Teprve nedávno, po dlouhých letech, jsem si vzpomněl na ten zvláštní pocit, když jsem jako dítě vcházel do obývacího pokoje. Byli jsme běžná rodina, sedmdesátá a osmdesátá léta jsme strávili v domku na pražském Kačerově, pak jsme bydleli v paneláku na Jižním Městě. Naše výchova nebyla nijak autoritářská, přesto byla na každém prahu zřetelná hranice – tak jinou atmosféru měly místnosti, tak odlišně jsme si v nich připadali. Zavřené dveře měly různé významy a pojila se s nimi složitá problematika otevírání se spoustou otázek: kdy prostě vejít, kdy zaťukat, a kdy se jim radši vyhnout a vůbec nevstupovat? Dětská citlivost je s dospělou nesouměřitelná, ale vzpomínám si také, že jsme soustavně chránili status našeho dětského pokoje.
Současně byla každá místnost jasně uspořádaná, rozpoznatelná na první pohled. Každá věc – kus nábytku, jeho opotřebování, pořádek a nepořádek nebo specifická špína – vypovídala o své funkci a obyvatelích bytu. Nebylo představitelné se zavřít s obědem do pokoje nebo psát školní úkoly v kuchyni. Devadesátá léta s naším odrůstáním většinu hranic pomalu smazala. Středem bytu se stala předsíň s telefonem a bratrův pokoj s počítačem. Přes týden jsme kuchyň s lednicí vídali převážně v noci, obývacím pokojem jsme jen procházeli, ale od pátečního večera, jakmile rodiče odjeli na chatu, se celý byt stával naším. Rádi jsme spali v jejich postelích a dívali se celé noci na televizi.
Dnes mé malé děti byt zcela ovládly. Jejich dětský pokoj je místnost bez jasného uspořádání, bez dveří. Pouze v něm usínají a probouzejí se, více času tam netráví. Doma jsou doslova v každé místnosti, v každé situaci. Jejich pokoj je spolu s hračkami, knížkami a oblečením vlastně v celém bytě a zároveň nikde. Snadno obydlí každý roh, kus nábytku, vtáhnou do svých her jakýkoliv předmět. Zařízení bytu je jak tekutý písek, přemisťující se prostorem. Podoba naší knihovny (léta naházené knihy do komínků pod schody) vystihuje naši přítomnost. Prostor si podrobili noví barbaři. Jak výrazně se proměnilo naše soukromí za těch dvacet či třicet let? Kam se vytratila potřeba utvářet a jasně strukturovat vlastní byt a z čeho vlastně pramenila?
Pokud si dobře vzpomínám, v bytě rodičů nebyl snad jediný náznak jejich zaměstnání, neobjevovaly se tu propriety jejich profesí, nebylo tu pro ně místo. Vrátili se domů – a práce jako by pro ně už po pár větách přestala existovat. Žádné – alespoň pro nás děti – viditelné starosti nebo radosti. Bylo to něco samozřejmého a asi otravného, že o tom nebylo třeba vyprávět. Tak jako škola. Dnes si jejich tehdejší pocit čisté hlavy téměř nedokážu představit. Bylo tomu tak doopravdy, nezdálo se to tak snadné jen nám dětem? V našich současných profesích s pružnou pracovní dobou v podstatě pracujeme neustále, kdykoliv a kdekoliv. Rozplynula se hranice, která oddělovala soukromý život. Vyžaduje to zřejmě kus odvahy, sebevědomí, základní jistoty a aktivity. Soukromí je třeba stále stavět, v opačném případě znamená návrat ze zaměstnání jen chvilkový výpadek a změnu připojení. K čemu by nám ostatně dnes byl vlastní pokoj? S e-maily, mobilním telefonem a pružnou pracovní dobou je jen místem, kde usínáte; kancelář, kout v ložnici, kuchyňský stůl, dětský pokoj nebo skladiště. V jistém smyslu se koncept open space z kanceláří přestěhoval právě do našeho soukromí.
Také designéři pracují nejen v ateliérech, studiích a reklamních agenturách, ale i doma u kuchyňského koutu nebo s notebookem v kavárně. Tato možnost je zmiňována jako pozitivum, výraz svobody a přínos nových technologií. Má to i svou odvrácenou stránku, které lze obtížně vzdorovat. Naše prostorová nezávislost je podmíněna sdílením své práce online. Ztráta distance se promítá nejen do postavení designéra, ale i do jeho práce. Zkracují se termíny, narůstá tlak, práce se tříští, současně se řeší několik projektů. Práci, kterou designér sám dříve prezentoval jako hotový celek, dnes obvykle zasílá online a z návrhů se tak stávají nekonečně a obvykle nekoncepčně připomínkované části a verze. Motivací designéra je pak už jen konečné schválení, které se ale obvykle ještě několikrát odvolá. Fascinující je, jak z tohoto stále se rozšiřujícího modu vivendi se potichu vytratila poslední špetka jistoty, ať už pracovní, umělecké, finanční nebo sociální. Více než cokoli jiného to připomíná online měnové spekulace. Projekt lze kdykoliv odvolat, změnit, a nejste-li právě na příjmu – vaše chyba. V tomto ohledu jsou designéři skutečnou a nečekanou avantgardou.
Zkuste pak za sebou na chvíli zavřít, když žijete ve světě bez dveří…
Autor je grafický designér a nakladatel.