Svět beze slov

Arzach patří zcela právem k nejuznávanějším komiksům Jeana Girauda alias Moebia. V jistém smyslu je tato útlá sbírečka krátkých povídek ještě osobitější a výraznější než jeho pozdější klasické tituly Le garage hermétique de Jerry Cornelius (Hermetická garáž Jerryho Cornelia, 1976) a Incal (1981––1988, česky 2011, recenze v A2 č. 15/2011). V Arzachovi totiž Moebius nejdůsledněji naplňuje pojetí žánru science fiction jako prostoru naprosté svobody, bezbřehého hřiště pro až dětinsky radostné imaginativní hry. Tím se Moebiovo dílo blíží k tvorbě jeho nejvýznamnějších spolupracovníků, umělce a esoterika Alejandra Jodorowského (psal scénář k Incalu) a režiséra animovaných filmů Reného Lalouxe (Moebius je spoluautorem scénáře a výtvarníkem jeho snímku Les maîtres du temps, Vládci času, 1982), kteří jsou oba spřízněni se surrealismem a zároveň sdílejí bezprostřední lásku k expresivitě a atrakcím populárních žánrů.

Sci-fi bez hranic a pravidel

Arzach i Hermetická garáž jsou čistě autorské komiksy a oba pocházejí z poloviny sedmdesátých let (původně vycházely na pokračování v časopise Métal Hurlant). Je příznačné, že pozdější Hermetická garáž podle slov samotného autora (v úvodu k anglickému vydání z roku 1987) vznikala v podstatě improvizovanou metodou, kdy tvůrce vůbec neměl děj rozmyšlený dopředu a u každé epizody (jež přitom měly jen několik málo stránek) znovu nově skládal předchozí segmenty do alespoň trochu smysluplného celku. Vyprávění je přitom krajně roztříštěné, sleduje několik paralelních linií, spoléhá na naprostou otevřenost svého fikčního světa, který nemá jasně stanovená pravidla a vše podává s odzbrojující nadsázkou (absurdní texty vkládané do kolonky „Shrnutí předchozího děje“).

Arzach dovádí imaginativní volnost a otevřenost do krajnosti. Při čtení celého sborníku v podobě, v jaké vyšel i česky, je ale třeba si připomenout pořadí a kontext, v němž jednotlivé příběhy vznikaly. Úvodní Objížďka je původně samostatný příběh z roku 1973, který s dějem Arzacha neměl nic společného. Předposlední povídka, nazvaná Arzach, zase pochází až z roku 1987 a mimo jiné propojuje univerzum původních arzachovských povídek s Objížďkou. Podstatnější ale je, že tento pozdní příspěvěk k celému cyklu jde zásadně proti duchu starších povídek tím, že obsahuje psaný text. Ten najdeme jinak jen v posledním textu Arzak a právě v Objížďce. Fantazijní vyprávění všech tří uvedených komiksů, hýřící novotvary a bizarními asociacemi, přibližuje jejich styl Hermetické garáži.

Avšak vskutku fascinujícím experimentem se sci-fi žánrem i komiksovým médiem samotným jsou v první řadě všechny zbylé příběhy, které se obejdou zcela bez textu.

Komiksem proti literatuře

Nejlepší by přitom patrně bylo, kdyby Moebius nejen neobohacoval svět Arzacha příběhy s textem, ale zdržel se i veškerých komentářů k tomuto dílu (jeden z nich si můžeme přečíst v úvodu českého vydání). Ty totiž čtenáře limitují tím, že mu dávají (byť vágní) vodítka, jak jednotlivým povídkám rozumět. Povídky samotné jsou totiž maximálně enigmatické, odehrávají se v imaginativních krajinách plných neurčitých objektů a postav a zachycují jejich neméně mnohoznačná setkání. Silně zavádějící je i tvrzení na obálce knihy, že komiks zasahuje čtenáře melancholickou náladou. Do situace, kdy jezdec na jakémsi pterodaktylovi oběsí rudého plešatého muže v bederní roušce na páteři obří kostry nějakého podivného zvířete, můžeme vkládat hněv, škodolibou radost nebo majestátní údiv stejně dobře jako melancholii.

Rozeznáváme tu řadu atrakcí spojených s populárními fantastickými žánry, ale naprosto nedokážeme odhalit jejich funkci a tím i kýžený emocionální dopad. Moebiovi se v Arzachu podařilo brilantním způsobem vytvořit ryze imaginativní, a přitom naprosto minimalistickou naraci. Jsme s to rozeznat, že na sebe jednotlivé panely komiksu navazují, ale nesvedeme tuto návaznost verbalizovat. Řada zobrazovaných prostředí a objektů vyhlíží povědomě (zvlášť pokud jsme znalci scifistického výtvarného umění), ale nedovedeme je jednoznačně pojmenovat. Arzach tak svým způsobem představuje geniální obhajobu komiksu proti literatuře, protože pokud jde o kresbu, fázování i kompozice panelů na stránce, nabízí elegantní, strhující a udivující „čtení“, které se nedá slovy popsat.