Státní zastupitelství vyneslo první verdikt v jednom z mnoha trestních případů za posledního půl roku, jejichž oběťmi byli Romové. Závěry ale vzbuzují pochyby o nezaujatosti vyšetřování.
Během posledního půl roku došlo v České republice k nejméně pěti násilným úmrtím Romů za zatím nevyjasněných okolností. Loňského prosince zemřel po policejním zásahu ve svém bytě v Děčíně muž, jenž trpěl těžkou formou schizofrenie. Nový rok začal zastřelením Ladislava Tatára a postřelením jeho bratra Patrika v Tanvaldu. Další obětí byla bezdomovkyně, kterou v lednu na pražském Jarově zkopal a ubil k smrti místní mladík. Koncem dubna ve slezské Chotěbuzi zastřelil místní muž otce dvou dětí šípem z kuše. Ľudovít Kašpar, otec tří dětí a zatím poslední oběť, zemřel začátkem května ve věku třiatřiceti let po zásahu místních policistů v Kynšperku nad Ohří.
V tak krátké době nelze považovat nezvykle vysoký počet násilně zemřelých Romů za náhodný. Šluknovské a břeclavské protiromské demonstrace vyhrotily atmosféru ve společnosti, která bere domnělou spravedlnost do svých rukou, toleruje nesnášenlivost vůči Romům a k pachatelům trestných činů, jejichž obětí je Rom, je naopak shovívavá. Tyto události jsou průvodním jevem sílících projevů xenofobie a rasismu v celé Evropě, deptané krizí a nejistými vyhlídkami do budoucnosti. Ochota postavit se jim na odpor je u nás chabá – demonstrace, kterou iniciativa Nenávist není řešení uspořádala 23. června v Sokolově jako výzvu k řádnému objasnění smrti Ľudovíta Kašpara, skončila naprostým debaklem, za neúčasti veřejnosti, médií i většiny samotných Romů.
Z uvedených případů známe zatím výsledky vyšetřování pouze z Tanvaldu a rovnou je nutno říci, že dojem z nich je minimálně rozpačitý. Liberecká pobočka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem vydala dne 7. června usnesení, kterým se odkládá věc pro podezření ze spáchání zločinu těžké újmy na zdraví s následkem smrti, jehož se 1. ledna údajně dopustil Jan Sieber, když z legálně držené zbraně zastřelil Ladislava Tatára ml. a postřelil jeho bratra Patrika. Státní zástupce rozhodl, že se nejednalo o trestný čin, ale o nutnou obranu. Bohužel odůvodnění usnesení vzbuzuje podezření z účelové manipulace s fakty ve prospěch střelce. A možná jde přímo o návod, jak beztrestně zabíjet Romy.
Důkazy a „důkazy“
Závěry státního zástupce jsou v rozporu s důkazy, zjištěnými fakty i svědeckými výpověďmi. Posuďme sami. Očitý svědek, Nerom Petr Prouza, o jehož výpověď se státní zástupce opírá, nejprve uvedl, že podezřelý Jan Sieber a zastřelený Ladislav Tatár ml. při slovní výměně stáli čelem proti sobě, zápasili na zemi a teprve pak zazněly tři výstřely. Posléze sice upravil výpověď ve smyslu, že muži stáli čelem proti sobě, ale kdo koho porazil, nebyl schopný určit, a nakonec po „upřesňujících“ dotazech uvedl, že pouze muže viděl, jak padají a perou se, a nikoliv ve chvíli, kdy stáli proti sobě. Žádná verze výpovědi nicméně nepodporuje závěr založený na Sieberově verzi, že se jednalo o nutnou obranu, protože útok byl veden zákeřně zezadu. Sehrál na změnách svědkovy výpovědi roli přímý nátlak, nebo jen obava, že když se postaví na stranu Romů, bude militantní částí majority považován za „zrádce rasy“?
Státní zástupce, aniž by se jakkoliv s rozpory v Prouzově výpovědi vyrovnal, bez výhrad přijímá verzi Jana Siebera. Opírá se o krvavé zranění na hlavě Jana Siebera, které údajně mohlo vzniknout pouze ranou zezadu, a nůž nalezený na místě činu, na jehož rukojeti byly zjištěny stopy DNA (ne daktyloskopické) patřící Ladislavu Tatárovi ml. Zranění je ale podle lékařské zprávy na spánku nad levým ušním boltcem, nikoli na zadní straně hlavy, a tudíž mohlo být způsobeno zrovna tak při čelním útoku, kdy napadený reflexivně uhýbá před úderem. Na údajně použitém noži nejsou přes intenzivní krvácení žádné stopy krve a navíc se podle znaleckého posudku na jeho rukojeti nacházejí stopy DNA nejméně tří osob.
Další nesrovnalost se týká zranění bratra zastřeleného. Propouštěcí zpráva z nemocnice potvrzuje, že poškozený Patrik Tatár byl zraněn při dolním mezižeberním oblouku a v zadní části vpravo lehce nad úrovní pupku. Závěr státního zástupce, že střela směřovala z pohledu zasaženého doprava a nahoru, neodpovídá místům poranění, a naopak se potvrzují slova Patrika Tatára, že na něj podezřelý namířil zblízka pistoli, když u bratra klečel. Lze se také ptát, proč podezřelý nestřílel ani jednou na nohy útočníka, jde-li evidentně o zkušeného střelce, který si musel být vědom účinnosti střelby na odražení útoku vedeného pěstmi nebo kopy. Navíc z pozice vleže mohl nohy Patrika i Ladislava Tatára snadno zasáhnout.
Další pochybnosti vyvolává to, co je v usnesení opominuto. Chybí konkrétní výčet zbraní, které měl Jan Sieber po příjezdu policie u sebe. Pokud byl mezi nimi obranný sprej či elektrický paralyzér, je tvrzení o nutné obraně použitím střelné zbraně neudržitelné.
Dvojí metr
Zarážející je také, že ačkoli jsou v případě poškozeného zvažovány všechny negativní poznatky, včetně záznamů ze školy o impulsivním chování, Sieberovy dva tresty z minulosti jsou bagatelizovány. Přitom je jinak standardní praxí v případě dalšího trestního stíhání uvést, pro jaký konkrétní čin byl podezřelý odsouzen, byť se jinak pro civilní účely považuje trest za zahlazený. Místo toho je pouze uvedeno, že se nedopustil žádného přestupku v posledních pěti letech.
Jan Sieber má v Tanvaldu pověst neústupného člověka, který podezřívá místní Romy z krádeží svého majetku a který je připraven při konfrontaci s nimi použít zbraně. Dle otce poškozených mimo jiné střílel vzduchovkou po romských patnáctiletých klucích, když kolem jeho pozemku jezdili na motocyklu. Tyto skutečnosti by za normálních okolností vedly k vypracování psychologicko-psychiatrického posudku, který by objasnil, zda by podezřelý byl či nebyl schopný použít zbraně i v neadekvátní situaci.
Zmocněnec poškozených podal proti usnesení stížnost, zatím však bezvýsledně. A tak se na otázky typu „Jak daleko sahá naše ochota smiřovat se s převládajícími rasovými předsudky a tolerovat nejrůznější formy diskriminace?“ či „Můžeme věřit policii, justici a státu vůbec?“ nabízí spíše pesimistická odpověď..Nepustit případ k soudu, zahrát ho do autu už ve fázi přípravného řízení, se bohužel stalo obvyklou praxí manipulátorů s trestním řízením – viz např. případ Čunek.
Autor působil jako zmocněnec poškozených v případech diskriminačně motivovaného násilí.