Básník František Dryje představuje dvě autorky, jejichž tvorba reprezentuje dnešní podoby surrealistické obraznosti. „Ztrouchnivět/ zpráchnivět/ zkamenět.“
Miss Antrop
slova produkují další slova
lepí se na sebe v blátivou řeč
podobnosti se splétají do uzlů
uzly se vážou na nevážný koráb noci
jste dnes sama na palubě, madame?
s punčochou rozcapenou od oka k oku
cpete se skrovným soukromým
které vám skýtá skýva vlastní boty
jste sama, anebo jste kurva, na kterou se
nemůžu ani podívat?
jsem samá sebevražda, vážený Celestýne
vy nevyvážený stíne noci
každého rána vzpomínám
na všechna předchozí úmrtí
jsem proto méně sama, než byste ráčil snést?
každý můj krok je skromná propast procitnutí
každý můj pohyb je ozvěnou tance mikrobů
jste samá literatura
na jejímž konci visí otřepaná fráze
sama jsem havěť, která se na ní uživí
propadajíc v tichý pulsující vesmír vědomí
není nic, co by stálo za to chápat
kterýsi hybatel zastavil dnes v noci
všechny kauzální řetězce
jsem sama v prostoru, který si klepe na čelo
křídou mi vyznačuje směr
a do stran rozhazuje všecky moje cecky
jste snad spokojen s touto slovní výstelkou?
jsem proces, jenž končí pod psem.
Josefu Jandovi, ať se na mě nezlobí
(produktivní báseň o štěstí)
Z ničeho nic
dnes začal smrdět koberec
asi bude pršet, povídám
a přetáhnu si přes hlavu punčochu
ušitou z mikrobů
jako pokaždé
když mě vlastní matka nepoznává
jak by mě taky mohla poznat?
když se narodíš
nic o tobě neví
v první řadě právě ona
a v druhé řadě pak každá další nebo
předchozí matka
prostě si ty matky
jednu po druhé z každého konce té řady
odečítejte
výsledek je zaručen
stejně jako ony chodí na řadu
jako na jatka
jenže obráceně
místo o jednoho míň
o jednoho (až čtyři) více
(extrémy zatím vynechejme)
a ptejme se moudře:
zdalipak také porody
vzešly z leprosérií?
inu, loterie je slepá
podobně jako fortuna úplně zbytečná
neboť je naprosto zoufale a bytostně
odkázána na náhodu
Ježek by všem zoufalcům zahrál:
hele, obleč si něco pěknýho
a ono to přijde
jenže já už nemám ani…
na co čekat, hacafrak!
a nemyslete si,
že si někdy stoupnu do tý fronty
na matky!
to už by mě vážně kleplo
Déjà vu
Říkali: strašlivá trýzeň
říkali: romantická duše
říkali: hanba!
a přitom drželi se pevně
chomoutů svých předsevzetí
a všechno se jim dařilo
kapitalismus se na ně usmíval
bezzubými ústy
jazykem dějin jim mával už zdálky
na pozdrav
všem popravám potrava
potrava bezbřehosti
a prokletosti
vazby se nejprve chýlí
když se vychylují
kdyby tak za každým rohem
stál Prévert
zdali by ubylo nehod
a přibylo bezpečí?
opakování by už nebyla matkou
moudrosti
ale pitomosti
každé ráno a odpoledne
detektiv Ezop v černém
klobouku
si vykračuje vstříc svému
povolání
zajde za roh
a nikde ani noha
Jacques Prévert
se zase neobjevil
je mlha
scéna se opakuje
celý blok umírá
nudou
scéna se opakuje
je mlha
celý blok umírá
Jacques Prévert
se nudou
nedostavil, zase
scéna se opakuje
detektiv Ezop
šlape chodník
se všemi jeho atributy
jej vyšlapává
dláždí jej chůzí
snad doufá, že
jednou bude moct
jít jinudy
je mlha
Jacques Prévert
a nikde ani noha
to snad ne
v klobouku
jde
Ezop
brabenec
no kolik jich rozšlapal
hanba!
drží se svého chomoutu
svého povolání
i protéza mu dobře padne
v hlavě mu duní
bajka o Bajkalu
kdyby už tam jenom
byl
všechno by mohlo skončit
tajný kód nalezl by svůj klid
ale Ezop?
packal!
a nehod přibylo
matka moudrosti je
pitomost
Ezop má hlavu
na dranc
jako balón
hoj, ty Jacquesi Préverte
ty tajemný svátku
tak naposledy:
Ezop, detektiv
dělá to prvně
ale viděl to stokrát
ve filmu
vytahuje bouchačku
a!
zahýbá za roh
Ezope, je mlha
zdálky volá Jacques
toto není pěstní souboj
Ezop se nervozitou
snad ani nenadechne
už už mu propadá
podrážka hluboko
do psího chomoutu
Jacques, který nikdy!
neztratil trpělivost…
scéna se opakuje
je mlha
Ezop se shýbá,
Jacques zahýbá
a Ezop Préverta nevidí
Ezop vidí hovno
Zuzana Tomková
Mrtvá hlava
Vyjměte z hlavy jazyk
Ukryjte jej do ptačí klece
a tajně ho učte zpívat
Protože chovat lidský jazyk
jako zpěvné ptactvo
je jen tři dny v týdnu legální
Caput mortuum, neboli mrtvá hlava
je hrou znamení zvěrokruhu ve věčnosti
Na vyhřezlém bachoru
plném duše slepého kapitána
umožněte všem dvanácti figurám
mezi sebou svobodně bojovat způsobem
který je každému lidskému druhu vlastní
Hlavu nechte domluvit
a následně dramaticky zmizet
nejlépe vlastní rukou
Hle, mrtvá hlava dýchá a takto hovoří
Pamatuji přesně
jak jsem se narodil
Vyloučen vesmírem
zakřičel jsem
Člověk je skutečnost a záhada
která ve vyšší formě představ
přestává existovat
Když říkám člověk
mám na mysli opice
Během jediné noci
jsem se opakovaně zadusil šíleným smíchem
aniž by si kdokoliv povšiml
Za dveřmi, které se nikdo z vás neodvážil
otevřít
umíral člověk
Snad jste se nepořezali o rezavý srp
který ukrýval toho večera za pasem
když jste odklízeli jeho stín
odražený život těla
Bazální kameny lidského těla jsou nadány
pamětí
Dýchají
Pnou
Štěpí se
Lidská klec dříve či později proroste tělem
Klec je tedy radno zcela pohltit tou nejzazší
formou lásky
Klec je nutno beze zbytku fagocytovat
Obklíčit životem a obsáhnout její podstatu
Přijmout zpět vyloučené
Stát se klecí
a lidskou klec nechat stát se opět tělem
ve věčnosti
Mrtvá hlava vydechuje
a upadá v kataleptický spánek
Pravděpodobnost, že se opět probudí
je přímo úměrná množství pravdy
které byla ochotna přijmout
aniž by před ní dokázala utéct
Imperativ I.
Studuj korály
Tu jejich spektakulární architekturu smrti
Fascinující infrastrukturu hromadného
pohřebiště neomezeného růstu
Všechna ta dokonalá velkoměsta
koncentrovaného odumření v mase
Taky by se ti líbilo svou smrtí přispět
k stavbě takové baziliky?
K totálnímu naplnění účelu těla
K absolutnímu smyslu
zhmotněnému v majestátu velké mohyly
lidstva
Kámen ke kameni
cihla na cihlu
tělo k tělu
korpus na korpus
A žádné pojivo
Definitivně odmítnout napřaženou ruku
podbízející nám svou vrchovatou lžíci malty
Ztrouchnivět
zpráchnivět
zkamenět
Srůst s nejbližším tělem
Stát se globálním tělem
dómem živoucího
Ztratit veškerou jinakost
Zasít mezi jednotlivá těla konflikt
Kolize
průsečík minulého s budoucím
Spor jako permanentní třecí plocha
unikajícího s nově příchozím
smířlivě splývající v syntéze, která je převýší
Konflikt kontaktu
Střet antagonistických elementů
při vzájemném dotyku
Přirozená nesnášenlivost všech diverzit
setrvají-li jednotlivostmi
nesplynou-li v jediné tělo
jediný úd
Ovšem za předpokladu
bude-li lidské tělo schopno pseudomorfózy
Pseudomorfický charakter tělesné schrány
a především pseudomorfický charakter
celé struktury
by tak představoval všepronikající zákonitost
sahající od nejsvrchnější kupole
až k nejspodnějším článkům pilířů vnitřní
stavby
Maso
Když se vyděsí
Může i zemřít
Takové pečlivě postrašené maso lidské
Může dokonce kousnout do zátylku i jiné
Když je znavené
Snadno se odloupne od kosti a usne
Dle moudrosti čínského horoskopu
Maso ke kosti už dávno nepatří
(jen se s tím špatně smiřuje)
Stará masa honosných statků více nepotřebují
Štěkly za sebou ty hyeny z masa, ale bez kostí
Když mi zaživa rozkrádaly babičku
Byl to přenádherný pohřeb
Nikdy nezaslechnu absurdnější příměr
Masožravé maso
Je kolektivem nedobře snášeno
– společensky nežádoucí bratrovražda
Je vždy přítěží
I mimo rámec rodiny
Vzpurná masa tedy zavíráme
Do bazaltové jeskyně na třetí konec světa
Necháváme vyvztekat se zapálenou sirkou
mezi zuby
Do zvukotěsných sudů s vatou
A následně umožníme důkladně černat
Protože taková vykřičená lidská masa
Bývá pak svolná k přípravě rafinovaných
pokrmů
I pro vegetariány
***
Odmítám stabilitu z prostého principu
těkavosti veškeré ověřitelnosti pravd
Připouštím, že jistota zítřka
je o dost méně pravděpodobná
nežli včerejší spálený oběd
A že na konci žebříku snad rostou
i křišťálové hvězdy
Ale když ony ani ty krysy se morfiem
už nějaký ten čas neživí
A z výšek mají závratě
Ovšemže
Když křídla jsme jim rozstříhali
už v renesanci na všechna ta apřecesetočí
Jestliže surrealismus bývá definován jako snaha o odhalení „skutečné funkce myšlení“ spočívající v maximalizaci sdělovacího potenciálu tzv. psychického automatismu, pak poezii Kristýny Žáčkové (nar. 1982) bych charakterizoval jako průběžné úsilí rozkrýt „skutečnou funkci přemýšlení“. Východiskem jejích raných textů nebyla básnická vize, obraz, představa, ba ani exponovaný emocionální stav či zážitek – i když bez elementární „emocionální tenze“ by báseň sotva vznikla. Zdrojovým kódem Žáčkové psaní se tak stává spíše myšlenka ve stavu zrodu: „otevřenou krajinou záhad/ stávám se/ když do krajností nechávám zajít/ všechny své proslulé zbraně“. Tato abstraktní sentence volně pokračuje a udržuje měnlivě metaforickou hladinu myšlení, ať už přechází do nuancovaně asociativního obrazu-představy, nebo se jakoby vrací ke svým kořenům a možným vyústěním. Kristýna přemýšlí o svém (lidském) údělu v rozvolněné syntaxi, občas si dopřeje i prvoplánové slovní asociace – jež ovšem zpravidla obohacují význam po zákonu psychoautomatické hry. To ji pak otevírá dveře do dalších podlaží všeho schopného jazyka, jemuž se nyní vystavuje jako kouzelnému vodopádu, okysličujícímu žábry abstraktních myšlenek proudy spontánně humorných představ a jejich krátkých spojení. Například báseň Déjà vu ukázkově propojuje skrze prostupné jazykové a rytmické vrstvy obrazné a pojmové myšlení do jediné výpovědi o nedokonalosti světa a jeho reflexe jako možná nemožné, anebo naopak zhola možné ne/možnosti. A tak básnířka vstupuje na cestu prozrazování řeči a jejího tajemství, aniž by měla přitom zapotřebí ustupovat ze svého rozmarného automatického přemýšlení/pře-myšlení, které tak odhaluje ony jedině pravé staré pravdy pod novými šaty císaře-světa – t. č. v havárii: „…a Ezop Préverta nevidí/ Ezop vidí hovno.“
Východiska poezie Zuzany Tomkové (nar. 1986) bychom až dosud mohli hledat v samozřejmosti prožitku, v kreativitě prvotních pocitů, z nichž samovolně, jakoby napříč všem apriorismům literární stavby a nadstavby unikají jedinečné, nejosobnější hry-představy, přerůstající a vposledku se zhmotňující v hraniční básnické obrazy. Ty, zrozeny v předvědomé (či hypnagogní) sféře psychiky, kontaminované tu a tam zjemňujícím výronem nutkavé hněvivosti co z popela každodennosti vynořená fantasmata, mají ovšem také odpoutat pozornost a zahalit i rozptýlit hlubší a zpravidla i bolavější zkušenost. Právě ona totiž u senzibilních a introspektivních autorů (ale začasté a nazapřenou i u těch, kdož se ostentativně zaklínají „smrtí subjektu“ a do úpadu kují textuální či intertextuální a jiné nudyplné neosobní nástroje), neomylně ukrývá ten pravý motiv a energetické jádro básně, které mnohdy nechce či – podobno démonu – nedokáže být přímo, nekamuflovaně pojmenováno. Je to intuice a spontaneita, jež v psaní především nalézá a nikoli vynalézá, soustavně ne/přetržitý vnitřní svět a jeho rytmus a přidává k němu komentář zrcadel, jež odrážejí onen skutečný průběh či nestálou situovanost myšlení. Inspirace básně tedy může tradičně tkvít v objektu, ve vnějším a zdánlivě neosobním světě, stejně jako v subjektu, ve světě vnitřního žití. Text se pak mezi oběma pohybuje s lehkostí suverénní nejistoty, paradoxu – jeden takto vymodelovaný svět evidentně nestačí, kamuflují se a vzájemně zaměňují. Jestliže báseň např. tematizuje tělesnost, sotva si lze jen představit, že by autorka zároveň každý verš neprožívala jako ten nejosobnější moment – jako nutkavý, třeba idiosynkratický výron svých psychofyzických stavů: „když jste odklízeli jeho stín/ odražený život těla“. A tak vnější, někdy i dojemně pseudo/cynická skepse prochází nevratnou proměnou, lázní mrtvé a živé vody, z níž se vysráží proměnlivá organická mozaika radostně i sebe/ironicky zlobné osudovosti.
František Dryje