Opouštíš pokoj se spícím Matějem.
Na polštáři pejsek, Fík z rádia: – Ahój!
Umět tak předstírat, že se nic neděje,
že všechno tu zůstane, vteřiny, radost.
Stejné a navždy: okamžik splýváš
s vědomím konce, který dopočítáš
na prstech dlaní, kuličky na drátě.
Ten podávaný, cítíš?, to něco nahmátne.
18. 4. 2012