Protesty, které stále probíhají v Turecku, se v mnohém liší od událostí arabského jara. Například už tím, na koho útočí. Takřka celospolečenská vlna odporu směřuje proti vládě, která islamizuje veřejný život a je také blízkým spojencem Západu.
Jak smysluplně uchopit události posledních týdnů v Turecku? Zdá se, že po zkušenostech se všemi barevnými, květinovými a jarními „revolucemi“ existuje něco jako imunita veřejnosti vůči požadavkům protestujících po odstoupení vlády. Zahraniční nevládní organizace, sponzorované většinou stejnými osobami a institucemi, dokázaly s pomocí NATO během dvaceti let natolik zdiskreditovat lidská práva a zápas za jejich prosazení, že občanská společnost v Evropě fakticky abdikovala na svoji akceschopnost. A právě turecké události by měly dát evropské veřejnosti nový impuls. Jde o masový lidový protest takřka všech politických, náboženských a etnických složek společnosti s výjimkou sunitsko-konzervativních kruhů. Z přímých rozhovorů s aktivisty odhodlanými vytrvat až do konce je přitom patrné, že obava z možné manipulace je větší než strach z policejních obušků, slzného plynu a gumových střel.
Koledovat si o plyn
Aby bylo jasné, nakolik je turecká revolta odlišná od arabského jara, vraťme se na okamžik do libyjského jara 2011. To začalo v únoru nočním protestem asi dvou tisíc demonstrantů, kteří házeli kameny, zakládali požáry a požadovali odstoupení vlády. Bilance této akce vypadala takto: čtrnáct zraněných, z toho deset příslušníků libyjských pořádkových sil. O několik dní později přepadli ozbrojení islamisté v Derně přístav a kasárna, zajali vojáky i civilisty jako rukojmí a vyhrožovali jejich zabitím, pokud se armáda nestáhne z města. Poté, co tak armádní jednotky s ohledem na rukojmí učinily, zmasakrovali „ozbrojení civilisté“, kteří se krátce nato dostali pod francouzsko-britská ochranná křídla „bezletové zóny“, sekyrami osmdesát černých dělníků z Čadu. Prvními svědky událostí byli stavební dělníci z Turecka, kteří o všem vypovídali na stanici BBC. A nyní to porovnejme s průběhem a bilancí tureckých protestů.
Vše začalo zhruba před třemi týdny v parku Gezi na centrálním istanbulském náměstí Taksim, kde došlo k brutálním policejním zásahům proti několika stovkám ochránců přírody pokojně protestujícím proti chystanému vykácení stromů ve prospěch plánovaného nákupního střediska. Nasazeny byly obušky, vodní děla i plyn. Výsledkem bylo množství zmlácených aktivistů, mezi nimiž byl i socialistický poslanec Sirri Süreyya, který utrpěl těžké zranění plynovým granátem. To byl počátek celonárodních protestů proti vládě Strany spravedlnosti a rozvoje AKP. Cynickou sebejistotu Erdoganovy strany dokládají aktivisté citátem z Twitteru poslance Sirina Ünala, který o aktivistech poznamenal: „Zdá se, jako by si někteří koledovali o plyn.“
Během prvního víkendu protestů zaznamenaly občanské iniciativy jen v Ankaře na 50 tisíc demonstrantů a čtyři sta zraněných, mnohdy těžce. Samo ministerstvo vnitra přiznalo první sobotu tisíc zatčených ve 48 provinciích, Turecký lékařský svaz uvedl už 7. června 2 300 zraněných a 1 700 zatčených. Ve stejnou dobu bylo v Izmiru zatčeno 29 aktivistů kvůli „propagandě a provokování rozšiřovanému přes Twitter“. Mezitím se protesty rozšířily již do 77 provincií z celkových 81. K narůstajícímu počtu zraněných, který už přesáhl pět tisíc, a několika tisícům zatčených přibyli i tři oficiálně potvrzení mrtví.
Stát za státem
Vedle evidentní policejní brutality existují i další lehce pochopitelné příčiny a důvody masových protestů, jejichž účastníky jsou podle průzkumu Istanbulské univerzity z devadesáti procent mladí lidé mezi 19 a 30 roky. Hlavními příčinami jsou tvrdý neoliberální kurs v hospodářství, upevňující se a často již zcela otevřeně prováděná islamizace společenského života, postupné odbourávání demokratických práv a svobod a bezohledná devastace životního prostředí ve prospěch narůstajících zisků stavební branže. Turecko, které se politicky stále více přibližuje golfským monarchiím, má navíc nejvyšší počet uvězněných žurnalistů na světě (překonalo dokonce i Čínu). V důsledku takzvaných protiteroristických zákonů sedí za mřížemi na šest tisíc osob. Podle právníků zabývajících se touto problematikou se do vyšetřovací vazby dostávají i děti, které zvednou ruku k pozdravu se znamením „V“.
Vedle obvyklé terminologie označující demonstranty jako „vandaly“, „anarchisty“, „teroristy“ a „agenty cizích služeb“ zasluhuje obzvláštní pozornost Erdoganovo varování opozice, že neví, jak dlouho ještě bude moci držet na uzdě své příznivce. Vzhledem k poválečné historii Turecka by se tato věta neměla podceňovat. Kdo jsou oni „příznivci“? Policie a armáda, státní bezpečnostní složky včetně tajných služeb? Jeho voliči? Nebo onen stát za státem, který je v investigativní žurnalistice nazýván „stay-behind“ a s kterým chtěl premiér Erdogan údajně skoncovat? Krátce před vypuknutím „arabského jara“ provedl Erdogan masovou čistku v armádě a bezpečnostních složkách – stovky generálů a důstojníků byly obviněny z přípravy puče. Kritické hlasy ovšem tvrdí, že ze hry nevyřadil komplice americké politiky, ale naopak generály, kteří se k ní, stejně jako k jeho vládě, stavěli kriticky.
Kam povede léto
Turecké jaro se tedy nekoná už proto, že terčem demonstrací jsou ty síly, které během arabského jara z nepokojů profitovaly. Momentálně stojí v popředí otázka, zda tamní občanská společnost, která na rozdíl například od té české funguje, dokáže převést politický protest do konstituční roviny. Rozhodující bude vliv USA a jejich další plány v regionu, zejména vzhledem k Sýrii, Libanonu a Íránu. Možný je politický comeback sekulárních sil loajálních vůči Spojeným státům. Nelze ale vyloučit, že vláda dostane od USA a Evropské unie prostřednictvím tiché diplomacie volnou ruku utopit protesty v krvi a slzném plynu, což by, cynicky řečeno, zároveň umožnilo Paříži a Berlínu i nadále držet Turecko před branami Unie. Možná je i směsice obojího – kombinace násilí a následných kosmetických úprav, včetně taktiky postupného rozložení jednoty opozice.
Ve hře prostě je a bude mnoho faktorů a zahraniční politika je jistě jedním z nich. Kemal Kilicdaroglu, předseda opoziční sekulární Republikánské lidové strany CHP, nazval nedávno Erdogana v souvislosti s jeho podporou syrského džihádu „šéfem teroristů“. Nedojde-li k rozbití Sýrie, bude změna zahraniční politiky nutná – z hlediska Washingtonu i v zájmu stability samotného Turecka. S Erdoganem to ale možné nebude.
Autor je historik a religionista.