Trochu si soucitně zatrpět

Držitel Ortenovy ceny a Magnesie Litery Ma­­rek Šindelka ve svém předchozím díle, sbírce povídek Mapa Anny (2014), vzdychal nad absencí velkého příběhu. Je tedy logické, že ve svém prvním románu sáhl po tom nejsilnějším, co současná Evropa skýtá – migrační krizi. Odvaha zhostit se jako první v Česku tohoto ožehavého tématu zaslouží uznání, v případě románu Únava materiálu (2016) ale vítězí forma nad obsahem a příležitost klást důležité otázky je promarněna na úkor vyvolání okamžité emoce.

Evropa v negativním světle

Šindelkova kniha je veskrze lyrická. Autor nám ukazuje fragmentární obrazy pekla, které prožívá bezejmenný náctiletý Kluk a jeho starší bratr, když nuceně odděleni bloudí Evropou ve snaze znovu se setkat a dojít společně kamsi na blíže neurčený Sever. Nejsilnější je román v popisech tělesnosti – umrzání, pulsujících končetin, světelných skvrn před očima, stavů na hranici ztráty vědomí.

Zatím recenzenti bez výjimky chybně tvrdí, že autor vykresluje všechny Evropany v negativním světle. Jistě, v románu defiluje mnoho karikatur. Mladí skinheadi, senzacechtiví reportéři, dobrovolnice chodící mezi uprchlíky jen proto, aby měly slušivou fotografii. Veskrze je ale opomíjena sekvence s bezdomovcem, který Klukovi daruje botu. Ačkoli jde o scénu sentimentální a banální, nelze se neušklíbat nad tím, že je ignorována, když se hovoří o tom, proč jsme v díle vždy vykreslováni jen v tom nejhorším světle. Muž bez domova zkrátka není součástí „my“.

Uprchlická krize je nesmírně silné a výbušné téma, které s sebou nutně nese negativní ohlasy, zvlášť pokud se evropský autor rozhodne vyprávět z pohledu oběti. Šindelka si je vědom kontroverzí, které s sebou tento krok nese, a snaží se je předjímat.

Exploatace tragických osudů

První linie defenzivy je vepsaná v knize samotné. Konkrétně jde o epizodu s amatérskými novináři v bezejmenném vybombardovaném městě. Šindelka je líčí jako sebestředné lidi, kteří jsou fascinováni destrukcí a vším tělesným a zcela rezignují na širší kontext pro pár expresivních záběrů. „Spatřili ohořelé auto, muž namířil telefon tím směrem a velmi obšírně a jaksi horečnatě začal popisovat ohořelé auto.“ Paralelu mezi postupem těchto směšných figurek a pojetím celého románu nelze ignorovat. Podobné sebeshazující prvky lze najít i v Šindelkově předchozí próze Mapa Anny, sbírce povídek tematizující odcizení, vztahovou impotenci a jiné aspekty života mladých lidí v dnešním světě. Otázka je, zda toto postmoderní pomrkávání obstojí i u závažnějšího tématu: je možné se ve třetině knihy na čtenáře usmát, říct „podívejte, já vím, že to, co tady dělám, není tak úplně v pořádku“ a dál pokračovat v exploataci.

Není totiž pochyb, že o exploataci jde. Autor si vypůjčuje pozadí reálných tragických osudů, ze kterých ale odstraňuje osobní výpověď. To by samo o sobě nemuselo být špatně. Jde o vědomý krok: Šindelka během práce na své knize sice s uprchlíky mluvil, rozhodl se ale takto sebrané příběhy do svého románu nezařadit. „Je hrozné chodit za lidmi, že jste spisovatel, ať vám všechno povědí,“ uvádí Šindelka pro Hospodářské noviny. Tomu lze rozumět, problém je v tom, že osobní rovinu autor ničím nenahrazuje.

Ve snaze o co největší abstrakci zůstávají z komplexní tragédie „tam venku“ jen kulisy. Forma fragmentárního vyprávění, kterou Šindelka volí, odpovídá velmi dobře jeho expresivnímu lyrickému stylu. Detailní popisy zaměřené hlavně na hraniční fyzické stavy jsou podávány s intenzitou, která by byla na delším formátu těžko snesitelná. Nechronologické skládání jednotlivých epizod ale zároveň umožňuje opominout širší souvislosti. Problém přitom není s jednoznačným vyzněním, na utrpení migrantů není co zpochybňovat. Bylo by ale záhodno při zpracování podobného tématu předestřít čtenáři nějakou intelektuální výzvu, současná situace jich nabízí nespočet. Autor namísto toho maximalizuje čistou emoci. Jeho obrazy jsou povědomé, důraz na ploty, na to, že migranti v detenčních centrech jsou evidováni čísly, ve slabých momentech jsou uprchlíci přirovnáváni k „ptákům se zlomenými křídly“ – Šindelka nejednou překračuje hranici klišé.

Nesnesitelná lehkost emočního porna

„Kdybych ten příběh napsal o útěku z transportu do Osvětimi, nikdo by neřekl ani popel,“ uvedl autor mimo jiné ve zmiňovaném textu v Hospodářských novinách. Možná by ale mnoho lidí tiše obrátilo oči v sloup. Málokteré téma je totiž tak zprofanované jako holocaust. Na každé kvalitní, sdělné dílo připadnou desítky zbytného emočního porna. Ve snaze obhájit svůj postup se Šindelka paradoxně sám přihlašuje k žánru, který žije z dojení pro někoho velice osobních traumat.

Ponechme stranou obecnou debatu o angažovanosti v literatuře. Pokud se rozhodnete psát o uprchlické krizi, zpracováváte nutně politické téma. Nevyčítám autorovi rozhodnutí pojmout obraz Evropy negativně, problém je naprostá absence nuance. Například výrostci v kožených bundách bijící bezbranné nemocné uprchlíky s pokřikem „­­This is ­Europe!“ jsou zcela vyprázdněným obrazem. Nelze ani říct, že by Šindelka přesvědčoval přesvědčené, protože nepřesvědčuje, dokonce vůbec nic nesděluje. Předkládá pouze výjevy utrpení za účelem vyvolat co nejsilnější emoci, na pozadí skutečné, probíhající tragédie. A to je, bohužel, téměř učebnicový příklad kýče.

„Kundera souhlasně nakukuje přes rameno,“ cituje server iLiteratura.cz nizozemskou kritiku Šindelkovy předchozí knihy Mapy Anny. Jistě, jde o zásadně jinou knihu s jinou tematikou a zásoba českých velikánů k připodobňování je omezená. I přesto tahle pochvala v kontextu dalšího autorova vývoje nabývá na hořké ironii. Milan Kundera se celý život ostře vymezoval přesně vůči tomu typu lyrického, dojímavého vyjadřování, které Šindelka bere za své. Kdyby se Kundera díval přes rameno při vzniku Únavy materiálu, neusmíval by se ani trochu.

Autorka studuje scenáristiku.