika radostně i sebe/ironicky zlobné osudovosti.

František Dryje