V procesu čtení se ze čtenářů stávají nevolníci. Násilný akt stvoření fikčního světa románu se nám snaží vnutit iluzi, v níž rozpoznáváme útržky vlastního života. Identifikovat sám sebe v přečteném je základním požadavkem četby. Literatura nezná kondicionál, ale pouze imperativ.
Literatura nám posílá milostné vzkazy, které pečetí lásku nevolnictvím. Vemlouvavě (ne vždy, proč taky?) se k nám obrací, aniž by nás brala na vědomí. V této ne zrovna postřehnutelné ignoranci tkví její přesvědčivost, pevnost a také ideologičnost. Přestože o nás neví naprosto nic, trpíme soustavným dojmem, že je tomu právě naopak. Přece jen na nás někdo myslel, když jsme v napsaném schopni spatřit vlastní rysy. Ve chvíli, kdy vidíme svůj život přirozeně rozepisován v inscenované krajině literatury, stáváme se čtenáři. V momentu falešné anagnorisis (rozpoznávání) začínáme neosobnímu monstru literatury přisluhovat vlastním tělem. Adorace čtení těží z paradoxu obecné individuálnosti a individuální obecnosti, proto také střeží intimitu četby nepřístojnost mlčení.
Četba je vedena poslušností: čtenář nemůže učinit nic jiného než vložit svůj čas do stroje literatury, zatočit klikou flašinetu. Snadnost, s jakou jsme s to se v napsaném poznat, svědčí o vítězství stroje. Prvotní četbu by Roland Barthes prohlásil za mýtus. Můžeme ale dodat: nikoli proto, že lze vidět iluzornost její počátečnosti, nýbrž také proto, že si na první četbu jednoduše nevzpomeneme. Její počátek leží kdesi v nepaměti. Třebaže si nás nárokuje, sama nemá ostré hranice. Nemožnost rozpomenout se na její fatální iniciačnost ukrývá fakt a důsledky této metamorfózy.
Na rubu emancipačního vzmachu gramotnosti dřímou neviditelní strážci poslušnosti. Osvobozující pocit, který s sebou gramotnost přináší (obtížné slabikování se postupně mění v plynulou četbu), překrývá skutečnost porobení. Teprve tehdy může nastoupit literatura své vítězné tažení.
Svoboda i poroba čtení
Stále se vracíme k neprůhlednému a ambivalentnímu faktu čtení: za zjevnou a do očí bijící svobodou dříme nezjevená a obtížně postřehnutelná poroba. Literatura jako by nám totiž nedávala na výběr. Neříká nám ani tak to, kým jsme či kým bychom mohli být, spíše nám soustavně vnucuje to, kým jsme byli. Takto nám pochopitelně přikazuje zejména, kým se máme stát. Literatura totiž nezná kondicionál, pouze imperativ. Její občasné ponoukání, čím bychom mohli být, lze vidět jako implicitní hrozbu, která pouze zdánlivě ledabyle trvá na tom, čím bychom měli být, případně na čí straně bychom měli stát. Její stranickost a ideologičnost má zvláštní povahu; neobtěžuje se totiž podat alespoň nějaké vysvětlení. A to patrně z prostého důvodu, že se za ideologickou a stranickou nepovažuje. Jejím žalobcem však čtenář být nemůže, neboť oporu pro její pravdivost nachází téměř kdekoli ve svém životě. Číst totiž znamená být osvojen: dobrovolně přitakávat vlastnímu porobení. Proto by také bylo poněkud bláhové holedbat se tím, co máme přečteno, neboť jde pouze o výčet toho, čím jsme byli přečteni.
Lze vůbec najít nějaké východisko z pasti čtení a optického klamu, v němž můžeme čtení považovat za tvůrčí činnost? Za svobodnou aktivitou čtení se rozprostírá past četby. Moc literatury spočívá také v tom, že se nám představuje pod falešným jménem. Ať již se za fasádou svobody hrbí otroctví, nebo jsou za zdánlivou vstřícností a sdělností literatury nastražena osidla přísné a neoblomné ideologie. Četba se totiž vyznačuje dobrovolným přitakáním, samozřejmou akceptací literatury jako neviditelné (nerozpoznané) ideologické nomenklatury. Neexistuje proto nejmenší důvod, proč bychom měli proti četbě – a spolu s ní také proti zmnožovanému panství literatury – revoltovat.
Přesto nám literatura může říci jak své ne, tak i své ano, přičemž obě její odpovědi obvykle zaměňujeme. Vyslovujeme-li s ní souhlas, zavrhuje nás. Ve chvíli, kdy ji v paradoxním gestu psaní (neboť v něm zároveň upevňujeme její moc) hodláme naopak znicotnit, blahosklonně nám pokyne, aniž by nás přijala.
Vypravěč a jeho panství
Literatura jako by byla vedena zamlčeným (paradoxním) požadavkem osobní spravedlnosti. Arogance vypravěče spočívá v tom, že jakmile vysloví „já“, říká především svět. Gestem vypravěče bude banální, neurčité, bezesmyslné a trpce individuální povýšeno na obecné, normativní a v neposlední řadě spravedlivé. Paradoxní „moje spravedlnost“ těží z asymetrické situace vyprávění. Vyprávět znamená soustavně vydělovat centrum od periferie. Vypravěč vypovězením svého panství nedbale a lehce afektovaně vyhlašuje robotu. Rám vyprávění – v propastném rozdílu mluvčího a postavy – může posloužit jako analogie literatury a čtenáře (čtení, četby), neboť i zde je čtenář periferií, mlčenlivým posluchačem žvatlající literatury. Není totiž zásadnějšího rozdílu než mezi subjektem a objektem vyprávění. Ostatně kdejaké vyprávění je motivováno potřebou domoci se slova, snahou vymanit se z moci objektivace. Neběží o nic jiného než o dovolávání se emancipačního gesta vyprávění, v němž by mohlo dojít – byť jen na okamžik – k uvolnění posmrtné ztuhlosti. Můžeme ale skutečně v souvislosti s četbou mluvit o brzkém a někdy až příliš předčasném připomínání smrti?
Podle Todorova spočívají Příběhy tisíce a jedné noci na dvojím protikladném pohybu: zatímco zvědavost zapříčiňuje smrt, vyprávěním jako bychom vyjednávali o jejím odkladu. Ifríta, kterému jsme se náhodně připletli do cesty, musíme upoutat vyprávěním, zhypnotizovat jej, nabídnout mu falešné zrcadlo četby, jinak pozbudeme života. Nezrcadlí nakonec literatura nahodilost a provinilost života, neboť jakoby implicitně klade otázku, proč právě tento život, a ne jiný? Nahodilé setkání je proto také symptomem bezdůvodnosti života (neodůvodněnosti), jeho bezpráví, jako i návěstím budoucího verdiktu spravedlnosti: smrti.
Nespočívá úspěch detektivního žánru v jisté logice naruby, jelikož nám namísto práva na smrt předkládá právo na život, a to v ritualizované očistě násilné smrti „vraždou“ vraha? Proč by ale v nás měla být podněcována iluze práva na život? Nespočívá totiž spravedlnost neodůvodněného života právě ve smrti? Detektivka nám takto sugeruje falešnou iluzi, v níž bude smrt vykázána jako anomálie za obzor lidského života, byť by byla vlastním horizontem setkání.
Číst znamená plýtvat smyslem
Literatura se tedy vyznačuje jistým úhybným tahem. Namísto manifestace práva na smrt inscenuje právo na život. Tato iluzorní nesmrtelnost bude v detektivce zaplacena „vraždou“ vraha: nahodilost a bezdůvodnost bude překryta příkladnou odůvodnitelností práva. Inscenovaná spravedlnost detektivního vyprávění těží z ideologického mechanismu literatury – z propasti mezi vypravěčem, subjektem vyprávění (detektivem) a jeho objektem (mlčícím vrahem). Vrah je stižen příkazem mlčení, neboť pokud by promluvil, přestal by již být vrahem. Detektivovo „mluvím“ těží z paradoxu „vlastní“ (mojí, soukromé) spravedlnosti. V literatuře se kdekdo dere ke slovu, jako by mu teprve to mohlo zajistit právo na život. Z tohoto překřikování plyne upovídanost literatury.
Literatura je mimo spravedlnost, třebaže sama rodí paradoxní „osobní spravedlnost“ – domáckou, rodinnou a familiární. Vypravěč jako by byl na počátku: jeho stvořitelský akt bývá často přirovnáván k božskému stvoření. Proto také dlí mimo jakékoli rámce, přitom jeho promluva rámec tvoří. Vypravěč je ambivalentní postavou: jelikož není odůvodněn, bude také nevyvratitelný, nezvratný a v posledku také odůvodňující. Zvnějšku bychom mohli vidět literaturu v její povýšenosti a aroganci, což však zjevně není její vlastní pohled. Ten bychom spíše nalezli rozepsaný v tematice osudovosti, nezvratnosti a (kvazi)spravedlnosti. Tuto pojmovou konfiguraci lze přeložit jedním slovem: čitelnost. Přečíst nebo být přečten (rozdíl není podstatný) značí zatuhnutí v siločárách literárních iluzí. Číst neznamená nic jiného než plýtvat smyslem.
Literatura se k nám sice obrací s vlídnou tváří, častuje nás však smrtí. Jakožto její předmět můžeme zakoušet pocit nekonečné viny. Její trpně mlčenlivé svědky, postavu a čtenáře (bytosti okraje), můžeme označit jako živé mrtvoly. Jelikož byli hlasem vypravěče vyděleni, trpí nepatřičností své existence. Spravedlivé by totiž bylo (v obludné a deformované spravedlnosti vypravěče), kdyby byl na jejich místě někdo jiný: kdokoliv, kdo by byl blíže středu. Trpný a trpěný život periferie umocňuje vypravěčovu všemocnost a velkorysost. Vypravěč totiž potřebuje soustavně vydělovat periferii, neboť jinak by přišel o svoji svrchovanost. Hrabalovo revoluční gesto těží z inverze (a také z despotické tenze literatury) – z okraje totiž činí střed svého vyprávění. Toť revolta umlčovaných proti hlasu moci. Stín podezření z nahodilosti a nepatřičnosti náhle padá na obyvatele středu, na servilní přitakávače trůnu. Literatura vyhlášením práva na život vynáší zároveň ortel smrti, vždyť říká zároveň ano i ne, a to jak životu, tak také smrti: záleží pouze na tom, z které strany se k ní přichýlíme.
Autor je literární teoretik.