Vzpoura „poslanců ze zadních lavic“, která právě probíhá v Poslanecké sněmovně PČR v části vyhrazené ODS a bezprostředně ohrožuje vládu Petra Nečase, je specifická podoba českého způsobu vedení politiky. Ne že by „bezvýznamní“ či opomíjení zákonodárci v zahraničí neprotestovali proti své vládě, že by se nesnažili tlačit svého premiéra ke zdi výhrůžkou, že mu vypovědí loajalitu, pokud nepřijme jejich názor. To se stává naopak běžně. Nikde jinde ale není tento jev tak častý a nikde jinde nejde o ryze formální záležitost, která nemá žádný konkrétní programový obsah.
Z příkladů ze zahraničí je památná například vzpoura labouristických poslanců, kteří se postavili proti Tonymu Blairovi, když britským parlamentem postupoval zákon o zavedení školného na veřejných univerzitách. Blair tehdy situaci ještě ustál a hlasování vyhrál. Došlo ale k mnoha ústupkům a hlavně: v médiích i v dolní komoře parlamentu se celý problém probral ze všech možných úhlů, takže nikdo nemusel nikoho přesvědčovat o tom, že nejde jen o záminku vnitrostranického mocenského boje. Blair navíc skutečně velmi přesvědčivě hájil stanovisko „třetí cesty“, které se stalo základem jeho politického úspěchu. Debata o školném a ekonomickými argumenty podložená změna tradičního programu labouristů jsou dodnes emblémem New Labour, se všemi rozpory a problémy, který tento pokus o vyvažování mezi sociálními a ekonomickými ohledy obsahuje.
V českém prostředí se ale nic takového neděje, vláda není ohrožena pro věc, která tak či onak zasahuje celou společnost, jak dokládá i probíhající spor kolem změn daně z přidané hodnoty. Vznikla navíc velmi paradoxní situace. Šest poslanců ODS říká, že strana jde ve vládních změnách DPH proti vlastním slibům, že nebude zvyšovat daně. Stejným způsobem ale kritizuje Nečase opoziční ČSSD. Problém ovšem je, že ke zvyšování daní fakticky nedochází, protože ODS (i celá vláda) v této oblasti vždy pracovala se složenou daňovou kvótou, a ta se nemění. A byla to ODS, která změny daní zaměřovala vždy do oblasti daní nepřímých, zatímco ty přímé chtěla snižovat na minimum.
To ovšem poslanci ze zadních lavic nevědí. Ostatně není divu, protože nikdo z nich se dlouhodobě problematice daní, jejich výběru a struktuře ve státním rozpočtu nevěnoval. Ani jeden z protestujících nevystoupil veřejně v debatě o daních, nenapsal vysvětlující text, neprobíral celou věc teoreticky ani prakticky. Většina z nich tvrdí, že jednají na popud podnikatelů a běžných spotřebitelů, kteří si na zvyšování DPH stěžují. Čili: přiznává se tu populistická motivace, kterou ODS obvykle předhazuje opoziční konkurenci.
Je tedy zřejmé, že nejde o principiální záležitost, protože o principy a jejich dodržování se bojuje kontinuálně, ne jen tehdy, když se to zrovna politicky hodí. Šestice protestujících hlasovala pro předchozí daňové změny, které také opticky mířily směrem nahoru, a v té době nijak neprotestovala. Zásadní bitva o hodnoty se tedy nekoná, zbývá jediné vysvětlení: DPH je záminkou pro mocenskou přetahovanou uvnitř ODS.
Je pozoruhodně příznačné, že o principy se bojuje vždy až tehdy, když byly dávno porušeny, a že o ně bojují lidé, kteří na ně předtím nikdy nemysleli. Morální boj v politice je téměř vždy záležitostí nemorálních lidí. Proti premiérovi se přece nedá bojovat jen tak, principiální hodnotová argumentace je nutná, protože důvodem k pádu vlády nemůže být parametrická změna na procentuální škále. Sestřelení vlády se dá obhájit jedině tím, že před pragmatickým postupem bylo upřednostněno zachování základních morálních, případně ideologických hodnot, přičemž je tak trochu jedno, zda jsou zúčastnění o těchto hodnotách přesvědčeni, nebo je používají jako krycí znak. Důležitá je forma boje, a ta je zachována.
O jakou hodnotu se tedy bojuje nyní? Pro jaké politické dobro může padnout vláda? Jakou principiálnost brání šestice rozzlobených mužů, o jejichž politické existenci v některých případech donedávna nikdo neměl ani tušení? Není to ani blaho lidu, který by chtěl nakupovat levněji, ani ochrana stability státních financí. Podstatou sporu je obrana pravicovosti, obrana čistoty ideologie, správného ekonomického výkladu, tedy hodnota, o jejíž zásadní důležitosti pro celek společnosti lze docela úspěšně pochybovat. Jde o paradox hned dvojího druhu. Za prvé: z pohledu politiky jakožto disciplíny společného bránící poslanci zcela vypadli z politického pole. A paradox druhý je ještě zajímavější: politici ODS pro obranu pravicovosti dávají prostor k vládnutí levici. Šestice principiálních, šestice zmatených a bloudících…
Autor vede kulturní redakci České televize.