Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 15. 12. 2011 – 29. 4. 2012
Prostřednictvím osmdesáti oděvů je možné si udělat představu o pětatřiceti módních salonech a krejčovských podnicích. Dámské a pánské šaty doplňují texty, které popisují osudy firem, ale především konkrétních lidí, již ovlivňovali domácí módu a kosmopolitní vkus první poloviny 20. století a také Prahu udržovali v přímé souvislosti s děním ve světových módních metropolích, hlavně francouzských a anglických. Pohled na toto padesátiletí nepostrádá melancholický podtón, protože ukazuje, co jsme ztratili. Hugo Orlik, rodina Terezie Fleischmannové, Eliška Ecksteinová, Arnoštka Roubíčková, Jan Eger a další – módní tvůrci, kteří zahynuli v koncentrácích. Někteří sice válku přežili, ale během ní o svůj podnik přišli – arizován a zlikvidován byl například salon Marthe Loeffové, provdané van Hulzen. Schillerovi, Oldřich Rosenbaum, Masákovi, Hanna Podolská, František Kotalík a další zase byli obětí znárodnění. Člověk se neubrání, aby si nekladl drásavé otázky, začínající Co kdyby… Minimálně, co kdyby po roce 1945 soukromé podnikání zase nabralo na obrátkách a dnes bychom sklízeli to, co tu za šedesát let vyrostlo. K výstavě, již připravila kurátorka Eva Uchalová, vyšel také reprezentativní anglicko-český katalog, masivní kniha o více než třech stovkách stran (vydalo ji UPM s nakladatelstvím Arbor Vitae), v níž jsou k textovým a obrazovým profilům tvůrců připojeny studie o dobovém živnostenském podnikání nebo historickém pozadí.
Jana Bohutínská
Petra Tejnorová
My Funny Games
Divadlo DISK, premiéra 11. června 2011
První absolventská inscenace 3. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, inspirovaná snímkem Michaela Hanekeho Funny Games z roku 1997, těží z postupně budovaného napětí a tísně. Scéna se změní v bílou kostku, z publika vstane jeden z herců, děj se začne promítat na kameru, takže chvění lidského těla nuceného se obnažovat, bojovat a trpět vidíme nejen z útěšné vzdálenosti, ale i palčivé blízkosti. Stylově oblečená partička mladých, vtipných a skrznaskrz civilizaci přivyklých lidí se od ležérní konverzace o vztazích, mobilních telefonech a vlastních snech přesouvá k ležérní šikaně založené na vysmívání se všem představitelným odlišnostem – národnostním, tělesným, genderovým, zájmovým i hodnotovým. Jde o ruletu, při níž si nikdo (a postupně ani publikum) nemůže být jist, zda se nestane terčem pohrdání a později násilí. Nepředvídatelnost je charakteristická i pro formu představení. Střídají se zde scény, v nichž všichni sedí poklidně v kroužku (a batohy u židlí navozují až přestávkovou atmosféru), pasáže, kde za zvuků nejtvrdšího rocku postavy chvílemi tančí, chvílemi zápasí, a trýznivé okamžiky, kdy je jeden obětí a druzí ho pozorují z bezpečného kouta sálu. Závěrečný pohled na jeviště poseté mrtvými, zmučenými těly, která se nepohnou ani při vycházení diváků ze sálu, rozhodně neplodí katarzi, a to ani přes návleky na botách, rozdané uvaděčkami před začátkem. Z tohoto představení člověk čistý neodchází.
Anna Vondřichová
Pavel Brázda
Pokračování Lidské komedie
Galerie 1. patro, Praha, 7. 12. 2011 – 7. 1. 2012
Další obsáhlý díl Brázdovy Lidské komedie představila po necelém roce Galerie 1. patro (dříve Galerie 5. patro). Všechny vystavené obrazy jsou vyjma dvou sítotisků digitální tisky. Autor kresbu fixem naskenuje, v počítačovém programu namíchá barvy a výsledný obraz nechá vytisknout na plátno. S lety postupující kresebnou i barevnou stylizaci tak dovedl ještě o kus dál. V desítkách nových děl, pokrývajících beze zbytku stěny galerie, dál rozvíjí osobní styl „hominismus“, plně soustředěný na člověka a jeho prožívání. V podobném duchu začal tvořit už v šestnácti letech, inspirovaný zpočátku uměleckým okruhem Skupiny 42. Brázdovy „pestré hlavy“ se ocitají v centru stylizované, ironizované skutečnosti, z které se však i přes vitální formy a barevnost dere na povrch zoufalství a absurdita tohoto světa (Osamělost, Velitel, Velký muž a jeho služka). Brázdova síla spočívá mimo jiné ve spojování protikladů, optimismus je mu lícem hlubokého pesimismu. Pozoruje a zaznamenává svět lidí klenoucí se „od strašného válčení a ubíjení druhých až k utopické kosmické expanzi“. Oblíbenou, opakovaně zobrazovanou postavu bohyně Fortuny označuje za slepou a dokonale netečnou, podobně jako přírodu. Brázda zůstává solitérem i na cestě ke slávě, která přišla zaslouženě po letech bez možnosti vystavovat. Svá díla si však hýčká možná až příliš. Je sám sobě kurátorem i kritikem (výstavní katalog opanoval pouze oslavný hlas Přemysla Arátora, malířova alter ega). Putovní výstava bude od 8. 3. do 25. 4. 2012 k vidění v pardubické Galerii FONS.
Martina Faltýnová
Friedrich Dürrenmatt
Porucha
CD Radioservis 2011
Kdyby pro nic jiného, tak kvůli tomu bývalému katovi, který pořád říká, že „ten byl príma“, „to je príma“ nebo „není to príma?“, stojí poslech Poruchy za to. Navíc když tohoto Pileta mluví Soběslav Sejk, jehož hlas… je prostě príma. Pro jedny je dnes Friedrich Dürrenmatt (1921–1990) živý především jako dramatik, pro druhé jako autor „detektivek“. Z nich největší slávy došel Slib, jenž inspiroval filmovou verzi s názvem Stalo se za bílého dne, a také Soudce a jeho kat, jehož rozhlasovou dramatizaci už Radioservis svým příznivcům nabídl – a to s Rudolfem Hrušínsk ým v hlavní roli komisaře Bärlacha. U Dürrenmatta vše často začíná někde na švýcarských silnicích, avšak následně se z příběhu vynoří disputace o spravedlnosti, o vině a trestu. Každý viník má mít svého soudce a také kata. Nejinak je tomu v rozhla i divadelním pojetí Bořivoje Navrátila, má problémy s autem, a tak hledá nocleh. Najde jej ve vile postaršího muže, který si s kolegy hraje na bývalá povolání. Nepřekvapí, že je to soudce v podání Josefa Kemra, Josef Patočka jako prokurátor, Martin Růžek jako obhájce a již zmíněný kat. A že Alfredo Traps bude vyslýchán… A jelikož žije, tak se taky musel nějak provinit… Což je príma.
Ondřej Horák