Možnosti kulturního překladu

Ze studijního pobytu na jedné z amerických středních škol na sklonku devadesátých let si pamatuji spolužáky tmavých vlasů, hustých obočí a silného ruského přízvuku, kteří kromě ruštiny a angličtiny většinou ovládali ještě jeden jazyk. Padla-li otázka, odkud jsou, tvrdili, že jsou Rusové nebo že jsou z Ruska, přitom však pocházeli z bývalých sovětských republik, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, Gruzie, tedy z regionu, který nemá ani ustálené jméno – Střední Asie? Eurasie? Transoxiana? Podivná neochota přihlásit se ke svému původu neodkazovala jen k rozporuplnosti vlastní identity, ale také k vratkému statusu rozlehlé oblasti mnoha národů, která chybí na politické a především kulturní mapě současnosti.

Zájem umělecké skupiny Slavs and Tatars, čili Slované a Tataři, která se soustavně zaměřuje na tento kdysi politicky i kulturně klíčový region, můžeme chápat jako kritiku dotyčné kartografie a snahu o její proměnu. Nejedná se přitom jen o pouhé včlenění Střední Asie na globální mapu, kultura a tradice eurasijské oblasti vklíněné mezi islám a komunismus mají především přispět k jinému chápání západní, moderní, sekulární, progresivní a liberální společnosti. Nadšení Slavs and Tatars se přitom netýká jen klasické, ale také populární kultury – distinkce mezi „nízkým“ a „vysokým“ ostatně neuznávají.

Gesto kartografa

Skupinu založila před šesti lety velice nesourodá dvojice – polská designérka usazená v Belgii Kasia Korczaková a americký kritik, novinář a polyglot íránského původu Payam Sharifi, žijící střídavě v Moskvě a v Paříži. Spojení grafického designu, typografie a specifických metod komparace a překladu vyústilo v produkci několika pozoruhodných publikací: plakátů, novin, knih a později také výstav, instalací a objektů. Ve svých textech usiluje mezinárodní kolektiv o poučný, a přitom přístupný jazyk – snad proto působí knihy a periodika vizuálně i obsahově poněkud „učebnicově“. Odborníkům na oblast Střední Asie ani lidem, kteří zde žijí, nemohou nic nového přinášet.

Mnohem důležitější než konkrétní obsah je však svůdnost gesta, jímž skupina do evropských galerijních institucí soustavně umisťuje opomíjené a vytěsněné historické zkušenosti kultur Střední Asie v podobě zábavných i poučných textů a artefaktů. Činí tak s tím, že tyto zkušenosti jsou klíčové pro nové či hlubší sebepochopení současného západního světa. Je to zároveň pokus o intervenci i interpretaci, změnu chápání možností pohybu v prostoru vymezeném geopolitickými mocenskými konstelacemi z perspektivy regionu, který byl jimi vytěsněn. Aktivity členů skupiny jsou úspěšné, soudě aspoň podle jejich strmého kariérního postupu v posledních letech, vždy ale balancují na tenké hranici mezi politicky relevantní intervencí a exotizací a fetišizací kultur Střední Asie.

Postup vpřed s pohledem vzad

Vytržení kulturního fenoménu z původního – historického, místního – kontextu, jeho kulturní i jazykový překlad má za cíl nastavit zrcadlo problémům současnosti. Příkladem je reedice azerského časopisu politické satiry Molla Nasreddin, vycházejícího v letech 1906 až 1930 a pojmenovaného podle legendární postavy súfijské slovesnosti, lidového mudrce, žertéře a hrdiny mnoha zkazek, který předstírá hloupost a zesměšňuje tak představitele moci. Časopis se skládal převážně z ilustrací (velká část místního obyvatelstva tehdy neuměla číst) s komentáři v azerí (obdoba turečtiny), jimiž se strefoval do pokrytectví zastánců konzervativních proudů. Satiry to jsou rozporuplné, najdeme v nich odpor k islámské ortodoxii, nekritický obdiv k západní kultuře na jedné straně a výsměch západnímu imperialismu a touhu po distinktivní azerské identitě na straně druhé. Velice ostrá kritika šovinismu a pokrytectví se nachází v chráněném pásmu humoru a přes opakované pokusy o cenzorské zásahy a vynucené stěhování redakce přežilo periodikum až do nástupu stalinismu. Svým obsahem i kritickou strategií je relevantní i dnes. „Časopis Molla Nasreddin,“ píší Slované a Tataři, „dokázal, o čem si mohou mediální titáni v dnešním nejistém postkapitalismu nechat jen zdát. Obracel se jak k masám, tak k inteligenci.“

Název Slavs and Tatars odkazuje k ironické představě umělců jako hordy barbarů útočících na civilizovaný svět (instituce současného umění?). Naznačuje ale také romantický, ne-li sentimentální vztah k „heroickým“ dějinám. V duchu kritiky progresivního pojetí historie se Slavs and Tatars charakterizují jako antimodernisté, kteří stále řeší svůj vztah k minulosti, hledají budoucnost v konfrontaci s ní a dívají se raději dozadu než dopředu. Slavs and Tatars proto vůbec nesdílejí „moderní“ kritiku „zaostalého“ islámu azerského časopisu – na červnové výstavě Not Moscow Not Mecca ve vídeňské Secesi naopak velebí jeho neznámou synkretickou tradici. Islám Střední Asie, jenž paradoxně rozkvetl právě v područí sovětského komunistického impéria, se od striktnějšího islámu Blízkého východu liší svou fluidní, převážně orální a komunitní povahou. Do své publikace k vídeňské výstavě zahrnula skupina také text klasického filologa Normana O. Browna, levicového akademika, který se na sklonku svého života obrátil k islámu jako tradici nezatížené teleologií křesťanství (ale také klasického marxismu) a napojené na lidovou imaginaci (zavrženou evropským osvícenstvím). Brown oslavuje Korán jako emancipační text, v němž čas není lineární a jemuž je cizí představa progresivního dějinného vývoje.

Možný přínos západní politické kultuře je zřejmý. Můžeme se ale ptát, co skutečně přináší zájem Slavs and Tatars samotnému eurasijskému regionu krom jeho nové viditelnosti. Leckteré projekty by bylo možné kritizovat za dezinterpretaci a zjednodušení ve prospěch přístupnosti, zábavnosti nebo efektivní intervence. Publikace 79.89.09, která klade vedle sebe nedávné íránské dějiny (islámskou revoluci a volební krizi v roce 2009) a historii polského hnutí Solidarity (vrcholícího v roce 1989), vyjevuje pozitiva i negativa takového přístupu. Srovnání nesrovnatelného je příležitostí nahlédnout různé hybridní fenomény – například upozornit na syntézu islámu a marxismu v díle ideologa íránské revoluce Aliho Šariatiho, potenciální zdroj inspirace pro západní levicové myslitele. Strategie Solidarity by zas mohly být užitečné odpůrcům současného íránského prezidenta Ahmadinežáda. Polské hnutí se vyznačovalo trpělivostí, dlouhodobě pevným postojem prostým pomstychtivosti, ale i ochotou ke strategickému kompromisu, když bylo třeba. V projektu 79.89.09 jsou historická fakta užitečná, jen pokud jsou vnesena do odlišného časoprostoru, v němž následně fungují jako jakési optické čočky. Díváme-li se skrze ně, dávají vzniknout novým myšlenkovým trajektoriím. Jistě je možné tvrdit, že historie je zploštěná, ale zkušenosti a postoje Íránců a Poláků se navzájem osvětlují a posunují vnímání nečekanými souvislostmi.

Vítězné tažení teorie

Sféra současného umění, jak je vidět, je útočištěm projektů, které by pro jejich interdisciplinaritu bylo jinak těžké zařadit a vůbec identifikovat – jedná se o komparatistiku? kulturologii? literární teorii? politický aktivismus? zeměpis? didaktické materiály o Střední Asii? Pozorný čtenář si zajisté všiml, že řeč byla převážně o textech, a ne už tolik o uměleckých objektech. Zdá se totiž, že vizuální produkce z textů přímo vychází. Na počátku byla četba knih a diskuse, nikoli produkce artefaktů. Zatímco publikace Slavs and Tatars mohou celkem bez úhony existovat samostatně, o objektech se to často říct nedá. V tomto smyslu byla výstava ve Vídni příkladná. Umělecký kolektiv proměnil galerijní prostor ve svatyni středoasijského typu. Na vyvýšeném pódiu Slavs and Tatars umístili ovoce či pouze objekty připomínající sladké plody, kolem byly rozprostřeny koberce, na nichž návštěvníci mohli odpočívat, přemýšlet a číst si publikace položené na zemi. Instalace tak měla vyjadřovat velkodušnost, pohostinství a kulturní bohatství regionu. Na diváka bez znalosti textů však mohla lehce působit jako jakási nápodoba interiéru luxusního hotelu.

Aktivity Slavs and Tatars jsou možná průvodním jevem zajímavého rysu současného umění. Jedná se o tvorbu, jejíž těžiště tvoří nikoli materiální objekty, ale hybridní texty ovlivněné „teorií“ (kánonem textů vycházejících z poststrukturalismu, psychoanalýzy či marxismu, k němuž se skupina odkazuje). Ve své touze po komplexnějším účinku se tato teorie překládá v oblasti vizuální a senzuální, aby rozšířila své působiště i do jiných než striktně intelektuálních sfér.