O státních maturitách už se popsaly stohy papíru. Kdo bez rozmyslu nepřitakal nespokojeným studentům, kteří propadli ve slohové části maturity z češtiny, a na zadání se opravdu podíval, prodělal šok. Na to, aby studenti s písemnou prací uspěli, jim stačilo napsat v základní verzi maturity text čítající 200 slov, tj. 20 až 25 řádek psaných rukou, v obtížnější verzi 250 slov, tj. 25 až 30 řádek. Se zadáním v mnoha případech tak polopatickým (na výběr bylo vždy z deseti témat), že snad i podprůměrný student by dvě třetiny slohovky sfouknul tím, že by aspoň převyprávěl úvodní text. Jediné, co je nutné k úspěšnému sepsání takového slohu, je schopnost zkonstruovat několik kloudných vět, které na sebe jakžtakž navazují, rozeznat od sebe slohové útvary, aby se student trefil do zadání, a nebolestivě se zamyslet. I to ale bylo pro mnohé příliš.
Laťka byla nastavená tak nízko, že už ji snad ani nelze snížit, a středoškolské vzdělání tím ještě více devalvovat. Jestli tohle považujeme za průměr, pak se lidí, kteří jsou ve vrcholných funkcích a neštítí se opisovat diplomové práce, hned tak nezbavíme.
Katastrofy českého školství jsou květnaté téma. Jak shodit laťku, abychom ji přešlápli a skoro vůbec nemuseli ohnout koleno, už víme. Teď návod na to, jak už ve školce v dětech upevnit stereotypy. Našli ho v Olomouci. Server Lidovky.cz přinesl nadšenou zprávu o tom, jak v jedné olomoucké mateřské školce pořádají hru na dětské svatby. Prý je to oblíbená akce, která utužuje dětská přátelství a učí děti etice – zažijí si totiž, kde má stát při veselce snoubenka a kde snoubenec a co mají mít na sobě. Název článku převzatého z ČTK je stěží uvěřitelný: Třicítka na krku a svatba nikde? V Olomouci mají vdavky už ve školce. V podtextu se říká: „Milé děti, takto je to správně.“ Nezbývá než s husí kůží po těle v kalendáři překontrolovat, v jakém žijeme století.
Pracovně jsem nedávno navštívila třetí třídu základní školy. Odehrávala se tam vzdělávací akce, při níž měly děti vzájemně spolupracovat. Bylo tristní sledovat, že spolupráce vůbec nejsou schopné. Jediné, co ovládaly, bylo vydrilovaně vystřelovat ruku nahoru a hlásit se jako o život. A to i tehdy, když jim bylo výslovně řečeno, ať se nehlásí každý sám za sebe, ale pracují ve skupinách a vzájemně se podělí o to, k čemu v týmu došly. Celou akci sledovala paní učitelka, která splňovala představu pedagožky nastíněnou tím nejjízlivějším karikaturistou. Jen děti trochu polevily v pozornosti, hned hystericky zvyšovala hlas. Až tyhle děti budou v dospělosti opisovat diplomky, nebudou při tom zřejmě schopné ani elementární kooperace.
A neveselé vyprávění pokračuje. Je tu holčička, která dostává důtky proto, že pořád něco zapomíná. Bývalo to tak, že důtky měli sígři, kteří někomu s rozmyslem vyrazili přední zuby nebo schválně rozbili hlavu o topení. V příběhu zapomnětlivé školačky se ale opět začíná odvíjet smutná pravda, že jedna paní učitelka pražské základky našla důmyslnou metodu, jak v dítěti podpořit pocit nedostatečnosti. Kvůli něčemu, co je banální a nedůležité. Uklidnit se lze jediným – ze zkušenosti vyplývá, že ze školních sígrů často vyrostou chytří, sebevědomí a rovní lidé, které se našemu posttotalitnímu školnímu systému nepodařilo vnitřně zlomit a zmasakrovat.
Týdeník Marketing & Media otiskl na titulce pětadvacátého čísla graf, který se týká kultury. Přináší data z roku 2010. Respondenti reagovali na konstatování „Ve volném čase často navštěvuji různé kulturní akce“. Reakcí na výsledek by měla být smuteční hostina se zástupem plaček. Určitě ano odpovědělo 2,9 procenta respondentů. Ke spíše ano se přiklonilo 14,3 procenta dotázaných. Určitě ne a spíše ne složí dohromady 53,1 procenta. Ani ano, ani ne vybralo 27,2 procenta lidí – těžko říct, co tato odpověď přesně znamená. Zbytek procent do stovky je v koláčovém grafu označený jako „neuvedeno“. Pokud bychom takový výsledek vzali za bernou minci (a raději se dál nedeptejme spekulacemi, co si kdo vybaví pod nálepkou kulturní akce), hned je jasné, proč podpora kultury – která souvisí i se vzděláním – není v Česku prioritou. Proč je tématem z hlediska politiků marginálním, o které si ani neotřou lakýrky. V nekulturní zemi je normální nezabývat se systematicky a vážně tím, po čem není masová poptávka.
Bude lépe? Nic tomu nenasvědčuje. Server ihned.cz s odvoláním na výsledky nové sociologické studie Karlovy univerzity a Akademie věd ČR konstatuje, že české děti nejraději tráví volno u počítače a tíhnou ke konzumu. A citují třináctiletého školáka, který popisuje svůj ideální den: „Vykoupil bych s kámošem všechny obchody, pak šel domů, nainstaloval novou televizi a počítač a byl tam až do večera.“ Tak vypadá současné dětství pravděpodobné budoucí „elity“.
Místo aby učitelky tloukly dětem do hlavy svatební maškarádu a cepovaly je ve zvedání ruky, mohly by je vzít víckrát na výstavu, na koncert, do kina nebo do divadla. Napsat o tom sice děcka zřejmě umět nebudou, ale trochu se zamyslet a popovídat si o tom by třeba mohla. A učitelky i učitelé od mateřských škol po střední by už konečně měli přestat houfovat stáda. Bačové to zvládnou.