Rekviem za demokracii

Zatímco ve Španělsku a Francii, v Řecku a Portugalsku gradují sociální protesty proti „stabilizaci“, nechal se v Německu slyšet prezident ústavního soudu Voßkuhle, že tzv. Evropský stabilizační mechanismus (ESM) „s velkou pravděpodobností ústavu neporuší“. V Portugalsku protesty sice přinutily vládu k ústupkům, s revizí úsporného balíku prý ale musí souhlasit „trojka“. Aplikování ústavního práva na způsob politického relativismu je abdikací na právní stát a přiznáním, že o „usneseních“ vlád členských států eurozóny rozhoduje trio Barroso, Draghi, Lagardová a vše posvěcují zástupci finančních trhů. Je to takové rekviem za demokracii.

Jak spolknout ústavu

Nejvyšší německý soud odmítl kolektivní žalobu proti ESM, kterou podalo více než třicet sedm tisíc občanů, mezi nimiž se nacházeli právníci a politické osobnosti levicového i konzervativního spektra. Spolkový ústavní soud (BVG) dal vládě zelenou, pokud prý německý příspěvek nepřekročí hranici 190 miliard eur. Zároveň ale tuto hranici a sám sebe relativizoval výrokem, že o jejím eventuálním navýšení musí rozhodnout parlament. Pokusme se ukázat alespoň některé z – mírně řečeno – problematických bodů kauzy ESM.

Smluvní čl. 8 sice zaručuje výši německého podílu 190 miliard, zároveň ale stanovuje, že pokud nějaká členská země nebude schopna svůj podíl zaplatit, musí se na něj zbývající země složit. Přitom platí ustanovení, že stát, který není schopen zavčas (nebo vůbec) převést do fondu svůj podíl, ztrácí hlasovací právo. Co se ale stane s penězi, které již do pokladny ESM vložil?

Smlouva rovněž zaručuje imunitu zaměstnanců ESM, a to i vůči vlastní národní vládě. Zároveň se jí ani nemusí z ničeho zodpovídat. Navíc má Guvernérská rada ESM povinnost pravidelně prověřovat výši půjček i základního kapitálu a nikým nekontrolovatelnou pravomoc jejich sumy podle potřeby zvýšit. Dokumenty ESM jsou důvěrné a nemohou být jen tak zpřístupněny členským státům. Na tyto body ústavní soud odpověď ovšem nedává.

ECB (Evropská centrální banka) a ESM nepolykají pouze národní ústavy, ale porušují i samotnou Lisabonskou smlouvu. Týden před vynesením rozsudku rozhodla ECB o možnosti neomezeného nákupu státních dluhopisů na tzv. sekundárních trzích. BVG to striktně zakazuje, problém ale spočívá v tom, že po předchozích přesunech státních kompetencí na orgány unie (od Maastrichtu až po kvaziústavní Lisabonskou smlouvu) leží rozhodnutí ECB mimo dosah německého ústavního soudu. Žalobcem by tedy musela být spolková vláda, a sice před Evropským soudním dvorem. Co se stane, když vláda ECB žalovat nebude?

BVG již jaksi zapomněl objasnit, jak má Spolkový sněm avizované úkoly bez patřičných pravomocí plnit. Již dříve totiž každou novou ratifikací evropských smluv sám sebe zbavoval moci, sám se politicky vykastroval – drtivá většina politických (a tedy i hospodářských a finančních) kompetencí již leží v Bruselu. V rozsudku BVG najdeme záplavu konjunktivů, převážně na téma, jak by ten či onen předpis „měl“ nebo „musel být“ chápán. Jde o přiznání vlastní bezmocnosti, neboť o těchto věcech se již nerozhoduje v německém Karlsruhe.

Mnohé nasvědčuje tomu, že skeptici nejsou daleko pravdy. Spolkový ústavní soud svůj pozitivní rozsudek ve prospěch ESM relativizoval větami, že se „onen mechanismus nesmí stát prostředkem financování států skrze ECB, jenž by odporoval ústavě“ a že „nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou na sekundárních trzích se zakazuje“. Na jedné straně tak označuje další přesouvání kompetencí do Bruselu za legitimní, na straně druhé ovšem chce brzdit jejich důsledky – poté, co Republiku dovolil politicky odzbrojit. A obecní poměr mezi ústavním právem a politikou? BVG sice kategoricky odmítá výše uvedenou činnost ECB, zároveň ale „legalizuje“ možnost politického přehodnocení tohoto ústavně-právního přikázání. Údajná hořká pilulka, kterou prý BVG Draghimu naservíroval, není nic jiného než právně-politické placebo.

Labutí píseň berlínské Republiky

„Maastricht I“ postavil evropskou integraci na monetární základ, odstranil ekonomickou pluralitu ku prospěchu byrokraticky a centrálně organizovaného neoliberalismu. „Lisabon“ kvaziústavně posvětil vedoucí úlohu globálních finančních trhů. Praktickým výsledkem je „trojka“ – koalice dvou institucí Unie a MMF. ESM, záchranný deštník a fiskální unie nejsou nástroje intenzivní péče o zdraví členských států, ba ani reálného hospodářství, ale snahou o trvalé a nerušené zapojení eura do globálních toků spekulativního kapitálu. Na počátku stál tzv. pakt stability, na konci ztráta rozpočtové autonomie jednotlivých zemí. V rozsudku BVG najdeme následující větu: „Rozhodování o příjmech a výdajích je zásadní součást demokratické schopnosti sebeutváření v ústavním státě.“ Tato klíčová slova o vztahu mezi fiskální a státní suverenitou v celkovém kontextu rozsudku nevyznívají jako jasné a sebevědomé vymezení politického prostoru ústavou, ale jako výkřik bezmoci a labutí píseň berlínské Republiky.

Co jsou platné demokratické volby, když vlády členských států nemají takřka žádné pozitivní politické a ekonomické kompetence? Když již nemohou rozhodovat a tvořit, ale nanejvýš zamítat? Portugalský premiér Passos Coelho přišel s odpovědí: převodová páka Unie. Itálie a Montiho vláda již dříve demonstrovaly, že to s pomocí „trojky“ jde i bez nich. Voßkuhle dokázal, že transfer ústavně-právní zodpovědnosti na politiku podle potřeb doby je i bez ústavních změn a lidového referenda možný. Pilátové si myjí ruce, a nelze se divit, že se ozývá stále více hlasů, mimo jiné i z prostředí renomovaných znalců ústavního práva, které připomínají existenci Článku 20 (4) GG, vyzývajícího občany k aktivní obraně demokratického, sociálního a právního státu v případě jeho ohrožení. Demokracie nemusí být zničena náhle brutální silou, ale takřka nepozorovaně, politickým vytunelováním jejích institucí.

Námitka eurofighterů je známá: národní stát se přežil, EU se bude postupně reformovat směrem k transparenci a občanské participaci. Problém číslo jedna: onen levicovými intelektuály tolik opovrhovaný národní stát byl domovem moderní demokracie a relativní sociální rovnováhy. Vývoj Unie jde od samého počátku přesně opačným směrem, antidemokratické elementy včetně ekonomického totalitarismu obsahuje již „Maastricht I“. Ti, kteří nemají důvěru ve vlastní schopnost dát do pořádku domovský stát, si troufají na neprůhledný supranacionální aparát unie sedmadvaceti zemí.

Čekání na budoucnost

Podporovat úbytek moci ústavních institucí demokratického státu ve prospěch nadnárodních institucí bez demokratické legitimity je protiústavní čin. Abdikovat na kontinuitu demokratických institucí s poukazem na to, že se vše vyřeší v budoucnosti – po dosažení evropské jednoty –, znamená vstoupit na nebezpečný terén právně-politického vakua. Kdo ho zaplňuje, by dnes už mělo být jasné i těm nejzatvrzelejším eurooptimistům. Instituce finančních trhů (ECB, MMF, SB) podléhají jiné logice a jiným pravidlům než konstituce demokratického státu. Jsou zodpovědné pouze a výhradně samy sobě. Nic nemůže tento nebezpečný vývoj demonstrovat lépe než dvojice Draghi a Lagardová. První byl v minulosti viceprezidentem firmy Goldman Sachs, druhá členkou americké myšlenkové fabriky pro zahraniční politiku Center for Strategic and International Studies.

Nikdy po druhé světové válce nebyla propast mezi občanem a politikou na straně jedné a evropskými národy na straně druhé tak hluboká jako nyní. Právní stát je institucionalizované právo, bez kterého je demokracie pouhé politické logo bez substance a fundamentu. Současná EUropa není liberální, není tržní a už vůbec ne sociální. Vykazuje hluboké demokratické deficity. Jejich přímým a naprosto logickým důsledkem je politický a finanční diktát „trojky“, s prozatímním konstitučním vrcholem v ESM a s perspektivou fiskální unie. Projekt finančních trhů zvaný EUROpa nemá nic společného s původní myšlenkou jednotné Evropy národů – je to nebezpečná hra s evropskou civilizací.

Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.