Následující článek se pokouší nahlédnout Berlínské bienále z jiného úhlu pohledu, než jak činí většina kritiků a novinářů. Navrhuje jej vnímat z perspektivy celku – namísto hodnocení jednotlivých děl – jako odvážný pokus o narušení zaběhlých pořádků velkých přehlídek současného umění.
Snad na žádnou výstavu nepřipadlo tolik negativních, někdy až jedovatých recenzí. Berlínské bienále pro mnohé zdiskreditovalo politické umění. Svým záměrně polemickým kurátorským textem, který jasně stanovil, že se tu jedná o reálné politické důsledky uměleckých praktik, jako kdyby Artur Żmijewski kritiku předpokládal – a ona se tak stala nedílnou součástí jeho kurátorského konceptu.
Bienále jako umělecké dílo
Vášnivé reakce lze také vysvětlit velkými očekáváními, která mnozí do výstavy vkládali, což svědčí o jistém naladění umělecké scény. Na své přednášce v Praze ještě před zahájením bienále hovořila kurátorka předchozího ročníku Kathrin Rhombergová o formátech výstav současného umění a o tom, jak úzce souvisí s neoliberálním kapitalismem. Pokud je kapitalismus v krizi, o výstavách to platí také. Podle Rhombergové je výstavní provoz zkostnatělý a jede ze setrvačnosti. Je prý třeba hledat nové formáty, jež by dokázaly zachytit aktuální tvůrčí impulsy. V této souvislosti padla řeč na Żmijewského, o jehož přímočarém přístupu se Rhombergová vyjadřovala se směsicí zvědavosti, nadšení, ale i skepse.
Soudíme-li bienále podle jednotlivých děl, výsledkem je nesourodá směs dobrého (mnohovrstevnatého, působivého) a špatného (kýčovitého, naivního, sloganovitého) umění. Pokud jej však nahlédneme v celku, ukáže se, že Żmijewski použil metodu specifické koláže – v tomto smyslu se výstava skutečně nachází v prostoru mezi kurátorským a uměleckým projektem. Aktivistické skupiny (hnutí Occupy) vystavil Żmijewski tak, jako kdyby šlo o ready-made, historické skutečnosti tu jsou přítomny v podobě inscenované události (představení bitvy o Berlín). Hranice mezi žitou skutečností a uměním tak zůstávají rozostřeny (viz také provokativní práce Joanny Rajkowské Born in Berlin, 2012, dokumentující narození dcery umělkyně včetně detailů porodu a dovětku odhalujícího, že se dcera narodila s vážnou chorobou očí). V prostředí galerie Kunst-Werke Żmijewski konfrontoval pravicové, reakční či naivní umění v kontextu levicově nebo liberálně orientovaného světa současného umění. Pokud bienále vnímáme jako jeden organismus, stávají se tématem i samotná hodnoticí kritéria, jimiž současný umělecký svět disponuje.
Bienále nepředstavovalo žádné potěšení pro smysly, vystavené práce byly často v rozpracovaném stavu, vyžadovaly interakci, diskusi nebo spřízněnost s kontextem. Nebylo možné je uchopit jednorázovou návštěvou vernisáže nebo jednotlivých výstavních lokací, a nelze se proto divit, že řada návštěvníků odcházela zklamaná, ne-li znechucená. Intenzivnější zážitek z bienále nabídly série přednášek, diskusí, událostí, probíhající po celou dobu výstavy. Skrytý imperativ „zapoj se“ (diskutuj s Occupy, nakresli, co tě štve na „kongresu“ uspořádaném Pawełem Althamerem) působil direktivně a připitoměle v rámci statické výstavy, ale v průběhu skutečných diskusí, setkání a událostí tomu mohlo být úplně jinak.
Radikální počin
Důležitým důsledkem celého bienále je také nová viditelnost polského prostředí, umělců, teoretiků a vůbec celého východoevropského kontextu. Svou roli v tom hraje skvělý katalog, sestávající z konfrontačních rozhovorů s osobnostmi nejen na polské scéně. Je tu například interview s Marcinem Śliwou, který organizuje alternativní kulturní projekty v Mazovsku a kritizuje lokální instituce, jež jen reprodukují konzervativní představy o kulturních událostech bez návaznosti na potřeby a představy lidí, kteří zde žijí. Publikace také přináší rozhovor s Joannou Mytkowskou o bytostně politické roli veřejných galerijních institucí či s Jerzym Hausnerem, profesorem ekonomie a aktivním členem kulturně-politické iniciativy Občané kultury, která bojuje za lepší financování kultury v Polsku a formuluje alternativní vize kulturní politiky.
Bienále od počátku působilo jako časovaná bomba s cílem způsobit velký rozruch a pozdvižení jak v uměleckém světě, tak ve sférách mimo něj – stačí zmínit skandál kolem akce českého umělce Martina Zeta či Peace Wall makedonské umělkyně Nadi Prljové, proti níž místní dokonce sepsali petici. Už méně se hovořilo o tom, že přizvané hnutí Occupy, sídlící v přízemí KW, vyzvalo představitele bienále, aby zrušili hierarchie institucionálních vztahů. Jakékoliv prostorové restrikce měly být odstraněny a rozpočet se měl stát zcela transparentní. Kurátoři se vzdali svého výsadního postavení a hlas každého účastníka či zaměstnance se počítal stejně. Můžeme se ptát, jak velká změna se mohla odehrát v rámci Berlínského bienále v posledním týdnu jeho trvání, jedno je ale jisté: jiné velké výstavy, a to i ty s radikálním kurátorským záměrem, se ani na chvíli nepřiblížily situaci, v níž by se něco podobného odehrálo. Żmijevského bienále byl „čin“ v žižkovském smyslu, který narušil koordináty uměleckého pole, toho, co v něm je či není možné, a neodvratně tak proměnil jeho strukturu.
7. berlínské bienále. Kunst-Werke, Berlín, 27. 4. – 1. 7. 2012.