V posledních týdnech na sebe upoutala nejvíce pozornosti dvě spektákula: volby v Česku a na Slovensku a mistrovství světa v kopané v Německu. Časová souběžnost událostí i některé jejich rysy vybízely k otázce: co má fotbal společného s politikou? Asi bychom při pečlivém zkoumání našli více spojnic než pouhou přítomnost politických celebrit v hledišti, nicméně jedna z nich přímo bije do očí: obojí se stalo marketingovým produktem, nabízeným konzumentům ke koupi.
Aby nedošlo k nedorozumění: národ považuji za nenahraditelnou sociokulturní hodnotu, stát-republiku za projev jeho politické vůle, občana za základní jednotku společnosti, kopanou prožívám a českému týmu fandím, i když se přiznám, že jsem raději volal „Čé-eS-eR do toho!“, než skákal coby Čech. A právě zde se dostáváme k jádru věci: jakou roli vlastně v dnešní době „národ“ mezi národními volbami a mezinárodní kopanou hraje? Vezmeme-li za míru věci ideál republikánského národa Francouzské revoluce, potom musíme přiznat, že poněkud jinou, než mu tehdy přisoudila idea volnosti, rovnosti a bratrství.
Karnevalový národ
Již sama možnost dělat národní politiku je stále omezenější. Neomezuje ji pouze Brusel, nýbrž odnárodnění ekonomiky jako takové; pohyblivý kapitál bez hranic i etických a sociálních vazeb degradoval politiku v lepším případě do role pozorovatele, v horším garanta maximálních zisků nadnárodních koncernů. Když před časem německá masová média zahájila kampaň za pozitivní postoj k zemi pod názvem Du bist Deutschland (Ty jsi Německo), nebyla otázka po obsahu slova Německo ani naznačena. Známí prominenti v ní vyzývali své spoluobčany – prodavačku potácející se na hranici životního minima právě tak jako ředitele bankovního institutu s deseti miliony eur ročního platu –, aby projevili angažmá, nečekali na pomoc, nesváděli svůj stav na společenské poměry (sic!) a byli hrdí na „svoji“ vlajku. Nyní se toto společenství triviálního optimismu sešlo na fotbalovém stadionu i mimo něj. Podle politiků, kteří své kompetence obratem rozšířili i na fotbalové trávníky, plave celý národ na vlně nadšení, Němec prý konečně odhodil svůj národní ostych a přiznal se před světem k sobě samému. A skutečně – za poslední rok a půl se ukázalo, že volba papeže se může stát podobným národním happeningem (masový deník Bild při té příležitosti vydal na své titulní stránce heslo Wir sind Papst! – Jsme papež!) jako fotbalové mistrovství. Papežskou inkarnaci v sobě pocítil rovněž německý protestant, ba i mnohý ateista, a národní vlajky na počest Klinsmannovy jedenáctky zdobily auta i těch občanů, kteří ještě donedávna považovali Franze Beckenbauera za bavorského politika. Stejně jako v kampani Ty jsi Německo nebyla ani v jedné z televizních pseudodiskusí o „probuzeném patriotismu“ položena otázka, co že ta óda na vlast vlastně opěvuje a o čem vypovídá skutečnost, že během MS v kopané uvidíme v ulicích více vlajek než při státních svátcích.
Má-li být sport, a tedy i kopaná především součástí národní kultury, jak o tom snil T. G. Masaryk, nelze nepoložit hned několik otázek.
Nepřipomíná dnešní fotbalista svým neustálým putováním za milionovými výdělky od jednoho klubu k druhému spíše onen pohyblivý kapitál než národní idol „sportovce s lidskou tváří“? Symbolizuje národ, anebo ekonomický vzestup jedince a s ním spojený sociální statut? Není zde nápadná podobnost s antickým heslem Chléb a hry, praktikovaným v době, kdy se starý Řím stával více impériem a méně republikou a kdy her začalo být povážlivě více než chleba? Nenabízí chvilkovou iluzi jednoty národa v době, kdy se společnost pod tlakem jednotlivých zájmových skupin stále více tříští? Čím silněji ustupuje do pozadí politický národ coby solidární společenství, tím více si politici libují v projevech národní pseudojednoty při novodobých gladiátorských hrách. Národního ducha neupevňuje společné demokratické a humanitní usilování (Masaryk), nýbrž fotbalová fiesta, Fest, event a party z milosti sponzorů. Nic nemohlo tento stav věci dokumentovat lépe než stafáž žlutočerveně oděných hochů přivádějících fotbalové giganty na hřiště; McDonald’s sponzoroval národům jejich hymnu.
Zdá se, že fotbalový prožitek třetího milénia vyplňuje národní nádobu, ze které vyprchávají kultura i politika, přičemž radost fanoušků z vítězství vlastního mužstva nekazí ani pomyšlení na statisícové prémie, které si „národní“ kopáči za získání titulu vyjednali.
Nezkalilo ji ani oznámení pojišťovny Allianz v polovině šampionátu, že přes pětimiliardový zisk z minulého roku zamýšlí v Německu odbourat zhruba 7500 pracovních míst. Ano, i její manažeři a zaměstnanci jsou Němci, otázkou pouze je, do které kategorie patří: těch propuštěných, či těch, kdo propouštějí? Nicméně potřeba být alespoň na okamžik imaginární součástí vítězícího celku, splynout v něm se všemi těmi, kteří to v životě „vymákli“, je silnější než rozum. Za tuto iluzi jsme ochotni na několik týdnů zapomenout na životní realitu a nechat se unést konjunkturou národních barev z nabídky supermarketů. Čím větší sociální roztříštěnost společnosti, tím větší jednota pod střechou fotbalového cirkusu; moderní evropský národ se za jásotu politiků ověšených barevnými šálami přesouvá z pařížského Martova pole na berlínský fotbalový stadion.
Politika a sport
Již po ukončení osmifinálových zápasů prozradil Spolkový institut pro výzkum trhu, že konzum občanů dosáhl během mistrovství rekordu. „Národní euforii a optimismus“, ženoucí se přes německou zemi jako tsunami, využily i továrny na výrobu vlajek, které musely zavést přesčasy, aby pokryly poptávku po všeněmeckých i jiných barvách. Víceúčelové vlaječky malého formátu za jedno euro šly na odbyt jako čerstvě upečené housky a mezi prodejci nastala soutěž o zákazníka. Střední velikost mohl šťastný patriot při troše trpělivosti sehnat v nabídce již za 1,90 eura; nemluvě o těch, kteří dostali vlajku při nákupu v některém z obchodních center zadarmo. Pohled na vlající černočervenožluté praporky s nápisem Coca-Cola, OBI či Baumarkt prozradil, že i „národ“ se stal konzumním zbožím.
Zamyslíme-li se alespoň na okamžik nad tímto trendem od národa ke sponzorům, potom se nevyhneme oné zatvrzele opomíjené otázce, co že to má fotbalový dav na mysli, když se do mikrofonu reportérů vyznává ze své národní hrdosti. Co a koho ona reprezentace vlastně reprezentuje? V případě Československa jsme se mohli hlásit k ideálům jejích zakladatelů, a i kdyby k ničemu jinému, tak k myšlence česko-slovenského soužití, které společná reprezentace symbolizovala. K čemu se skákající Čech hlásí nyní? Jak příznačné je za této situace, že „adresátem“ skandování našich fanoušků není země, a tedy vlast, politická i kulturní, kterou při sportovních událostech navíc ani neumíme řádně pojmenovat, nýbrž jedenáct „Čechů“ na zeleném trávníku.
Sport, zejména ten masový, se na mezinárodní úrovni vždy mísil s politikou – vědomě i jaksi automaticky. Nicméně pokud dříve měla národní mužstva a jejich reprezentanti blíže k vlastní zemi i sportu samotnému, představují dnešní špičkoví sportovci ve vysoce komercializovaných odvětvích, jako je kopaná, spíše pracovníky firmy Nestlé Česko nebo Shell Germany: nálepka je česká, peníze a vedení cizí.
Přesto – anebo právě proto? – je dnešní kopaná politikum, i když v jiném smyslu, než jak si to představoval Masaryk a zakladatelé naší moderní státnosti. Její dnešní význam spočívá jednak ve schopnosti kanalizovat společenské emoce a vytvářet iluze tam, kde realita selhává, jednak v apolitickém poselství, které do světa vysílá. Jeden z „filosofujících“ fotbalových prominentů, Oliver Bierhoff, bývalý reprezentant a milionář, absolvent studia ekonomie, toho času manažer národního mužstva, prozradil vybuzenému národu kromě několika trivialit o podobnosti hospodářské a fotbalové logiky i to, co je vlastně jeho hlavním úkolem: sladit zájmy sponzorů FIFA, DFB (Německý fotbalový svaz) a jednotlivých hráčů. Nepoliticky politické poselství dnešní kopané a jejích hrdinů je čitelné i v nesčetných reklamních šotech, které se nápadně často odehrávají v chudinských čtvrtích Latinské Ameriky či Afriky. Fotbalová hvězda, čutající na zaprášeném plácku uprostřed rozpadajících se domů mičudu s umouněnými kluky, se neptá, odkud se ty plechové chatrče vzaly, a již vůbec je nechce zrušit. Jeho nadnárodní poselství je jednoduché, prosté a všem srozumitelné: play football and win, samozřejmě s tou správnou značkou kopaček. Zbohatneš, dostaneš se z ghetta a staneš se idolem mas - nejpozději zde získává národ zpět jeho „politickou“ dimenzi.
Existuje tedy ještě někde něco jako syntéza republikánského a fotbalového národa? Možná ve Francii a Řecku, kde se nedávno velká část společnosti solidarizovala s protestujícími studenty. Určitě v Latinské Americe, jejíž národy vznikly z boje proti španělskému kolonialismu. V Argentině, kde občané na počátku třetího milénia vytáhli do boje proti kolonialismu novému – tentokrát v podobě dravého nadnárodního kapitálu a zkorumpovaných domácích elit.
Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech patřila Argentina mezi prvních deset hospodářsky nejrozvinutějších zemí na světě, dnes je situace opačná. Na vrcholu osobní i státní krize pronesla fotbalová ikona Armando Diego Maradona v jednom televizním rozhovoru se slzami v očích následující slova: „Zničili Argentinu. Okradli ji a znásilnili. Argentina je nejkrásnější dívka na světě, ale nyní již nic z toho neexistuje, její vůně, její síla jsou pryč.“ Když v prosinci roku 2001 národ proti tomuto bezpříkladnému rabování země povstal, zůstalo jen v ulicích Buenos Aires třicet mrtvých. Mezi demonstranty byla vidět i trička národní fotbalové reprezentace a naopak: v hledištích stadionů najdeme vedle státních vlajek i symboly politické a sociální emancipace. „Prezidenti přicházejí a odcházejí, národ zůstává“ je politické heslo prostých Argentinců.
Co tedy zůstane odkazem letošního fotbalového karnevalu, až odezní poslední zapísknutí a společnost se vrátí ke své každodenní realitě? Snad výzva k zamyšlení nad otázkou, kde že se to ten evropský národ, onen politický suverén oblečený do reprezentačních dresů s firemními logy, ocitl. Jako odpověď bychom nejspíše mohli parafrázovat mnicha Adsona z románu Umberta Eca Jméno růže: „Z národa z dřívějška nezbylo nic než pouhé jméno - jméno jeho sponzora.“
Autor je historik, religionista a sociální psycholog.