Hrabalovi texty překypují obrazy masových rozkoší, ať se jedná o ritualizované zabijačky, kulinářské hody nebo poetický koncert vůní. Tyto hostiny smyslů však v první řadě nevypovídají o tělesnosti, ale odkazují k technikám psaní a vyprávění.
Neponouká nás literárně ochočovaná tematika masa k přízemnosti a neuráží nás životní banalitou? Nepředstavuje maso v literatuře jistou vyhrocenou podobu realismu, odolávající práci romanopisce a vybízející k otázce, jestli lze maso vůbec řadit mezi literární témata? Nebyla by proto k tematizaci masa, popřípadě tělesnosti, příhodnější perspektiva fenomenologická nebo antropologická? V těchto obecných a zobecňujících artikulačních horizontech nicméně mohou být setřeny drobné odlišnosti, v nichž však vězí raison d’être konkrétních literárních děl. Aby nás maso a hodování nelechtalo v podbřišku, aby nám útroby nešuškaly něco až trapně osobního, aby v nás nevrněla zateplená zdánlivá samodanost těla, vydáme se na literární pole, kde hledaná tematika masa bude mít daleko spíše něco společného s psaním než s tělem.
Rozpory
Pomyslné dějiny čtení mapující perspektivní klam, v němž zaměňujeme účinek vyprávění za jeho příčinu, by byly rozsáhlé. A ne zrovna nepatrnou kapitolou by byla část věnovaná prózám Bohumila Hrabala. Kde jinde hledat tak silné čtenářské přesvědčení, že literaturu bude nejvhodnější spárovat se skutečností? Nijak nepřekvapí, budou-li třeba určité výseky z Hrabalových próz doprovázeny fotografiemi: vždyť spisovatel stejně nedělá nic jiného, než že okatou krádeží skutečnosti na ní parazituje.
Kde jinde pak hledat spravedlnost než v navrácení literatury zpátky životu? Není nic snazšího než umlčovat literaturu schematizovanou a zbanalizovanou skutečností – literatura preparovaná schematizacemi se stává významově ustálenou a její výklad nesporným. Pokud se ovšem rozhodneme rozplétat tkanivo literární sítě, pouštíme se do nejistého podniku, v němž se většinou nedobereme nějakého definitivního sdělení. Bylo by zbrklé se dopředu zaříkat, že literatuře navrátíme jakési její vlastní, realitou upírané slovo. Pokud jde o tematiku masa, jako bychom se navíc ocitli v jistém rozporu, neboť maso má sice v Hrabalově podání specifický význam, nikoli však výsostné postavení. Proto také nelze začít přímo od motivu samého, nýbrž od způsobu jeho podání. Teprve poté se před námi začnou pozvolna otevírat další témata, která jsou s ním spjata.
Vnitřek se rýmuje s vnějškem
Mezi centrální témata Hrabalovy tvorby patří tematika zrcadlení a replika, přičemž replika jako by byla již specifickou variantou zrcadlení. Právě na motivu repliky si lze povšimnout tendence k nerealističnosti, neboť replikant se bude řídit zákonem převrácení, provokace nebo odvrácení urážky. Jako výmluvný příklad může posloužit pasáž z básně Bambino di Praga (1970), v níž mluvčí převrátí místopis Prahy (Svatého Víta prohodí s Týnským chrámem), aby se zastal „zlatého rounka vlásků“ před realistickou invektivou otce: „A hladím dívenku po proudu/ A stříkám jí do očí iluzi pravdy.“ Replika zde platí coby iluze pravdy – lze vůbec najít přiléhavější charakteristiku literatury? Tento vypravěčský postup nebývá namířen pouze na banální sveřepost místopisu, nýbrž jím může být podvráceno téměř cokoli. Vzpomeňme na řečnické půtky doktora a Boudníka z románu Vita nuova (1986), kde doktor splácí ponoukání župánkem rozsáhlou despotickou replikou, již otevírá varováním, že je dnes ve formě – má po ruce disciplinační nástroje literatury.
Replika jakožto reflex situačního kontextu však jako by motivovala téměř jakoukoli činnost, kupříkladu konzumaci jídla. V Hrabalově trilogii z druhé poloviny osmdesátých let vypráví vypravěčova matka o synově ne zrovna srozumitelné provokaci nezměrného jedení: „Když přišel podzim, tak zase jsme mívali od hostinských hromady koroptví (…) nebo uzené? Přinesla jsem z udírny celý koš uzeného, a když byl sám, jen tak si ďobnul, ale jak byli hosté, tak jedl hrozný kvanta a bez chleba, jedl uzený tak, aby z něj hosté dostali mindráky, ale potom druhý den leží nemocný… Proč to tak dělá?“ Požírání zde není jen situační replikou, jistým druhem narcisismu, v němž bude vše odvozeno z pohledu druhého, byť by tím tělo strádalo. Jako by se v onom deklamativním požírání zrcadlila jeho vlastní nečitelná příčina. Replika je tedy nejen odpovědí na přítomný situační kontext, navíc se v ní navíc odráží určitá minulá scéna, kterou se ne vždy podaří vynést na světlo.
Technika zrcadlení tak vypravěči umožňuje s využitím reflexivního kontrastu posouvat děj či rozhovor, ale také mu slouží k charakteristice postav. Právě ve chvíli vzpomínání jako by se postavy mohly dobrat ke klíčové scéně, která je příčinou jejich touhy nebo nutkání jednat určitým, přehnaným a umanutým způsobem. Tato cesta proti proudu času skoro nebere konce. Literární evokace bývá uhýbavá, nalezená klíčová scéna bude vzápětí překryta dalším obrazem, v němž jako by se opět po jistou dobu zrcadlila jistá iniciační situace. To, co bylo, se jistým deformovaným způsobem odráží v tom, co jest, a tudíž také to, co je uvnitř, se nechává poznat v tom, co je vně. Sice se vnitřek rýmuje s vnějškem a naopak, jako se i minulost rýmuje s přítomností a budoucnosti, nelze se zde ale dobrat příčiny, s jejíž pomocí bychom si mohli udělat do Hrabalova světa vhled. Tento rys jeho světa vyvstane, pokud jej porovnáme s kontrastním světem Kunderových románů, který je zřetelně uspořádán a kódován – trestí postavy je u něj metafora. Oproti tomu Hrabalův svět jako by nabízel přízračný povrch, v němž je sice vše podstatné přítomno, přesto jej však nemůžeme až na výjimky rozluštit. Minulé se zrcadlí v přítomném a vnitřek spořádává vnějšek s bezchybným tušením, co k sobě patří. Proto můžeme v Hrabalově světě zaznamenávat plejádu deformovaných těl a stereotypního, nezřídka vyšinutého, obsedantního jednání (jež se hodí k rýmování). Jako by se vše chystalo vstoupit do svého obrazu.
Kulinářský trik
Notář z povídky Králíčci ve křídle ve Slavnostech sněženek (1978) si nedělá velkou iluzi ani o sobě, ani o lidech. Má nepřítomný, skoro debilní obličej, v němž se zračí udivená hrůza a rozkoš z toho, jakým osudem je postižen. Jeho chůze je tak divná, že vzbuzuje útrpnost: „Jako by byl před lety přejet tramvají, ponechán svému osudu, aby tělo se ujalo samo od sebe, aby se chytilo tak, jak bylo přeraženo skoro na každém údu.“ Na jeho zahradě stojí křídlo Petrof, z něhož se ozývá pištění. Rozluštěním tajemství křídla scéna sice získá svůj komentář a vysvětlení, přesto se tím nedobereme k pochopení postavy, spíše naopak. Vysvětlení, v němž je přítomen organizační princip přízračné scény, postavu ještě více vzdaluje. Křídlo je plné odrostlých králíků na zabíjení, „že však ti silnější králíci, samci, už vykousali ty králíčky slabší, viděl jsem, jak jsou ti slabší zděšení, jak ti vítězní jsou pyšní. To samý jsou lidi, řekl starý notář a dodal: Ale na tyhle, co dneska vyhráli, dojde taky, jeden druhého vykousají, takže zůstane nevykastrovaný jen jeden… A až se vykastrují, tak přijdu já a zabiju je, protože maso takovejch králíčků je mnohem jemnější…“ Záliba notáře v deformovaném těle, ve svém postižení osudem, jako by se zrcadlila v osudu králíčků v křídle. Tento mikrosvět je zároveň obrazem a zrcadlem makrosvěta – oba jsou propojeny stejným principem, který se jako refrén a ozvěna ozývá v průběhu povídky v notářově krédu, že si o lidech nedělá žádnou iluzi.
Zvrhlé zalíbení v osudovém postižení se navíc odráží v notářově kulinářském triku – postižení osudem budou inkorporováni osudem pošramoceným, neboť mají jemnější maso. Tuto scénu, jež je sama v sobě násobeným zrcadlením hermeticky uzavřena, nemůže prostoupit žádný komentář. Hrabal se zmůže pouze na repliku, která jakožto symptom světa (králíček ve futrálu vynášený na pastvu) může doložit pouze jeho mimoběžnost. Hrabal se odmítá vidět v nabízeném zrcadle, a proto předkládá jiné.
Tematizace motivů spojených u Hrabala s literárně inscenovanou tělesností si vyžaduje rozkrýt kontexty zrcadlení, jež by teprve umožnily poukázat na spojitost na první pohled jinak nespojitých motivů, jakými jsou kupříkladu v Postřižinách (1976) světlo lamp, zabijačka a vlasy. Jmenované obrazy se v sobě příznačným způsobem odrážejí, přičemž vypravěči umožňují konstruovat osobitou podobu tělesnosti. Tato tělesnost bude zjevně nesena efektem specificky pojatého psaní – proto ji nelze odvodit z kontur předmětného světa. Do literárně inscenované tělesnosti se vepisuje mechanismus zrcadlení.
Autor je literární teoretik.