Tématu angažovaného designu se dotýká aktivistická činnost skupiny Provo, jež se zrodila v polovině šedesátých let v Holandsku a formulovala radikální vize v lecčems předjímající současné občanské či ekologické iniciativy. Aktivity hnutí představuje právě probíhající Bienále Brno, přehlídka grafického designu v Moravské galerii.
V květnu 1965 zveřejnila skupina holandských aktivistů leták, který oznamoval vznik nového měsíčníku Provo (odkazující k provokaci) a chystané pamflety nazvané Provokaties (holandsky provokace). Leták byl vzápětí zkonfiskován policií, protože obsahoval instrukce k výrobě výbušnin převzaté z knihy o anarchismu z roku 1910. Cílem činnosti Provo, jak se sami nazývali, byl vzdor vůči kapitalistické a byrokratické společnosti, která byla „vychovávána k tomu, aby toužila mít, a nikoliv být“. Autentickým a tvořivým mohl být za těchto okolností pouze asociální postoj. Provo kolem sebe chtěli shromáždit mladé lidi jako přední voj „provotariátu“ (ironický odkaz k třídní politice), který by provokoval spoluobčany a odkryl tak pravou (autoritářskou) tvář společnosti.
Tvořivý anarchismus
Richard Kempton ve své knize Provo: Amsterdam’s Anarchist Revolt (Provo: Anarchistická revolta v Amsterdamu, 2007) ukazuje, že se Provo cíleně obraceli k cynické městské mládeži, neboť v ní cítili zdroj revolučního potenciálu. Pomocí pamfletů a pouličních happeningů chtěli nasměrovat a politizovat její agresivitu a znechucení. Provokace byla posvěcena jako základ politické aktivity – skrze ni Provo hlásali svobodu projevu. Veřejnost znervózňovali prázdnými transparenty na demonstracích, poplašnými zprávami o LSD v dodávkách pitné vody či plánovaném výbuchu amsterdamského tunelu. Jejich symbolickou barvou byla bílá – bílé kalhoty a kabáty se staly neoficiální uniformou hnutí. Tuto barvu si zvolili, protože označovala absolutní svobodu projevu a imaginace: každý si mohl představit, co chtěl. Prázdný transparent byl protestem proti jakýmkoli represím, které tuto svobodu omezovaly. Svým antiautoritářským myšlením, strategiemi i vizemi nejenže šli příkladem squatterským a jiným subkulturám, jež se v šedesátých letech rozšířily, ale také předjímali nejrůznější ekologická hnutí.
Originální náboj Provo, založený na syntéze amsterdamského uměleckého podhoubí a politické teorie, byl výsledkem setkání performera Roberta Jaspera Grootvelda, jehož proslavily veřejné akce namířené proti tabákovému průmyslu, a Roela Van Duyna, znalce Frankfurtské školy. Z pohledu dějin umění lze Provo označit za vzácný příklad politického pop-artu a happeningu; jejich síla spočívala v umném využití estetických prostředků k politickým cílům. Na druhé straně je zvolené – umělecké – strategie ostře odlišovaly od tradiční levice, sociální demokracie, jež se stala pevnou součástí statu quo i tehdy stalinistické komunistické strany. Byli ironičtí a hraví, mediální pozornost na sebe připoutávali inscenovanými spektákly.
Bílé plány
Častým motivem tiskovin hnutí je obrázek jablka, který odkazoval na půdorys amster-
damského centra na mapách. Provo se především soustředili na své bezprostřední okolí a až v druhé řadě na mezinárodní politiku a její problémy, jako třeba na tehdy zuřící válku ve Vietnamu. Zajímaly je více konkrétní sociální projekty než obecnější ideologické diskuse. První manifest Provo však vyznívá nejen bojovně, ale i zoufale, ozývá se v něm předtucha brzkého konce: „Provo ví, že nakonec prohraje, ale nezbývá než využít poslední šance a pokusit se společnost probudit.“
Série „bílých plánů“, jakkoliv se tehdy zdály utopické, stála u zrodu dnešní volnomyšlenkářské atmosféry, ekologického étosu i tolerance vůči měkkým drogám, jimiž je holandská metropole pověstná. Pamflet Provokace č. 5 např. představil Plán bílých kol, jehož autorem byl designér Luud Schimmelpennik. Jednalo se o pokus politizovat důležitou součást každodenního života – dopravu: „Bílé kolo není nikdy zamčené. Je to první veřejný dopravní prostředek volně k dispozici. Je hozenou rukavicí kapitalistickému principu soukromého vlastnictví, BILÉ KOLO JE ANARCHISTICKÉ. (…) Bílé kolo je symbol jednoduchosti a čistoty oproti autoritářskému autu, jež je naopak znakem marnivosti a znečištění.“ Provo vyzvali obyvatele města, aby poskytli svá kola, která pak dobrovolníci natřeli na bílo. Plán bílých obětí vyzýval všechny, kdo způsobí smrt dopravní nehodou, aby na místě vykopali dvoucentimetrovou prohlubeň ve tvaru těla oběti a naplnili ji bílou maltou. Ani jeden z návrhů sice nebyl realizován, Provo se však minimálně ukázali jako pionýři volného užívání bicyklů, modelu, jenž se pak prosadil v jiných evropských městech. Jejich myšlenky poznamenaly cyklistická hnutí napříč Evropou.
V Plánu bílých domů se Provo pro změnu soustředili na problém bydlení a připravovali tak půdu pro nastupující holandské squatterské hnutí. Z opuštěného Královského paláce, v němž viděli ironický znak všeobecného nedostatku bytů, chtěli mít „bílý dům“ – kdokoliv by mohl přijít a obsadit si svůj byt. Stejně tak tisíce prázdných domů v Amsterdamu mělo být natřeno na bílo na znamení, že je může kdokoliv zabydlet. Provo plánovali rovněž reformu policie, jejíž náplň práce se měla přiblížit aktivitám sociálních pracovníků, či šíření sexuálního vzdělávání a dostupnosti antikoncepce.
Mezi institucionalizací a rozpadem
Jakkoliv se hnutí Provo nepodařilo uskutečnit sociální revoluci, vykolejit holandskou společnost zvládli. Jejich mediálně nejúspěšnější akcí byl dýmovnicový útok na svatební průvod princezny Beatrix a jejího nepopulárního ženicha, bývalého člena Hitlerjugend, Clause van Amsberga v březnu 1966. Neadekvátní reakce policie katapultovala Provo na přední stránky domácích i zahraničních deníků. Zatímco do té doby byli Provo ve svém boji proti autoritářství a konzumu osamoceni, díky náhodnému sledu událostí se ocitli v samém středu společenského kvasu, jenž hrozil rebelií. Členy hnutí však tento úspěch vyděsil: k zásadnímu politickému převratu nedošlo, místo toho se mediálním spektáklem postupně stávali oni sami. Jedna holandská mlékařská firma začala využívat bílé vozy a propagovat „plán bílých sklenic“. Jistá cestovní agentura zase nabízela program Setkání s Provo, v jehož rámci si turisté mohli prohlédnout místa, kde se Provo shromažďovali.
Každé politicky zaměřené hnutí se dostane do bodu, kdy se musí buď institucionalizovat, nebo zaniknout. Když v červnu 1966 kandidovali Provo v komunálních volbách, zdálo se, že se stanou politicky čitelnější. Získali třináct tisíc hlasů a křeslo v městské radě. Vítězství však způsobilo rozkol. Mnozí se obávali, že budou pohlceni hlavním proudem a radikální náboj se otupí. Jiní namítali, že hnutí ztrácí svůj smysl, protože jejich nepřátelé odpadli (rozhořčení ohledně zákazu demonstrací a policejního násilí vedlo k demisi šéfa policie a starosty). V červnu 1967 pak Provo oznámili svůj konec.
Lze říci, že byli impulsem, který navždy proměnil holandskou společnost, ale nikoliv radikálně, tj. podle jejich vlastních představ. Místo toho se stali silou, jež donutila společnost, aby se reformovala.
Dělej si, co chceš
Některé myšlenky a sociální vize Provo, přestože ve své době zněly zcela nereálně, se uskutečnily, jiné si přivlastnily progresivněji smýšlející liberální proudy. Je však vliv hnutí na společnost, s jejímž žebříčkem hodnot by nesouhlasilo, jeho úspěchem, či selháním? Můžeme se ptát po smyslu radikálního jádra, jež bylo od těchto sociálních projektů odděleno. V představení zinscenovaném umělcem Gabrielem Lesterem vzpomíná mladík na setkání se zestárlým provo, který nostalgicky přemítá o svém mládí a tvrdí, že současnost postrádá revolučního ducha. Starý provo muže nabádá, aby trval na tom, co skutečně chce – absolutní svoboda byla nakonec jedním z ústředních ideálů hnutí.
Co se však stalo s odkazem revolty šedesátých let ztělesněným v ideji nespoutané svobodomyslnosti? Z provokativní výzvy – dělej si, co chceš – se mezitím stal reklamní slogan. Tvůrčí náboj, flexibilita a v jistých případech i šokující extravagance se staly předpokladem úspěchu v pozdním kapitalismu a součástí kulturního průmyslu. Svoboda žít si život po svém se stala noční můrou pro lidi bez stálého zaměstnání. Dnes už nejde o to, abychom dělali, co chceme, tedy pokud by to v důsledku znamenalo jen nonkonformní životní styl. Tento pokroucený význam slova svoboda je hořkým odkazem (nejen) této holandské iniciativy.