Nebyli jsme žádní hrdinové

Začínal jste na sklonku osmdesátých let undergroundovým časopisem Iskra Boża. Jaké byly začátky vaší nakladatelské činnosti?

Nikdy jsem nebyl samizdatovec v politickém slova smyslu, my jsme prostě s kamarády opisovali naše povídky, básně a tak dál, to nám dělalo radost. To je celý příběh.

To je teprve začátek příběhu…

Já jsem nechtěl být novinář, který v komunistické době nějak funguje, zároveň jsem ale chtěl dělat svoje věci. A zjistil jsem, že to jde. Nebyl to samizdat politický, já bych tomu říkal spíš „samizdat společenský“, „přátelský“. Bylo to úplně apolitické. Samozřejmě dnes by každý chtěl být považován za velikého politického činitele. Ale my jsme prostě tiskli naše povídky, nebyli jsme žádní hrdinové.

Je zajímavé, že s alternativními časopisy neboli „artziny“, s tím, čemu se občas říká „třetí oběh“, je v Polsku stále problém. Badatelé, kteří se zabývají „druhým oběhem“, což je obdoba českého samizdatu, tento fenomén dost ignorují.

Protože my jsme opravdu byli mimo. Dokonce jsme mysleli, že se nám možná něco podaří udělat i v rámci komunistického systému, alespoň já jsem si to myslel. Pracoval jsem i v režimních časopisech, zároveň jsem ale dělal věci, které se mi líbily.

Jste nejen tvůrce a nakladatel, ale také teoretik artzinů a alternativní literatury. Připravil jste několik artzinových antologií a vlastníte sbírku alternativních časopisů z celého Polska. Je v tom snaha zachránit tuto efemérní a zároveň důležitou součást kultury osmdesátých a devadesátých let?

To je samozřejmé, že to stojí za záchranu. Ale to říkáte dnes, dnes se to znovu objevuje, jenže tehdy, na sklonku devadesátých let, to nikoho nezajímalo. Sháněl jsem dotace na vydání těch souborných publikací po různých ministerstvech, ale nikdo o ně nestál. Tak jsem je připravil sám.

Jak vypadala první čísla vašeho časopisu, tehdy ještě Iskry Bożí?

Musím říct, že dříve než jsme začali s Iskrou, jsme s kamarádem Rodysem připravovali i jiné časopisy a antologie jako Zjednoczone Oficyny Odlotystów a podnikali jsme různé groteskní věci, k nimž nás inspiroval Sławomir Mrożek.

Jaký byl náklad?

Sedm exemplářů, protože to bylo opisované na psacím stroji. A opravdu těžko říct, jestli jsme byli protirežimní nebo pro. Já jsem tehdy studoval novinařinu, která byla považována za velmi prorežimní obor, a měl jsem pocit, že ten režim prostě bude trvat a trvat, tak jsem přemýšlel, jak v jeho rámci udělat něco vlastního, co mám rád, a bavit se u toho.

Když jste ale připravovali Iskru, tak už to bylo profesionálnější, mohli jste připravit více exemplářů.

Pořád to ale zůstávalo amatérské a fungovalo to spíše v kruhu známých a přátel. Změna přišla v devadesátých letech, časopis získal větší rozsah a přejmenovali jsme ho na Lampa i Iskra Boża. Zároveň ale vyžadoval víc peněz. Pracoval jsem jako novinář a polovina mzdy šla na Lampu, to už nebylo takové pankáčské a vůbec to nebylo jednoduché.

Jaký byl váš vztah k literatuře, která se objevovala v „druhém oběhu“?

Vůbec jsme to neznali, opravdu. Nám bylo tehdy devatenáct a prostě nás to nezajímalo. To, co jsme tehdy dělali, bylo úplně mimo. Možná je to zvláštní, protože dnes každý říká, že byl na jedné nebo druhé straně, a já chci říct, že jsem nebyl na žádné.

Občas se říká, že polské artziny a celá alternativní kultura byly svým způsobem protikladem k „druhému oběhu“, který byl víc konzervativní, možná trochu „klerikální“…

Ano, to je fakt. Mám takový pocit, že „druhý oběh“ byl tak trochu nudný a směšný, a my… Myslím, že mě ale navádíte k tomu, abych říkal něco, o čem nejsem úplně přesvědčen.

Je to spíš takové klišé, které nějak funguje, a zajímalo mě, co si o tom myslíte.

Já si vůbec nejsem jistý, jestli o tom můžu opravdu něco zajímavého říct. Myslím si, že tehdy, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jsme prostě jen chtěli dělat naše věci mimo systém. Ne proti, ale právě mimo, vedle. A to se mi asi podařilo, i v devadesátých letech jsem zůstával mimo a fungoval vedle pravicové vlády. A teprve teď je to zlé.

Myslíte v nakladatelství?

Myslím všechno. Kdysi to bylo nějak jednodušší, a teď mi připadá, že by všichni měli prezentovat nějaké názory – a vlastně je i rádi prezentují.

Politické názory?

Přesně. Dříve jsem mohl dělat své věci, aniž bych musel deklarovat konkrétní politické sympatie. A teď už to asi nejde, teď už si každý buď myslí, že nám Rusové skutečně to letadlo u Smolenska sestřelili, nebo je naopak přesvědčený, že pravice chce Polsko zničit, je to takové levicové myšlení a je to hrůza. Nevím, jestli je to jasné. Prostě v devadesátých letech o sobě mohl člověk říkat, že je antisystémový, aniž by se musel připojit k nějakému konkrétnímu hnutí. Bylo to opravdu jinak.

Lampě se ale asi podařilo zůstat mimo politiku, je to pořád umělecko-literární časopis a po dvaceti letech přes všechny problémy úspěšně pokračujete jako nakladatel.

Už mě to tak netěší. Je spousta skvělých nových textů, které už prostě nemám chuť číst.

To je překvapivé. Kolem Lampy se stále něco děje, přitahujete nové osoby, objevujete mladé spisovatele.

A v tom je asi problém. Lidé dnes strašně chtějí někým být. A já jim to nemůžu slíbit. A přestože se mi podařilo několik talentů objevit, nemůžu každému zajistit úspěch.

Chcete tím říct, že se mění očekávání a představy mladých tvůrců?

Ano, ty představy se dost změnily. Když jsem pracoval jako novinář a Lampu jsem dělal jako půlročník, spíše jako koníček, tak po mně nikdo nic nechtěl. Po úspěchu Doroty Masłowské jsem najednou obdržel spoustu textů a objevila se řada lidí, kteří by rádi svou tvorbu publikovali.

Pořád dostáváte hromady rukopisů?

Ano.

A nemyslíte, že by se mezi nimi dalo něco najít?

Ano, to určitě. Jen už mě to prostě netěší. Je těžké se angažovat, když každý očekává obrovský úspěch, a když neuspěje tak, jak se to podařilo Dorotě, tak přichází zklamání. Případ Doroty je šťastný a nešťastný zároveň. Teď se každému zdá, že se literaturou dá živit. A když zjistí, že to nejde, tak obviňuje svého nakladatele. Tak asi není divu, že se nyní raději setkávám s kamarády, abychom nahráli nějaké nové písničky.