Opanovat svůj dech

Rolandu Barthesovi rozhodně nelze upírat zásluhu na vypracovávání novodobých mytologií, které se oboustranně živí literaturou. Avšak zároveň si nelze odpustit otázku, jakému hlasu literatury vlastně hodláme naslouchat? Můžeme se nechat ukolébat její zdánlivě reflexivní polohou, neboť předmětem žaloby, jíž se právě chystá podat, je ona sama. Jako by se literatura nemohla vyvarovat jakéhosi zdvojení, neboť to, že sedí na lavici obžalovaných, jí nijak nebrání v tom, aby proti sobě zároveň vedla soudní při. Proč taky, když si tohoto úhybného manévru málokdo všimne? Pomineme-li prozatím její vazkou autoreferenčnost, můžeme se velmi jednoduše ptát, zda ji máme spíše brát jako dobrého rádce, nebo jestli naopak máme naslouchat jejímu ustaranému a kárajícímu hlasu, který nás varuje před její proradností.

Lež mýtu a pravda mytologie

Již z názvu Barthesova díla Mytologie (1957, česky 2004) je zjevné, že si jeho autor (a to minimálně na první pohled) vybral její kritickou polohu. Mytolog Barthesova ražení se zaměří na mýtus jako na dobře ukrytou společenskou lež, která se často živí a maskuje naturalizačními triky beletrie. Nemůžeme ale vydobýt alespoň určitý zisk z převrácení Barthesovy perspektivy, neboť proč by měla být zrovna lež mýtu pravdou mytologie? Proč nezkusit nahradit iluzorní reflexi mytologií iluzivní pravdou mýtu, tímto také vyvážit její jednostrannost, která se představuje pod jménem reflexe a za hlavního soka si volí skrytou účelnost, manipulaci a falešnou přirozenost? Proč by nám tedy literatura nemohla konečně namísto své ustarané tváře se sporadickým lehkým úsměvem nabídnout ještě tvář jinou?

Sice bychom mohli namítnout, že rozdíl v představených perspektivách nebude nijak zásadní: Barthesovo emancipační gesto sice vyvěrá ze zdánlivé obecnosti metody, avšak alternativní perspektiva zase těží ze zdánlivé osobitosti, jedinečnosti a pravdivosti vyprávěného. Pokud bychom obě pozice více rozpracovali, patrně by se ukázala v jistém ohledu jejich totožnost.

Zkusme tedy proti sobě postavit mýtoborectví Rolanda Barthese a mýtotvorbu spisovatele. Otázka, jež nás bude zajímat, je velmi prostá. Neukáže se nakonec sama mytologie také jako mýtotvorná? Z čeho jiného by totiž mohla čerpat svůj emancipační potenciál, či jak jinak bychom mohli rozumět jednomu z centrálních pojmů Rolanda Barthese, jímž je „přepis“, než jako mýtotvornému inscenačnímu mechanismu?

Pravdivé lži literatury

Literatura zjevně těží z paradoxu pravdivé lži, přičemž poukaz na její lživost jako by byl pozdější omluvou za její mýtotvorný čin. Přitom běží o zcela obyčejné záležitosti – hodláme říci pravdu, proto začínáme vyprávět, avšak vyprávění se neobejde bez iluzivních tahů. Není ale nutné, aby byla tato paradoxnost sankcionována špatným svědomím, vzpomeňme na Hrabalovu přiznanou deformaci reálného teritoria Polabí, v němž se rozhodl „na trajleru imaginace“ přitáhnout městečko pod návrší v Lysé nad Labem. Thomas Bernhard bude oproti Hrabalovi mluvit zcela otevřeně o lži psaní, avšak s poněkud omluvným poukazem, že pravda vlastně neexistuje, přitom dodává: „Všechno, co píšu, je koneckonců jen lež, která se ve mně tváří jako pravda.“ Právě tato blízkost lži a pravdy, či jinak řečeno pravdivá lež literatury, bude také centrální pro mytologizační projekt. Třebaže se nám může zdát Bernhardovo dílo stísněnější a ponuřejší než Hrabalovo, vlastní mechanismus literatury je totožný. Oba dva jsou odhodláni napsat pravdivou lež, a to zjevně i v případě – fantaskním, nereálném, ale přesto představitelném –, že by pravda existovala.

Napsat pravdu by znamenalo kapitulovat před osvobodivou silou literatury, podvolit se hlomozu řeči druhých. Protože když už zazní slovo pravda se vší tyranií, která k němu patří, měli bychom se vzápětí ptát: a čí vlastně? Stačí ocitovat krátkou pasáž z Bernhardovy povídky Montaigne (česky v souboru Události a jiné prózy, 2011) a povšimnout si inscenované rozepře, v níž jako by psaní bylo chatrnou, ale zároveň jedinou možnou, a snad proto také nezbytnou odpovědí na pravdu jakožto tyranii druhého: „Tvrdili, že jsem si zvykl působit rozkladně na jejich myšlení, že se jim vysmívám, ničím je a ubíjím. Ve svém nitru se prý soustřeďuji jen na to, jak je rozložit, zničit a ubít. Dnem i nocí prý nemyslím na nic jiného, a sotva vstanu, hned se postavím proti nim. Já nejsem nemocný, a tudíž slabý, tvrdí všichni, to oni jsou nemocní a zesláblí, oni jsou mnou ovládáni, ne naopak: já jsem prý jejich tyran, to ne oni se stavějí proti mně, ale já proti nim.“

Literatura jako by se vyznačovala nevolí, jež je namířena na tyranii druhého. Vždyť tento druhý se holedbá pravdou, a možná proto se domnívá, že je v právu, netřeba se poté divit, když nám navíc soustavně upírá slovo. Literatura zároveň říká ano i ne, záleží pouze na stupni, v němž je přítomno jak její přitakání, tak také její odepření. Hrabalovy prózy situované do Polabí skrývají za tvorbou mýtů svoji vzdorovitost, třebaže si při bližším pohledu můžeme za fasádou idyly povšimnout všudypřítomné hrozby smrti. Jelikož u Hrabala převažuje přitakání mýtům při eufemizaci kritičnosti a nonkonformity, bývají polabské prózy mylně považovány za idylické. Oproti tomu Barthesovy Mytologie skrývají za kritičností přitakání mýtu. Zjevně bychom je mohli vepsat do obdobného schématu výše citované rozepře.

V tomto literárním kontextu by mohly zřetelněji vystoupit oba pohyby, které mohou být právě latentní přítomností pravdy skryty. Zdá se, že důraz na kritický a analytický aparát mytologa skrývá jeho ano, jež říká mýtu osvobození. Také mytolog je původně v pozici umlčovaného, neboť maloburžoazní ideologie se bez jeho svolení a jaksi samozřejmě a automaticky stala jeho mluvčím. Snad pro jeho vehementní ne a velmi pravděpodobně také kvůli argumentační výstavbě Barthesových esejů snadno přehlédneme jeho ano, třebaže nemá žádný pozitivní obsah. Avšak tato asymetrická situace platí sice pro Mytologie, nikoli již tak pro jeho pozdější díla, počínaje Rozkoší z textu (Le Plaisir du texte, 1973; česky 2007), kde se již o slovo hlásí dříve poměrně skrytá mýtotvorba.

Nádech jako emancipační gesto

Abychom nepřehlédli radikálnost životodárné síly literatury, bude vhodné připomenout Bernhardovu autobiografickou novelu Dech s podtitulem Rozhodnutí (Der Atem: eine Entscheidung, 1978; česky v souboru Obrys jednoho života, 2007), v níž autor s třicetiletým zpožděním literárně zpracovává své těžké plicní onemocnění, které jej málem stálo život. Dovolím si upozornit na několik rysů, v nichž je přítomna radikální realizace emancipačního gesta literatury. Nyní totiž nebude emancipace spojena pouze s rekonfigurací symbolického pole (s mýtem, mystifikací, přepisem, mytologií, pravdivou lží apod.), nýbrž se bude přímo týkat těla, jako by vyprávění bylo spojeno nejprve s tím, že se stanu subjektem. Avšak jelikož jsem s to se opanovat, budu také schopen ovládat svůj dech, tím pádem budu rozhodovat o svém životě a smrti.

Avšak dýchání není nijak samozřejmé. Bernhard v již citované povídce Montaigne mluví o dlouholetém strachu ze zadušení, dech jednoduše ovládnout nemůžeme (astmatici o tom vědí své). Právě v kontextu nemožnosti stát se pánem svého dechu lze vidět radikálnost emancipace, neboť Bernhard v Dechu líčí své nové zrození a vědomý a jednoznačný příklon k životu právě na schopnosti opanovat svůj dech. Zde tedy můžeme vidět literaturu ve službách života. Bernhardovo umlčované tělo – navzdory vážnému a životu nebezpečnému stavu, po přechozené chřipce se Bernhard stále viděl v očích své matky a babičky jako simulant – promlouvá nemocí; omdlí a bude převezen do nemocnice. Jako by hlas nemoci byl prvním odporem proti hegemonii druhého, po němž již bude na tahu sám nemocný.

Na závěr se tedy podívejme, jakou podobu může mít literárně inscenované zmrtvýchvstání, které pozdější Bernhardův život zpečetí mýtem vlastní volby: „Nechtěl jsem přestat dýchat jako ten druhý přede mnou, chtěl jsem dýchat dál a dál žít. Musel jsem přimět sestru, která už jistě počítala s mou smrtí, aby mě dala vyvézt z koupelny a zavézt zpátky do sálu, a tudíž jsem musel dýchat dál. (…) Bylo na mně, zda budu dál dýchat nebo ne.“

Autor je literární teoretik.