Životu nebezpečné sepětí

Co bych zapíral, jako většina dětí, i já snil o hloupostech. Chtěl jsem se stát pilotem, strojvůdcem na lokomotivě nebo alespoň tou lokomotivou. Chvílemi mě napadala odvážná myšlenka, že až vyrostu, budu vídeňským rychlíkem.

Náš vzdálený příbuzný dr. Herzog, vzdělaný a rozvážný vikář z opatství, se mě pokoušel přemluvit, abych byl oblázkem, a i mne lákala ona konečná platnost, ten zaoblený klid. Moje maminka měla naopak zcela protichůdnou představu, přála si, abych vstoupil do styku s časoprostorem. „Dej se, synku, na vajíčko,“ pobízela mne čas od času. „Vajíčko představuje zároveň zrození i zánik, čas ubíhající pod křehkou skořápkou. Z vajíčka se může vylíhnout cokoli,“ argumentovala má dobrá maminka.

Ale co naplat, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Teď jsem pískem v přesýpacích hodinách, možná proto, aby oba mohli mít pravdu, neboť písek je bezčasí samo, zatímco přesýpací hodiny jsou prastarým symbolem toku času. Ten nalezneme už mezi egyptskými hieroglyfy, kde znamenal: „Zapadá slunce“, „Panebože, jak ten čas letí“, „Už se shromažďují stěhovaví ptáci“ a „Z čeho se mi to motá hlava, pane doktore?“.

Takové pohodlné místo se nesežene lehce, ale nechť strýčku Herzogovi slouží ke cti, že ač moji nastávající životní dráhu neschvaloval, přesto se za mě přimluvil, a tak mě přijali jako námezdný písek. (Námezdný jsem proto, že si mě najímají jenom k vaření vajíček, v tom se zase trochu našla maminka.) Dlouhou dobu šlo všechno hladce a už jsem si začínal říkat, že se mi, chvála bohu, podařilo dobře si uspořádat život, když vtom mě nečekaně stihlo neštěstí, ze dne na den jsem zhrudkovatěl, což je u písku asi taková katastrofa, jako když baleťákovi naroste pampel. (Ale u nás to není věkem. Písek nestárne.)

Teď se má věc tak, a to stále častěji, že proklouznu nohama, ale zadkem zůstanu trčet v krčku hodin. Zkoušel jsem to samozřejmě i obráceně, sypat se hlavou dolů, ale i to končí tak, že minuty, někdy až hodiny tlačím a máchám rukama, kopu nohama, a mezitím se vajíčka přestanou vařit, přesýpací hodiny stojí, neboť všechen ten písek nečinně čeká nad mojí hlavou. A ten písek mne nepobízí, ani necekne, ale pouhým svým bytím na mě vyvíjí určitý němý, morální nátlak, z čehož mám nervové problémy. A ještě nemůžu ani říct, že za to nemůžu, protože právě můžu, neboť očividně už od počátku jsem měl sklony k seskupování, jinými slovy, byl jsem vždycky takový nepoddajný, vzpurný a nezařaditelný chlápek, absolutně nevhodný na písek.

Co všechno člověku v takových chvílích neprochází hlavou! Kdo mě dnes vidí, ani by nevěřil, že jsem mohl být vzduchoprázdnem v žárovce. A račte si představit, znal jsem jednu dívku, hezkou, ale hloupoučkou, jmenovala se Anička, která pracovala v továrně na hedvábný batist. „Poslouchej,“ řekla mi jednou, „pojď se mnou, uděláme z tebe dámské kalhotky…“ Tehdy jsem se urazil, ale dneska se mi to už jeví jako rajské štěstí. Přitom být kalhotkami není taky nijak zvlášť záživná práce, ale přece jenom to má trochu pikantní nádech.

A teď už jsem zase uvízl v krčku. Odsud vzkazuji všem, kdo si ode mne něco slibovali, že ač jsem od svých drahých dostával samé špatné rady, v konečném důsledku si sám a jen sám můžu za to, že jsem zvolil tuto všední, ale jistou životní dráhu. Přitom, kdybych měl více odvahy k riskování, mohl jsem to s trochou štěstí a beze vší protekce dotáhnout i dál, já totiž znal toho inženýra, který projektoval největší zaoceánskou loď. Kdybych náhodou inženýra místo Queen Mary o jejích sedmdesáti tisících tunách napadl já, nemusel bych teď zatahovat břicho, abych se protáhl tímhle zpropadeným krčkem, a mohl bych se pyšně prohánět po mořích, navzdory větrům a bouřím, v sedle nebetyčných vln!

Promiňte. Podařilo se. Protlačil jsem se. Tak už padám.

Průzkum veřejného mínění

Konečně byl i u nás založen První národní ústav pro průzkum veřejného mínění, který zdárně započal svou činnost.

Děkujeme obyvatelstvu za porozumění a spolupráci.

Na ukázku předkládáme výsledky našeho prvního výzkumu, věnovaného otázce, jak obyvatelé hodnotí minulost, současnost a budoucnost naší vlasti. Za účelem objektivnosti měření jsme 2 975 osobám různého stavu, postavení, pracovního zařazení a vyznání zaslali níže uvedený dotazník:

1) Váš názor na současné společenské zřízení:

a) Dobré.

b) Špatné.

c) Ani dobré, ani špatné, ovšem mohlo by to být i lepší.

d) Láká vás Vídeň.

2) Pociťujete osamělost člověka 20. století?

a) Jste zcela osamělý/á.

b) Jste téměř zcela osamělý/á.

c) Jste víceméně zcela osamělý/á.

d) Občas si promluvíte s domovní důvěrnicí.

3) Jaké jsou vaše kulturní nároky?

a) Chodíte do biografu, na kopanou, do hospody.

b) Občas vyhlédnete z okna.

c) Už ani z okna se nedíváte.

d) Zdráháte se přijmout za své názory Mao Ce-tunga.

4) Co do světového názoru jste založen/a:

a) Marxisticky.

b) Antimarxisticky.

c) Čtete pouze mayovky.

d) Alkoholicky.

Vyhodnocení

1) V posledních dvaceti letech bylo vše v nejlepším pořádku.

2) I nyní je všechno skvělé, pouze autobus č. 19 má příliš dlouhé intervaly.

3) Budoucnost bude ještě světlejší, pakliže dojde ke zhuštění provozu autobusové linky č. 19. (Poznámka: dojde.)

Paměti jedné kaluže

Dvaadvacátého března roku 1972 celý den pršelo a já se shromáždila na jednom moc příjemném místě. Rovnou ho i popíšu: v Budapešti (hlavním městě Maďarska), ve třináctém obvodě v Drávské ulici před domem číslo 7, tam, kde se propadá chodník.

A tam jsem žila, byla. Mnozí do mě šlapali, to se pak ohlíželi a nadávali, zostuzovali mě a častovali tak hrubými výrazy, že je zde ani nebudu uvádět. Po dva dny jsem byla kaluží a bez reptání snášela všechny ty urážky. Jak je všeobecně známo, dvacátého čtvrtého vysvitlo sluníčko. Ach, ta ironie osudu. Vyschla jsem, jen se udělalo hezky!

Co ještě dodat? Vedla jsem si dobře? Nechovala jsem se pošetile? Nečekalo se ode mě v Drávské ulici číslo 7 něco jiného? Teď už je to jedno, ale stejně by to bylo dobré vědět, vždyť tam ještě není všem kalužím konec. My žijeme rychle, naše dny jsou předem sečteny, a zatímco jsem tam dole pobývala, vyrostla celá k činům odhodlaná nová generace snících a ctižádostivých potenciálních kaluží a všechny mě zpovídají a ždímají ze mě, s čím tedy můžou v téhle tak slibné prohlubni vlastně počítat.

Já jsem však kalužovala dohromady dva dny a na základě toho můžu říct jenom tolik: skutečně a opravdu, nedá se to tam poslouchat, Drávskou ulicí profukuje a nakonec, když se to nejmíň hodí, si vysvitne sluníčko… No ale aspoň že jeden nemusí odtéct kanálem! Och, ty díry, prohlubně! Prasklá potrubí! Děravé silnice! To jsou mi zlaté časy! Mládeži, jestli na mě dáte, já vám říkám vpřed! Směr Drávská ulice!

Óbudínská trojčata

Tisková zpráva

Porodnice óbudínské nemocnice se stala dějištěm události světového významu. Uklízečka z továrny bez jakékoliv průpravy přivedla na svět trojčata, navíc srostlá v oblasti ramen. Tímto byla překonána velká senzace minulého století – siamská dvojčata, neboť ta bývala jen dvě, zatímco óbudínské matce maďarské národnosti se podařila tři.

Nemocnici doslova obklíčily vzrušené davy. Rodičku, která se i s dětmi těší nejlepšímu zdraví, zahrnuli květinami, dárky a gratulacemi.

Televize

U příležitosti narození óbudínských trojčat přerušila maďarská televize své vysílání a informovala diváky o této novince, poté divákům předložila záběry óbudínské vodárny, následované óbudínskou čistírnou odpadních vod, jejíž výstavba pokračuje podle plánu.

Hlasatel doporučil divákům, aby se vyvarovali nezřízených výbuchů radosti, a nabádal obyvatelstvo ke klidu.

Prohlášení

Všem, kdo mi blahopřáli k narození mých tří srostlých synů či nás počastovali dárkem, bych chtěla touto cestou poděkovat.

pí Firbejzová

Odborné lékařské vyjádření

Zrození tzv. óbudínských trojčat zavdalo příležitost k všelijakým povídačkám. Tu a tam se hovoří již o čtyřech a více dětech. Tváří v tvář této nacionalistické propagandě považujeme my, pracovníci gynekologicko-porodnického oddělení, za svoji občanskou povinnost nalít si čistého vína. Pravdou zůstává, že se narodily tři srostlé děti, ale není to zas takový zázrak, mohlo se to stát i v Sovětském svazu nebo jiné socialistické zemi. Můžeme si to představit asi tak, jako když se při karetní hře sejdou v ruce tři spodci, jen s tím rozdílem, že tito tři spodci jsou srostlí. V porodnici ostatně nikdo rodičku k takovémuto extravagantnímu porodu neponoukal.

V budoucnu se u nás nadále budou rodit zcela normální, jednotlivé děti.

Vládní prohlášení

Odpovědné úřady vyjádřily své stanovisko v otázce óbudínských trojčat a shledaly šířící se zprávy jako zlovolně zkreslené. Vláda jmenovala speciální komisi a ustanovila, že v Óbudíně nedošlo k narození tří sourozenců, nýbrž pouze jednoho normálního dítěte mužského pohlaví, k němuž je rameny přirostlá půlka dalšího normálního dítěte mužského pohlaví. Na tom není nic zas tak mimořádného, tudíž se vládní politika měnit nebude, pokračujeme ve výstavbě dálnice Budapešť – Vídeň a věrni zůstáváme našim spojencům.

Přátelská beseda

Národní svaz žen si pozval soudružku Firbejzovou, aby objasnila, kolika dětem tedy vlastně darovala život.

Odpolední dýchánek se protáhl do večerních hodin, protože Firbejzová, s pochopitelnou poporodní rozpačitostí, byla až po dlouhém vysvětlování a přemlouvání ochotná přiznat, že celý život trpí dvojitým viděním. Nakonec se ale ona sama nejvíc nasmála faktu, že vidí dvakrát nejen své děti, ale i Gellértův vrch, a že měla za to, že v Maďarsku existují dva svazy žen a dokonce i dvě politické strany.

Z dopisů redakci

Jsem matkou jednoho a půl dítěte. Proč po nás chtějí kupovat dvě tramvajenky a proč musím pořizovat dvě sady gymnaziálních učebnic, když nemám dva syny, ale jen jednoho a půl? A proč se nevyrábějí půlvišně v čokoládě, když se po nich můj půlsyn může utlouct?

Rozhodnutí

Vaše žádost o přijetí k vysokoškolskému studiu se zamítá, neboť na základě Vašich dosavadních studijních výsledků, stejně jako výsledků přijímacích zkoušek, hrozí nebezpečí, že Vaše výjimečné nadání by vyvolalo komplex méněcennosti u těch běžných posluchačů, kteří disponují pouze jedním kusem mozku.

Hledá se

Dvacetiletý muž opustil ve sklíčené náladě svůj budínský byt a od té doby o sobě nedal vědět.

Popis: Oko: modré, půlchrup: celý, tvář: souměrná půlkruhová. Zvláštní znamení: druhá půlka chybí.

Inzerát

Mnohokrát zklamaný mladý muž běžného vzhledu a průměrného intelektu po ztrátě dvou sourozenců hledá mladou dívku, která by byla schopna běžné city oplácet běžnými city.

Značka: „Hlavně nenápadně.“

S optimismem vstříc budoucnosti!

Přibližně za sto deset, za sto patnáct let, jednoho krásného letního dne, se nečekaně rozezní všechny zvony v celé zemi. Mnohým to sice bude fuk, avšak ty zvony budou ohlašovat velké změny!

Ve Visegrádu se tou dobou bude opět skvět někdejší panovnický palác – s nádherou dosud nevídanou, s nekonečnými síněmi a visutými zahradami. Při slavnostním otevření, jež bude ohlašovat právě ono vyzvánění, zalijí se slzami oči nejednoho kmeta. To bude totiž onen slavný, vytoužený okamžik, který ukončí tisíc let trvající smolnou sérii.

Visegrád potom nebude jen centrem téhleté naší malé zemičky, bude to hlava Maďarské republiky podunajské, jejíž břehy budou omývány vodami čtyř anebo radši pěti moří. „Podunajská“ se tato země bude zvát jen proto, aby ji nikdo nezaměňoval s Maďarskou republikou dolnorýnskou. Ta sice ani potom nebude obývána Maďary, nýbrž jen nuzně oděnými, ztrápenými Dolnorýňany, kteří po tomto jménu sáhnou z pouhé pověrčivosti.

Nedá se vůbec vypovědět, jaká slast bude v oněch časech býti Maďarem! Stačí, když řekneme, že výraz „Maďaři“ se stane během pouhopouhých sto patnácti let verbem finitem, které se rozšíří do všech živých jazyků, navíc s významem vskutku lahodícím.

Například francouzsky nebude „maďařit“ znamenat nic jiného nežli „dát si jaksepatří do nosu“, španělsky „nalézt na ulici peníze a shýbnout se pro ně“, v katalánském nářečí: „Co jsem se zbavil toho hexnšusu, jsem ohebný jak proutek“. A řekne-li někdo v Londýně: „I am going maďařit“ (neboli doslova: jdu maďařit), bude to znamenat: „Teď půjdu k támhleté neuvěřitelně krásné ženě, oslovím ji, potom ji vezmu pod paží, odvedu si ji domů a…“ (zde následuje jedno nepěkné slovo).

Jiný příklad: „Maďařím si, maďaříš si, maďaří si“ (jelikož bude existovat rovněž zvratná forma) bude v sedmi civilizovaných jazycích (norsky, řecky, bulharsky, baskicky atd.) znamenat následující: „Pochutnávám si (pochutnáváš si, pochutnává si) na křupavé kachní pečínce s čerstvým okurkovým salátem, zatímco do ucha mi fidlá Yehudi Menuhin: Cikánský baron jsem já.“

Dále: „Mami, můžu si trochu zamaďařit?“ zeptá se v lotyštině chlapeček, zda může jít do kina. „Tak dobře, jen si zamaďař!“ odvětí maminka po chvíli váhání, i když se bude jednat o film mládeži nepřístupný.

Nechme však cizinu cizinou a vraťme se pěkně domů, kde bude mít rovněž spousta věcí jiný název. Například místo „vanilky“, což je cizí slovo, přejde do obecného povědomí „válka“, jež do té doby beztak dávno ztratí svůj původní význam. V cukrárně ve Visegrádu tak bude nad chladicím pultem se zmrzlinou napsáno:

Jahoda

Punč

Válka

Čokoláda

Toť tedy naše sladká budoucnost. Těch pár let do té doby už prostě musíme nějak vydržet.

Prohlášení

Už mám všeho po krk! Pořád vytáčím špatná čísla. Třese se mi hlas, když mluvím se šéfem. Ztratil jsem takříkajíc chuť k práci. Moje dcera, studentka gymnázia, se na mě dívá skrz prsty. Za rok mi bude padesát.

Z tohoto důvodu já, Dr. Rudolf Šru, slavnostně prohlašuji, že můj podpis na tomto dokumentu je falešný a jeho signatář je podvodník, s nímž nejsem totožný.

Dr. Rudolf Šru, v. r.

Slovní kvítka

Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří mě u příležitosti úmrtí mého milovaného muže zahrnuli hřejivými gratulacemi.

 *

Nebyl někde spatřen Ládík, můj čistotný dlouhosrstý, středně veliký a věrný mozkový nádor?

 *

Podnapilým nebožtíkům nenaléváme.

 *

Dvacátého t. m. si dovoluji pozvat do zahradní restaurace městských sadů na setkání spolubojovníků všechny, kdo se v této zahradní restauraci před deseti lety osobně podíleli na mém umlácení.

V. Odvárko, zesnulý

 *

Rozhazování bankovek na promenádě se zapovídá.

 *

Žádáme naše ctěné hosty, aby nenavštěvovali sluneční lázně pro ženy s mužskými pohlavními orgány.

 *

Proč by nemohl být šťastný i takový Volkswagen?

 *

Přísný zákaz krmení, pošťuchování a dráždění vlajky.

 *

Pozor, životu nebezpečné sepětí!

Z maďarských originálů vybrali a přeložili Jan Blažek (Několik variant seberealizace), Eszter Honti (Prohlášení, Slovní kvítka), Lenka Kubelová (Paměti jedné kaluže), Alžběta Vaculíková (Průzkum veřejného mínění), Tomáš Vašut (Óbudínská trojčata), Jiří Zeman (S optimismem vstříc budoucnosti!).