Požadavek iniciativy Nulová mzda, aby byl výtvarníkům vyplácen honorář za čas a energii, kterou vloží do spolupráce s institucí, zní naprosto logicky. Možná je to pro veřejnost nová informace: čeští výtvarníci většinou nedostávají za uskutečněné výstavy ani minimální finanční ohodnocení. Obecně se soudí, že je pro ně odměnou pocit dobře vykonané práce a případný zájem veřejnosti. Je třeba připomenout, že současné umění má nejrůznější podoby, které kladou jak na umělce, tak na vystavující instituce výraznější finanční nároky. Zjednodušeně řečeno, většinou nestačí pár hřebíčků na zavěšení obrazů nebo sokl pod sochu. Vytvořit a uspořádat kvalitní výstavu je náročná práce pro obě strany a podle toho by měla být odměněna. Pokud umělec neobdrží za svou práci honorář, znamená to, že je hodnota jeho práce nulová? Naše společnost si to ve své většině může opravdu myslet. Problém je, že postoj našich institucí navíc tento názor legitimizuje.
„Galerie ve spolupráci s umělcem vytváří událost ve veřejné instituci a tento program je veřejným statkem. Je společensky relevantní situací, podobnou té, jakou vytváří pedagog svou přednáškou na vysoké škole.“ Tak vnímají autoři výzvy kontext vzniku a prezentace uměleckého díla. Můžeme k tomu dodat, že takováto „situace“ je ve výsledku také možností dále informovat nebo vzdělávat. Výstava má prostě více dimenzí než jen tu čistě uměleckou, a není proto správné mluvit jen o vzniku „symbolického kapitálu“, který má být umělci odměnou. Každý, kdo se u nás pohybuje ve výtvarném prostředí, ví, o čem je řeč: finanční podmínky a ohodnocení jsou jemně řečeno nestandardní, obzvlášť v porovnání se situací kdekoli v zahraničí. Nikdo zatím neočekává, že se tímto způsobem umělec uživí. Že je nutné tento stav změnit, cítí ale i někteří ředitelé a zástupci galerijních institucí a začínají hledat východiska.
Peněz do kultury směřuje obecně čím dál méně, významné pozice získávají loajální zastánci poměrů nebo úředníci a takzvaní krizoví manažeři. Jejich úkolem není zkvalitnit podobu prezentace umění, ale udržet současný stav. Administrativa našich galerií nebo uměleckých škol není přebujelá, ale rozhodně je často zastaralá a neflexibilní. Paradoxně pak právě ona často rozhoduje o směřování celé instituce. Umělci přitom nejsou nepřátelé galerijních institucí, naopak – umění má schopnost být silou posouvající společnost k novým tématům nebo i východiskům. Přesto je snadnější práci umělců kritizovat a banalizovat. Nulová mzda, která je jim vyplácena, je pak symbolickým vyjádřením jejich postavení v naší společnosti.
Oceňování práce umělce jistě je a vždy bylo problematické. Kdo ji změří, kdo dokáže odhadnout, jestli její umělecká cena poroste, či bude klesat? Autoři výzvy nehledají odpovědi na tento typ otázek, kladou si jiné. Umění by mělo mít potenciál nově definovat společenské otázky. Svou podstatou dokáže přeměňovat nastavené parametry i celé fungování naší společnosti, v tomto smyslu jsou od sebe vzdělání a kultura neoddělitelné. Tvrdím, že námi placené instituce mají povinnost takové – nezakonzervované a dejme tomu zneklidňující – umění podporovat. Vystavování a shromažďování děl je jen jedním z výstupů galerijních institucí, a zdaleka ne tím nejpodstatnějším. To důležité tkví ve způsobu komunikace, v odvaze podporovat kohokoli, kdo nám dokáže pokládat zajímavé otázky, případně nabízet odpovědi. A to je práce. Kdo pracuje tímto způsobem, má nezpochybnitelné právo na svůj plat.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.