Co se nedovíte, když si otevřete Respekt! Karolína Vránková zde nedávno ve sloupku věnovaném předávání designérských cen Czech Grand Design napsala: „Skeptická doba, kdy hospodářství ničí krize, nějak příliš obnažila, že další a další židle, lampičky a stylové věcičky nejsou to, co by svět aktuálně potřeboval. Bývaly doby, kdy se věřilo, že lepší předměty zlepší svět. Bývaly i časy, kdy byl design provokativní a atakoval banální vkus. V poslední době však sám sebe prezentuje jako obor, který jen produkuje ještě víc ještě designovějších zbytečností.“ Samozřejmě, tohle musí být nejen pro čtenáře Respektu pěkně smutné čtení, plné velkých slov a důležitých postřehů, ale naštěstí se tu také dočteme, že to moderátorům večera moc slušelo. Co teď s tím?
Nevím, takže odbočím. Small Speakers jsou ustáleným pojmenováním pro oblíbený zvukový profil, který si nastavíte v audio aplikacích a přehrávačích tak, aby se z vašeho notebooku nebo bedniček u přehrávače ozvalo i něco jiného než jen vzdálená melodie ztrácející se v nepříjemném chrčení. Je to funkce, která potlačí výšky a zvýrazní hloubky tak, aby zvuková stopa zněla o něco lépe. Je pravděpodobné, že za nějaký čas si budeme z nostalgie zapínat funkci téhož jména, ovšem s opačným efektem – z hi-fi zvuku nám vytvoří známé plechové chrčení. Viděno optikou „lepší předměty zlepší svět“ je to nepochopitelná věc. Popíráme vlastnosti a kvalitu své hi-fi sestavy z důvodů, se kterými se při budování budoucnosti nepočítalo.
Podobné je to s jednou z nejrozšířenějších mobilních aplikací na sdílení fotografií Instagram, jež upravuje snímky skrze filtry simulující typickou barevnost a mlžnost Polaroidu. Proč miliony uživatelů po celém světě touží sdílet své včerejší fotografie právě jako po všech stránkách nekvalitní momentky ze šedesátých let? Jakou hodnotu fotografie získávají díky filtru evokujícímu analogovou vizualitu, kterou uživatelé osobně třeba ani nepamatují? Sdílením se vytvořil jakýsi globální trh fotografií, do kterého vstupují naše momentky a nemilosrdným sítem lajkování se propadají do nezájmu jako většina ostatních. S Polaroidem ale během chvíle zestárnou o desítky let a získají svůj smysl. Při pohledu na takto zmanipulovanou fotografii jsme současně svými rodiči, které si ve svých tvářích prohlížíme, i vlastními dětmi, které se s nostalgií na dnešní fotografii dívají.
Zpátky k článku z Respektu. Nechme stranou problematické předpoklady (Kdo ví, co by svět aktuálně potřeboval? Jak dopadly doby, kdy se věřilo, že lepší předměty zlepší svět? Co je banální vkus a jak vlastně design sám sebe prezentuje?), to podstatné je zřejmé. Design prý ztratil jakýkoli étos. Rezignoval na proměnu společnosti a zdá se, že nemá jiného smyslu než nekonečnou produkci sezonních zbytečností, případně výrobu samotných sezon. Ano, muselo to být kdysi opojné, přemítat o designu a houpat se přitom v trubkovém křesílku za prosklenou stěnou funkcionalistické kavárny. Naše dnešní nespokojenost a frustrace však nepramení ze selhání světa designu. Naopak, lze říct, že téměř všeho bylo dosaženo a další a další horizonty se otevřely a stále otevírají.
Některé užitečné předměty mutovaly do fetišů, jiné se staly tak banálními, že jejich sofistikovanost a krásu ani nevnímáme. Hovořit však dnes o designu je něco natolik jiného než třeba ve třicátých letech minulého století, že to vlastně nemá význam srovnávat. Design je dnes všudypřítomný, a to nejen v textových editorech a ostatních počítačových aplikacích, internetu a různých mobilních zařízeních. Experty na design jsme dnes téměř všichni, tak jako jsme se stali odborníky v nakupování. Současně design spoluutváří nesmírně sofistikované technologie, kterým ani v nejmenším nerozumíme, a bylo by proto smělé dělat si na ně nějaký názor. Obor je dnes jakýmsi metadesignem, strukturujícím prostor pro naši kreativitu, nejen výrobcem finálních produktů. Proto i zmínka o Small Speakers a Instagramu – u nich ani nelze říct, kde končí design a začíná technologie či programování. Radikalita a objevnost, se kterou design prosakuje naším světem a utváří nás, je nebývalá a s nedávnou historií nesrovnatelná.
Ovšem tento nevídaně rozkročený svět designu se s tím, který představuje Czech Grand Design, do značné míry míjí. Pochopitelně. A nebude to ani tak problémem samotné akce, jako naším a naší současné situace. Je to podobné jako s jogurty nebo třeba monitory – u nás se trendy nevytvářejí, zde se zmnožují a konzumují.
Autor je grafický designér a nakladatel.