Řekne-li se v Česku jazzový věk a literatura, je asi spojnice jasná: Josef Škvorecký. Nově vydaná sbírka povídek Francise Scotta Fitzgeralda, která má jazzový věk v názvu, tak českého čtenáře možná zmate – obraz jazzové éry je tu totiž docela jiný.
Povídky jazzového věku (The Curious Case of Benjamin Button and Other Jazz Age Stories) z roku 1922 jsou druhou povídkovou sbírkou Francise Scotta Fitzgeralda. V češtině jsou některé z jejích textů dostupné už skoro tři desetiletí (první český výbor je z roku 1965), přítomný svazek je ovšem jakožto soubor do češtiny přeložen poprvé: pět povídek z jedenácti a autorovy dodatky k jednotlivým textům jsme doposud k dispozici neměli.
Samotné sousloví „jazzový věk“ bude českému čtenáři implikovat Josefa Škvoreckého, nejspíše jeho novelu Prima sezóna nebo snad některé z raných povídek; ale tato asociace je platná jen minimálně. Škvoreckého historismus, zakotvení příběhů v dějinách, propojení lidských osudů s válkami a politickými režimy, u Fitzgeralda zcela chybí. Naopak je zde podstatný prvek fantastična – a tu, hledáme-li paralelu, nás napadá Boris Vian, autor o dvě desetiletí mladší Fitzgeralda, nebo snad ještě jiný Francouz, Marcel Aymé, Fitzgeraldův vrstevník.
Bez dívek, sexu a lásky
Asociace, která by jazzový věk spojovala se Škvoreckým, implikuje spojnici jazz – krásné dívky – erotika. Tedy nejen Škvoreckého věčně roztouženého Dannyho, milovníka jazzu a hráče v jazzové kapele, ale i sexuálním radostem se věnující postavy Vianovy. Ale ve Fitzgeraldových Povídkách erotika téměř není. Jen jeden jediný text je do určité míry nesen erotickou touhou, sexuálním dusnem (ale i to je jen naznačeno) – „Něco bílého dorůžova“, příběh, jehož hlavní hrdinkou je mladičká dívka. Celou dobu sedí nahá ve vaně a smysl a vtip povídky na její nahotu neustále poukazuje. Žádná další hranice zde však nepadne. Vzrušivě, tetelivě erotické situace, jsou-li vůbec naznačeny, jsou okamžitě opouštěny, překódovány jiným směrem.
Jiná věc jsou partnerské vztahy: oproštěny od tělesnosti, ať už toužící nebo triumfující, zde skutečně Škvoreckého připomínají. Škvoreckého melancholického, skeptického, mistra v popisech vztahů byvších, nevydařených, marných (typicky v povídkách Sedliny štěstí, Tulipán a trochu melancholie v povídce Prvního máje). Pointou vztahů u Fitzgeralda je katarze, oproštění, překryté vrstvou melancholie. Nicméně ani vztahy nejsou hlavním tématem Povídek.
Fantastický jazz
A přece platí paralela s Vianem. Fitzgeraldova melancholie se zdá vyčerpávat tématem vztahů. Pro popisy světa, dějů, věcí je naopak typická Vianovská radostnost prožívání, která se často a snadno přelije do fantastiky: do bizarností, hyperbol či skutečně čirého fantastična (ve smyslu zázračného reálna). Nejjasnější případ je již dříve v češtině publikovaná povídka Podivuhodný případ Benjamina Buttona, vyprávění o muži, který se narodí sedmdesátiletý a během sedmdesáti let života mládne, až k okamžiku narození – tedy k momentu své smrti. Nebo povídka Diamant velký jako Ritz, jež popisuje kvaziutopický svět nejbohatšího muže na světě, jehož sídlo je vystavěno na diamantové hoře.
Vedle textů s fantastickou fabulí se objeví i texty vlastně realistické, jimiž se cosi podivuhodného jen mihne, jejichž realistický svět se v jednom okamžiku překlopí do optiky fantastické – a zase zpět (srocující se a titánských rysů nabývající dav v Ach, rusovlasá kouzelnice). I tady, v kratičké chvíli pochyb, do jakého světa vlastně vstupujeme, jako by na nás zpoza textu kýval Vian, autor Podzimu v Pekingu.
Zářivá paleta možností
Fantastika a melancholické vztahy jistě. Ale kde je ten avizovaný jazz, jejž si recenzent dokonce zvolil za odrazový můstek? Těžko hledat odpověď. Mluvit o generační zpovědi (pojmu „jazzový věk“ je Fitzgerald ostatně autorem) je ošidné. Nelze přehlédnout jistou dávku karnevalového prvku, poetiky barů, alkoholu, mládí, záliby ve společnosti a společenských akcích (jako ostatně u Viana a právě i mladšího Škvoreckého). A ještě jedna věc – výrazná bravura, široká paleta žánrových možností. Ke všemu výše popsanému je nutno přidat ještě povídku Jemina – nejlépe ji snad vystihne sousloví trampská parodie (Bob Hurikán a Limonádový Joe plus milostný motiv); a povídku Londýnský Tarquinius, téměř novoklasicistní intertextuální hru s motivem Williama Shakespeara. Z hlediska žánrového připomínají Povídky zářivý koktejl, symbol jazzového věku, možná, snad. A není-li to stále zjevné, tedy explicitně: povídky jsou krásné, moc.
Autor je bohemista.
Francis Scott Fitzgerald: Povídky jazzového věku. Přeložili Lubomír Dorůžka, Zdeněk Urbánek, Alena Jindrová-Špilarová, Miroslav Jindra a Zdeněk Beran. Argo, Praha 2011, 250 stran.