Uvězněn v Istanbulu

I

Pluli jsme z Benátek do Neapole, když nám cestu zkřížily turecké lodi. Měli jsme všehovšudy tři lodi, zato jejich galéry vynořující se z mlhy nebraly konce. Na palubě rázem zavládl strach a rozruch, našim veslařům, většinou Turkům a Magrebíncům, se z hrdel draly výkřiky radosti, a my jsme byli s nervy v koncích. Stejně jako obě ostatní i naše loď zamířila přídí k pevnině, na západ, jenže jsme na rozdíl od nich nezrychlili plavbu. Náš kapitán se obával trestu, pokud by se musel vzdát, a váhal tedy s příkazem k bičování otroků u vesel. Častokrát jsem později myslel na to, že ustrašenost našeho kapitána změnila celý můj život.

Dnes se ale domnívám, že ve skutečnosti by se můj život bezpochyby změnil i tehdy, kdyby náš kapitán nepropadl té chvilkové zbabělosti. Většina lidí ví, že  neexistuje žádný předem určený život, že všechny události nejsou ve své podstatě nic víc než řetěz náhod. A přesto i lidé, jimž je tato skutečnost známa, se v jistém údobí svého života začnou ohlížet zpět a posuzovat náhodně prožívané věci jako nezbytné řízení osudu. To platí i pro mě: teď, když se zde u starého stolu pokouším napsat svou knihu a vybavit si barvy tureckých lodí vynořujících se strašidelně z mlhy, právě teď si myslím, že nastal ten pravý čas, kdy bych se měl pustit do psaní příběhu a vylíčit ho od začátku do konce.

Když náš kapitán zjistil, že obě naše zbylé lodě se propletly mezi těmi tureckými a zmizely v mlze, naplnilo ho to nadějí a konečně sesbíral dostatek odvahy, donucen k tomu i námi, aby nechal tvrději pohánět otroky u vesel, jenže už bylo příliš pozdě, zvláště proto, že rány bičem nezmohly u otroků zpitých mocnou touhou po svobodě vůbec nic. Více než deset tureckých galér hýřících barvami náhle prorazilo hrozivou stěnu z mlhy a blížilo se k nám. Náš kapitán se tentokrát odhodlal k boji, nikoliv snad proto, aby porazil nepřítele, ale, jak se domýšlím, svůj vlastní strach a stud. Nemilosrdně nechal bičovat otroky a přikázal naládovat děla, jenže pozdě probuzená bojová nálada zase rychle ochabla. Dostali jsme silný zásah z boku, a pokud bychom se ihned nevzdali, naše loď by se potopila, načež jsme se rozhodli vyvěsit bílou vlajku.

Zatímco jsme uprostřed klidného moře vyčkávali příjezdu tureckých lodí, sestoupil jsem do kajuty a začal si urovnávat si své věci, jako by přicházeli na návštěvu nějací přátelé a nikoliv nepřítel, který měl proměnit celý můj život. Otevřel jsem malou truhlu a přehraboval se pohroužen v myšlenkách mezi svými knihami. Když jsem listoval stránkami svazku, který jsem získal za pořádnou kupu peněz ve Florencii, draly se mi do očí slzy. Zvenčí bylo slyšet křik, spěšné kroky a hřmot, a já jsem věděl, že se brzy budu muset od této knihy odloučit, ale nechtěl jsem na to myslet, spíše jsem přemítal o tom, co je napsáno na jejích stránkách. Jako by se mezi myšlenkami, větami, rovnicemi knihy nacházela celá má minulost, jíž jsem se nechtěl vzdát, jako bych si přál vrýt do paměti řádky, na nichž mi náhodně spočinul zrak a jež jsem si při čtení mumlal pro sebe jako nějakou modlitbu, abych, až přijdou, nemyslel na ně a na to, co mi udělají, ale raději na mně tolik drahá slova této knihy, která jsem láskyplně memoroval, na tyto barevné tóny mé minulosti.

Byl jsem tenkrát jiným člověkem, člověkem, kterého jeho matka, snoubenka i jeho přátelé volali jiným jménem. Tu a tam ještě vídávám ve snu onu osobu, jíž jsem jednou byl, nebo o níž si teď myslím, že jsem jí byl, a probouzím se zalit potem. Tomuto člověku, jenž nyní již jen ve vybledlých barvách upomínal na snovou barevnost oněch neexistujících zemí, nikdy nežijících zvířat a neuvěřitelných zbraní, jež jsme si později za ta léta vybásnili, bylo tehdy dvacet tři let, vystudoval ve Florencii a v Benátkách „vědy a umění“ a byl přesvědčen, že ví něco o astronomii, matematice, fyzice a malířství; byl samozřejmě nadmíru sebestředný, myslel si, že téměř všechno, co lidé vytvořili před ním, pochopil do nejmenších detailů a ohrnoval nad tím nos, protože byl bezpochyby schopen udělat to daleko lépe; byl jedinečný, věděl, že je chytřejší a vynalézavější než všichni ostatní, zkrátka byl to úplně obyčejný mladý muž.

Pokaždé, když musím nějak uvést do souladu minulost s mým vlastním já, což činím velmi často, zdráhám se uvěřit, že jsem byl tímto mladíkem, jenž hovořil se svou snoubenkou o svých vášních a plánech, o světě a o vědění a jenž považoval za přirozené, že ho jeho snoubenka zbožňovala. Avšak utěšuje mě vědomí, že pár lidí, co si jednoho dne trpělivě pročtou mé zápisky až do konce, pochopí, že ten mladík jsem nebyl já. A možná že tito trpěliví čtenáři - stejně jako teď já - uvěří, že onen mladý muž jednoho dne pokračoval ve svém příběhu tam, kde zahloubán do milovaných knih na čas přerušil běh svého života.

Když nás turečtí námořníci zahákovali a přeskočili na palubu, položil jsem knihy zpátky do truhly a vyšel ven. Na lodi vládlo boží dopuštění. Všechny shromáždili na palubě a svlékali je do naha. Napadlo mě, že bych mohl využít zmatku a skočit do moře, ale pak jsem si představil, jak po mně budou střílet šípy, jak mě chytí a na místě zabijí, a navíc jsem nevěděl, jak daleko jsme od pobřeží. Prozatím mě nechávali na pokoji. Muslimští otroci osvobození z pout křičeli radostí a mnozí už se pouštěli do vykonání pomsty na svých bývalých poháněčích. O něco později mě našli v mé kajutě, vtrhli dovnitř a všechno zpřeházeli. Hrabali se v truhlách hledajíce zlato, a pak mi sebrali všechny šaty i některé knihy. Vzápětí přišel nějaký muž, zrovna když jsem zadumaně listoval tím či oním svazkem, co mi ještě zbyly, popadl mě a odvedl k velícímu důstojníkovi.

Kapitán, janovský renegát, jak jsem se později dověděl, se mnou zacházel dobře. Ptal se, v čem se vyznám. Abych unikl otrocké lavici na galéře, zmínil jsem své znalosti astronomie, řekl jsem, že dokážu v noci určit směr, ale na nikoho to dojem neudělalo. S důvěrou v knihu o anatomii, co mi ještě zůstala, jsem se odvážil tvrdit, že jsem lékař. Chirurg ale nejsem, musel jsem připustit, když mi hned poté přivedli jednoho, co přišel o ruku. To je rozčílilo a málem mě poslali k veslům, ovšem vtom se kapitán při pohledu na mé knihy zeptal, jestli bych věděl něco o moči a o pulsu. Já na to, že ano, čímž jsem byl ušetřen veslování a dokázal zachránit i několik knih.

Toto privilegium mi ale přišlo velmi draho. Ostatní křesťané, odsouzení k veslování, mi hned dali pocítit svou nenávist. Kdyby mohli, bez váhání by mě tam v tom skladišti, kde jsme byli přes noc zavření, zabili, ale protože jsem tak rychle navázal  s Turky vztah, přeci jen se mě báli. Náš malomyslný kapitán, jejž nabodli na kůl, zemřel krátce předtím, zato poháněčům otroků uřízli nos a uši, strčili je na vor a vysadili jako varovný příklad na moře. Když se mi podařilo ošetřit několik Turků, spíše za použití rozumu než svých znalostí, a jejich rány se samy od sebe zacelily, uvěřil každý mému lékařskému umění. Dokonce i několik mých žárlivých nepřátel, kteří chtěli Turkům namluvit, že nejsem žádný doktor, přišlo za mnou v noci do skladiště se svými zraněními.

Do Istanbulu jsme vpluli s velikánskou pom­pou. Pádišáh, ještě dítě, se na nás prý díval. Prapory zavlály vysoko na všech stěžních, pod ně pak zavěsili naše vlajky, obrázky Panenky Marie a obrácené kříže a nechali sprostou lůzu, aby na ně střílela. Do toho všeho  začala hřmít děla. Tato slavnost, jíž jsem měl později ještě mnohokrát přihlížet pln smutku, znechucení i radosti, se táhla velmi dlouho a sluneční žár sklátil pěknou řádku lidí do bezvědomí. K večeru jsme zakotvili před Kasımpaşou. Spoutali nás řetězy, neboť jsme měli být předvedeni panovníkovi, našim vojákům navlékli brnění obráceně, aby je dočista zesměšnili, kapitánům a důstojníkům nasadili kolem krku železné kruhy a vedli nás, vyhrávajíce s potměšilou radostí na trumpety a bubínky, které našli na naší lodi, k paláci, přičemž se zjevně dobře bavili. Lidé shromáždění podél cesty nás vesele a zvědavě pozorovali. Sultán si vybral, aniž bychom ho viděli, jemu náležející část z otroků, a pak nás převezli přes Zlatý roh na Galatu a nacpali do vězení Sadıka Paši.

Vězení bylo příšerné místo, kde stovky zajatců hnily špínou v malinkých, zatuchlých kobkách. Našel jsem tam spoustu lidí, na nichž jsem mohl praktikovat své nové povolání, a některé jsem i vyléčil. Dozorcům, kteří si stěžovali na bolesti zad či nohou, jsem napsal recepty na léky. Díky tomu mě zase oddělili od ostatních a dali mi lepší kobku, kam dopadalo sluneční světlo. Snažil jsem se být vděčný za své postavení, když jsem viděl, jak na tom jsou ostatní, ale jednoho rána mě probudili a řekli mi, že půjdu pracovat. Jenom se mi smáli, když jsem jim připomněl, že jsem lékař a rozumím medicíně a vědě; mají se zvýšit zdi pašovy zahrady a na to potřebují lidi. Každé ráno nás pak ještě před svítáním poutali do řetězů a odváděli za město. Když jsme se večer po celodenním vláčení kamenů vraceli připoutáni jeden k druhému řetězy do našich cel, napadlo mě, jak je Istanbul krásné město, ale člověk tady musí být pánem a ne otrokem.

Přesto jsem nebyl obyčejným otrokem. Už jsem se nestaral jen o zajatce hnijící ve vězení, ale i o všechny ostatní, co se doslechli o mých lékařských schopnostech. Velká část peněz, jež jsem za ošetřování dostával, padla na správce otroků a hlídače, kteří mě potají pouštěli ven. Za peníze, které se mi před nimi podařilo uchránit, jsem si zaplatil hodiny turečtiny. Můj učitel byl milý, dobrosrdečný stařík, co se staral o některé pašovy drobnější záležitosti. Radoval se z mých rychlých pokroků v turečtině a říkal, že ze mě brzy bude muslim. Odměnu za vyučování si pokaždé bral jen zdráhavě. Dával jsem mu peníze, aby mi obstarával jídlo, protože jsem byl rozhodnut o sebe dobře pečovat.

Jednoho mlžného večera přišel do mé kobky správce, že mě prý chce vidět paša. Naplnilo mě to údivem i vzrušením a hned jsem se připravil na cestu. Blesklo mi hlavou, že některý z mých schopnějších příbuzných v mé vlasti, možná můj otec nebo budoucí tchán, poslal výkupné. Zatímco jsme procházeli v mlze úzkými křivolakými uličkami, představoval jsem si, jak se najednou ocitneme u nás doma a já znenadání, jako bych se probral ze sna, spatřím před sebou své blízké. Za chvíli mě zase napadalo, že asi poslali zprostředkovatele, aby našel nějaké východisko, a že mě pak ihned v té samé mlze posadí na loď a pošlou domů, avšak jakmile jsem vstoupil do pašovy rezidence, bylo mi jasné, že se jen tak snadno nezachráním. Lidé tady chodili po špičkách.

Nejdříve mě vzali do předsálí a po krátkém čekání zavedli do jakési místnosti. Na polstrované lavici ležel pomenší, sympatický muž a přes sebe měl nataženou deku. U něj stál nějaký další, mohutný člověk. Ten ležící – paša, jak jsem se dozvěděl – mě zavolal k sobě. Pustili jsme se do řeči, on se trochu vyptával. Řekl jsem mu, že jsem původně studoval astronomii, matematiku a trochu inženýrství, ale že vím i něco o medicíně a pár lidí už jsem vyléčil. Vyptával se dál a já bych vyprávěl obšírněji, nicméně on náhle prohlásil, že podle toho, jak rychle jsem se na­učil turecky, musím být inteligentní, a zmínil se, že má nějaké potíže, na něž ostatní lékaři nedokázali najít lék, a dodal, že o mně slyšel a chce mě vyzkoušet. Paša se tak rozpovídal o svém trápení, až jsem si musel myslet, že se ho jeho nepřátelům podařilo pomocí lží očernit u Boha a ten na něj seslal nějakou zvláštní nemoc, jaká na celém zemském povrchu ještě nikoho nepostihla. A přitom to, co ho soužilo, bylo jen obyčejné astma! Důkladně jsem ho vyzpovídal, poslechl si jeho kašel, a pak sešel do kuchyně a vyrobil z toho, co jsem tam našel, zelené mátové tabletky, a navíc jsem připravil sirup na kašel. Paša se bál otrávení, a nechal mě proto upít trochu ze sirupu a spolknout jednu tabletku. Poté mi řekl, abych se nepozorovaně a opatrně vytratil z paláce a vrátil do žaláře. Správce mi později pašovo chování vysvětlil: nechtěl, aby ostatní lékaři žárlili. Navštívil jsem ho i následující den, poslechl si jeho kašel a dal mu ty samé léky. Z barevných tabletek, které jsem mu vtiskl do dlaně, se radoval jako malé dítě. Pak jsem se vrátil do cely a modlil se za jeho uzdravení. Další den začala vát ze severu bríza, vzduch se pročistil, a já si pomyslel, že v takovémto počasí se člověk musí vyléčit, i kdyby nechtěl, ale nikdo se po mně neptal.

Když mě za měsíc opět o půlnoci zavolali, byl paša na nohou a plný elánu. Zaradoval jsem se, když jsem slyšel, jak někoho hlasitě kárá a klidně při tom dýchá. Byl spokojený, že mě vidí, a tvrdil, že jsem ho vyléčil a jsem dobrý lékař. A co bych od něj za to chtěl? Věděl jsem, že mě hned nepropustí a nepošle domů, postěžoval jsem si tedy na svou celu a na řetězy, řekl jsem, že se zabývám medicínou, astronomií a vědou a mohl bych jim být k užitku a že mě zbytečně trápí těžkými pracemi. Kolik z toho poslouchal, to nevím. Většinu peněz, co jsem od něj dostal v měšci, mi sebrali dozorci.

Za týden přišel v noci správce a poté, co mě nechal odpřisáhnout, že neuteču, mě zbavil řetězů. Sice mě zase posílali pracovat, nicméně od nynějška mě předáci otroků protežovali. Když mi o tři dny později správce přinesl nové oblečení, pochopil jsem, že paša nade mnou drží ochrannou ruku.

V noci mě zase volávali z paláců. Dával jsem léky zestárlým pirátům, které chytlo revma, i mladým vojákům, kteří si stěžovali na pálení žáhy, pouštěl jsem žilou těm, co měli vyrážku, bledničku nebo trpěli bolestmi hlavy. Koktavý syn jednoho sluhy mi zarecitoval básničku, když se týden po požití mého sirupu přestal zadrhávat v řeči.

Takto uběhla zima. Na počátku jara jsem se dozvěděl, že paša, který pro mě už měsíce neposlal, vytáhl s flotilou do Středozemního moře. Několik lidí, co byli v průběhu horkých letních dnů svědky mých návalů beznaděje a hněvu, mi důrazně připomnělo, že přeci vydělávám za lékařské zákroky slušné peníze, a nemám si tedy na své postavení co stěžovat. A jeden bývalý otrok, jenž před léty přestoupil na islám a oženil se tady, mě zrazoval před útěkem. Prospěšné otroky prý zabaví prací, přesně jako mne, a nikdy jim nedovolí vrátit se domů. Kdybych se stal muslimem jako on, osvobodil bych se z otroctví, ale nic víc. Napadlo mě, že to všechno říká jen proto, aby vyzvídal, a proto jsem mu odvětil, že na útěk nemám ani pomyšlení. V úmyslu jsem to měl, ale chyběla mi odvaha. Všechny uprchlíky chytli, aniž by se dostali příliš daleko. A já jsem pak těm nešťastníkům, které vždycky zmlátili, v jejich celách po nocích vtíral do ran hojivou mast.

Než nastal podzim, vrátil se paša s flotilou z tažení. Pozdravil pádišáha výstřely z děla a snažil se rozveselit město stejně jako minulý rok, ale bylo víc než zřejmé, že tentokrát válečná sezóna neproběhla dobře. Do vězení přivedli jen velmi málo otroků. Až později se k nám doneslo, že jim Benátčané spálili šest lodí. Říkal jsem si, že bych se měl nějak dostat k otrokům a promluvit si s nimi, možná bych tak získal nějaké zprávy z vlasti, ale ukázalo se, že většina byli Španělé, zamlčené, nevzdělané, plaché bytosti, v takovém stavu, že byli tak akorát schopni prosit o pomoc a žebrat o jídlo. Jenom jeden z nich mě zaujal: přišel o ruku, ale přesto byl optimista. Jeden z jeho předků prý zažil podobná dobrodružství, zachránil se a později napsal zbylou zdravou rukou rytířský román. On sám by rád zopakoval to samé a věřil proto ve své osvobození. V pozdějších letech, kdy jsem si vymýšlel příběhy, abych mohl žít, jsem si vzpomněl na tohoto muže, jenž žil, aby si mohl vymýšlet příběhy. Ve vězení se zanedlouho poté rozšířila nějaká nakažlivá nemoc. Tato nešťastná epidemie, před níž jsem se uchránil jen za pomoci tučných úplatků pro strážce, zabila více než polovinu otroků.

Přeživší začali posílat na nové práce. Já jsem s nimi ale nechodil. Večer mi pak vyprávěli, že je odváděli až na samý konec Zlatého rohu, kde je dostali na starosti truhlářští mistři, krejčí a barvíři a pod jejich vedením vyráběli z kartónů lodě, hrady a věže. Následně jsme se dozvěděli, že paša chce oženit svého syna s velkovezírovou dcerou a vystrojit velkolepou svatbu.

Jednoho rána mě povolali do pašovy rezidence. Vydal jsem se na cestu v domnění, že ho zase popadla dýchavičnost. Paša je zaměstnán, oznámili mi, a zavedli do jakési místnosti, kde jsem se posadil. Krátce nato se otevřely druhé dveře komnaty a dovnitř vstoupil muž asi o pět, šest let starší než já. Jak jen jsem se podivil, ba až vyděsil, sotva jsem mu pohlédl do tváře!

II

Muž, jenž vstoupil do místnosti, se mi neuvě­řitelně podobal. Jako bych tam stál já!, napadlo mě v první chvíli. Jako by mě někdo, kdo si se mnou chce zahrávat, prostrčil ještě jednou dveřmi přesně naproti dveřím, jimiž jsem vešel, a říkal mi: Podívej, takhle jsi měl vlastně vypadat, takhle jsi měl vstoupit dveřmi, takhle jsi měl hýbat rukama a nohama, takhle jsi se měl dívat na tvé druhé já sedící v místnosti! Naše oči se střetly, pozdravili jsme se. On se ovšem nezdál být příliš překvapený. Nato jsem si namluvil, že se mi zase tak moc nepodobá, měl přeci vousy, a krom toho jsem měl pocit, že jsem stejně dávno zapomněl, jak vypadá moje tvář. Jak tak seděl naproti mně, uvědomil jsem si, že jsem se již rok nepodíval do zrcadla.

Za chvíli se otevřely dveře, jimiž jsem vstoupil, a zavolali ho dovnitř. Při čekání jsem přemýšlel, jestli to všechno není spíše než mistrovsky přichystaný šprým výplod mé ztrápené mysli. Vídával jsem tehdy totiž neustále sny: zdály se mi utěšující pohádky o tom, jak se vracím domů, jak mě každý vítá, jak mě hned pustili, jak vlastně stále ještě spím ve své kajutě na lodi a podobné věci. Už už jsem začínal věřit, že i teď prožívám jednu z těch pohádek, a přemítal, jestli se snad neproměnila ve skutečnost či jestli není znamením toho, že se všechno v jediném okamžiku změní a vrátí do starých kolejí, když vtom se otevřely dveře a zavolali mě.

Paša stál na nohou, poblíž mého dvojníka. Nechal si políbit lem šatu a zeptal se mě, jak se mi daří. Přál jsem si, abych mu mohl povědět o utrpení, které zažívám v cele, o své touze vrátit se domů, ale vůbec mě neposlouchal. Prý si vzpomíná, že jsem se před ním zmínil o svých znalostech vědy, astronomie, inženýrství, no dobře, a zdalipak bych věděl něco o rachejtlích vystřelovaných do nebe, o střelném prachu? Hned jsem přitakal, že ano, ale když se na okamžik zkřížil můj zrak se zrakem toho druhého, přepadly mě pochyby, jestli mi nepřichystali past.

Paša říkal, že se chystané svatbě nic nevyrovná a že nechá přichystat i ohňostroj, který se ale nesmí podobat ničemu předchozímu. Můj dvojník, kterému paša říkal prostě „Hodža“, prý již předtím pracoval na přípravě slavnosti, kterou při příležitosti sultánových narozenin uspořádal spolu s ohňostrůjci jeden dnes již zesnulý Malťan, a vyzná se v tom tedy trochu; paša si přesto myslel, že bych mu mohl být nápomocen. Že prý se budeme doplňovat! Pokud přichystáme dobrou podívanou, paša nás odmění, sliboval. Přesvědčen, že nastal ten pravý okamžik, zmínil jsem se hned o svém přání vrátit se domů, paša se mě ale nato zeptal, jestli jsem od svého příjezdu vůbec spal se ženami, a když se dozvěděl odpověď, řekl, že pokud to nezvládnu, bude mi svoboda k ničemu. Používal slova, jakými se bavili dozorci, a já se asi musel dívat přihlouple, protože se rozesmál. Pak se obrátil k mému dvojníkovi, kterého nazýval „Hodža“: zodpovědnost přebírá on. Vyšli jsme ven.

Když jsem šel ráno do domu svého dvojníka, napadlo mě, že ho nemám co naučit. Avšak jeho znalosti nebyly o nic větší než ty moje, a krom toho se shodovaly: celý problém spočíval v dosažení dobré směsi kafru. K tomu bylo zapotřebí pomocí vah a odměrek zvážit a následně pečlivě přichystat směsi, v noci je pak u hradeb odpálit a vyhodnotit to, co jsme viděli. Zatímco naši lidé, sledováni obdivnými pohledy přihlížejících dětí, odpalovali námi připravené rachejtle, krčili jsme se v temnotě mezi stromy a s napjetím očekávali výsledek, stejně jako jsme činili o mnoho let později za dne, při práci na té neskutečné zbrani. Já jsem se následně pokoušel, někdy za svitu měsíce, jindy v černočerné tmě, zapsat všechno, co jsme viděli, do malého notesu. V noci, než jsme se rozešli, vracívali jsme se ještě do Hodžova domu u Zlatého rohu a dlouze diskutovali o výsledcích.

Jeho dům byl malý, stísněný a neútulný. Vstupovalo se do něj z křivolaké uličky, kterou špinavá voda – odkud přitékala se asi nikdy nedozvím – zanášela bahnem. Uvnitř nebyl téměř žádný nábytek, ale pokaždé, když jsem vstupoval dovnitř, mě přepadal pocit úzkosti a podivné stísněnosti. Možná že mi ten pocit dodával tento muž, jenž ode mne vyžadoval oslovení „Hodža“, protože neměl rád jméno, které mu dali po dědečkovi: špehoval mě, choval se, jako by se ode mne chtěl něco dozvědět, ale současně nevěděl, co by to mělo být. Nebyl jsem zvyklý sedět na polstrovaných lavicích, které rozložil podél zdi, a proto jsem během našich diskusí o pokusech zůstával stát, někdy i nadmíru podrážděně pochodoval místností sem a tam. Připadá mi, že se to Hodžovi líbilo. On seděl a mohl mě tak dosyta pozorovat, byť při matném světle lampy.

Cítil jsem na sobě jeho pohled, a přitom mě znervózňovalo, že nepostřehl podobnost mezi námi. Párkrát mě dokonce napadlo, že tu podobnost cítí, ale předstírá, že si toho nevšiml. Jako by se mnou hrál hru, prováděl se mnou jakýsi pokus a získával informace, kterým jsem nerozuměl. Alespoň v prvních dnech se tak vždycky tvářil: jako by se něco dozvídal a spolu s tím rostla jeho zvědavost. Ale jako by se zdráhal udělat další krok, který by tyto podivné informace prohloubil. A právě tato rozervanost mě skličovala a způsobovala, že v domě bylo k zadušení! Jeho ostýchavost mě sice povzbuzovala, ale neuklidňovala. Jednou, když jsme diskutovali o našich experimentech, a jindy zase, když se mě ptal, proč stále ještě nejsem muslimem, jsem si uvědomil, že se mě snaží vtáhnout do nějaké nejasné debaty, a držel jsem se zpátky. Cítil mou zdrženlivost a mně zase bylo jasné, že mnou opovrhuje, a to mě rozčilovalo. Zřejmě bylo jen jedno téma, na němž jsme se tehdy oba shodli: navzájem jsme sebou pohrdali.

Z tureckého originálu Beyaz Kale (Istanbul 1985)

přeložil Petr Kučera.