Korejská kinematografie se po několikaleté stagnaci opět pomalu vzmáhá. Reportáž z filmového festivalu v jihokorejském Busanu přináší stručný přehled nejnovějších výhonků tamní produkce.
S více než třemi sty promítanými tituly, z nichž u mnohých jde o premiérové uvedení, je festival v Busanu (letos se konal od 4. do 13. října) přirozeně ideální volbou, pokud jde o možnost seznámit se s novou jihokorejskou, potažmo asijskou produkcí. Program zahrnuje jak divácké hity, tak i nenápadné nízkorozpočtové tituly.
Náměty desítek místních filmů sahaly od tradičních a tradičně úmorných vztahových dramat po méně obvyklé šablony. Na jedné straně x-tá variace tragédie vykořeněných mladých lidí ve městě, na druhé straně příběh dvou bratrů, který začíná nekrofilní souloží a končí kremací zaživa. Paradoxní je, že díky urputnosti, s jakou jsou ztvárněny, slábnou i takové motivy, jako je znásilňování mladých dívek, které tvořilo expozici hned několika nových titulů – vyloženě mainstreamových i nezávisleji laděných.
Jakkoliv by výše naznačené dění ve snímku The Weight (Tíže, 2012) mohlo svádět k iluzi, že jde o béčkový horor, nový film Jeon Kyu-hwana je obdivuhodně citlivým intimním podobenstvím, které je takřka protikladné k nutkání obejmout množství existenciálních témat, jež zničilo jeho předešlý film Baranasi (Varanasi, 2011). Téma lidí v izolaci a bez místa, v němž by se cítili dostatečně sví, sice zůstalo, namísto indicko-korejského koprodukčního pudingu ovšem vzniklo zároveň expresivní a tlumené drama soustředěné na podivínské hrdiny, které způsobem inscenování může připomenout třeba Kaurismäkiho.
Globální atrakcí se naopak může stát britsko-belgicko-severokorejská koprodukce Comrade Kim Goes Flying (Soudružka Kimová jde létat, 2012) o cestě, kterou pohledná hornice musí projít, než dosáhne svého vysněného cíle, jímž je práce cirkusové artistky. Pokud festivaloví dramaturgové do programu snímek přijali coby „neideologický“, lze pro jednou jejich diplomacii označit za falešnou, protože zářná a barevná severokorejská současnost, jak ji film prezentuje, je falešná jako přátelství soudruha jeřábníka se soudruhem předsedou. Vnímat film jako neškodné drama, případně žánrovou hříčku je zcela nemožné, zejména pokud je soudružka Kimová představována jako příklad vůle pracujícího lidu dokázat cokoli.
Čekání na déšť
Z „vážných“ filmů se minul účinkem nový snímek Mohsena Makhmalbafa, který byl festivalem finančně podpořen, za což se mu ve Francii žijící íránský režisér odvděčil světovou premiérou. The Gardener (Zahradník, 2012) je inscenovaným dokumentem o necelé dvě stovky let staré víře bahá’í, v souladu s níž režisér a jeho syn (a kameraman) Maysam mezi květinami v haifských zahradách hovoří o potřebě míru. Hledání podstaty víry a vztahů mezi náboženstvími je přiznaným cílem filmu, metafory jako čekání na déšť s otevřenými dlaněmi ale ubíjejí svou naivitou.
Se silou až kontrastní pak v Koreji rezonoval letošní snímek angažovaného režiséra Chung Ji-younga, jehož minulý film Bu-reo-jin hwa-sal (Neohnutý, 2011) se zabýval solitérním bojem s korejskou justicí. V National Security se tvůrce vrací do poloviny osmdesátých let a na základě vzpomínek dvaadvacet dní vězněného muže inscenuje trýznivé drama o nelegálních (a nelidských) vyšetřovacích praktikách, které postihovaly lidi zasazující se o demokratizaci striktně řízeného státu. Chung plánuje distribuční premiéru filmu na polovinu prosince, kdy se v Koreji budou konat prezidentské volby, v nichž kandiduje i dcera zavražděného diktátora Park Chung-heeho. Standardně natočený snímek funguje jako silné gesto, mimo jiné díky tomu, jak vědomě pracuje s časem a nechává publikum zakusit scény mučení a poté se pídí po otázkách viny a odpuštění, jež by podle režiséra měla trápit i mladou generaci.
Mezi nejpozoruhodnější nové snímky pak patřilo drama Jeon Soo-ila, předního korejského artového režiséra, který se svým snímkem Himalaya soutěžil v roce 2009 v Karlových Varech. El Condor Pasa zachycuje katolického kněze potýkajícího se s následky tragédie, kterou možná nepřímo zavinil. Jeonův nový film – stejně jako Himalaya, kde hrál Choi Min-sik, známý ze snímku Oldboy – spoléhá na obsazení slavného herce Cho Jae-hyuna (mj. i The Weight). Snímek se vyhýbá laciné šokantnosti, místo toho využívá strategii rozvolněných, lehce voyeurských záběrů, která má diváky spolu s hrdinou přivést ke spirituálnímu rozhřešení. Podaří se to jen částečně.
Korejská kinematografie se za poslední rok zvedla, zejména pokud jde o menší, nezávislé tituly. I nadále však probíhá debata o způsobu nasazování lokální produkce do kin, což je dlouhodobé a palčivé téma tamního filmového průmyslu. Busanský festival však expanduje úspěšně: napřesrok zvažuje další prodloužení a hovoří se i o vzniku kabelové televize, která by využívala jeho archiv.
Autor je člen mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.