Hrdinkou Vodových barev je Dina Gottliebová, brněnská Židovka, která v Osvětimi malovala portréty romských vězňů. Když se po válce obrazy objevily ve sbírkách muzea, rozhodla se je získat zpátky. Jsou ale portréty zmizelých vězňů Dininou osobní památkou, nebo patří muzeu jako jedna z mála připomínek opomíjeného romského holocaustu?
Konec pohádky bratří Grimmů je krutější. Na Sněhurčině svatbě si musí marnivá a žárlivá macecha nazout dočervena rozpálené střevíčky a tančit, než zemře. Usmířil Sněhurku macešin křik natolik, že zapomněla na minulost, a každé ráno se mile usmívá na svého muže?
Dina Babbitt-Gottliebová znovu prošla táborovou branou. 28. června 1973 zamířila do Auschwitz I. Vidí nápis „Arbeit macht frei“ – poprvé na vlastní oči. Neví, že téměř před třiceti lety koupil ten šrot nějaký kočí od Rusáka za láhev samohonky.
Přichází z jiného světa. Tam zuří válka ve Vietnamu a protestují děti květin, nad hlavou Richarda Nixona se stahují mračna Watergate, skupina Pink Floyd vydává Dark Side of the Moon, do nebe rostou věže World Trade Center – nejvyšší budovy v zemi, Motorola na Manhattanu oslňuje prototypem dnešního mobilu. Západ vzkvétá, k Evropskému hospodářskému společenství se připojují Dánsko, Irsko a Velká Británie. Vztahy Izraele a arabských sousedů jsou tradičně špatné (Egypt a Sýrie se chystají na Jomkipurskou válku), zato Willy Brandt jako první německý kancléř letí do Jeruzaléma.
Na prvních stránkách polských novin ale tyhle zprávy chybějí, je vyhrazena komunistické straně. V Polsku fanoušci západních hitů číhají večer u rádia se zapnutým magnetofonem Dama Pik. Moderátoři o tom dobře vědí, takže se snaží hudbu nepřerušovat. Celá země – od uklízečky po prvního tajemníka – si pobrukuje Mařenku Maryly Rodowiczové a televize vysílá premiérový díl Sázím na Tolka Banana. V Chořově poráží polská fotbalová reprezentace Anglii dva nula a stranická propaganda z tohoto úspěchu vymačkává šťávu vlastenectví. Rozjíždí se výroba maluchů, Ił-62 Mikołaj Kopernik podnikl první let z Varšavy do New Yorku, dělníci naplňují heslo stranického vůdce Edwarda Giereka: „Polsko desátou mocností světa.“ Ruku v ruce se Sovětským svazem ovšem, a tak do Varšavy přijíždí na bratrskou návštěvu Leonid Brežněv. (Za dva roky ho Gierek uvítá na novém Hlavním nádraží a uvede do prvního VIP salonku v zemi. Odejdou prvními automaticky otevíranými dveřmi v Polsku, které Varšavany fascinují. Dopředu a dozadu, tam a zpátky.)
Dina bydlí za železnou oponou u Los Tilos Road v Hollywoodu. Na jaře jí do schránky přišel dopis z Národního muzea Osvětim-Březinka: „Až po náročném pátraní se podařilo určit Vaše autorství a získat tuto adresu, ačkoli netušíme, jestli je ještě aktuální. Pokud se k Vám dopis dostane, prosíme o zaslání krátké biografie s co nejpřesnějšími údaji o tom, za jakých okolností a podmínek vznikaly portréty romských vězňů.“
Dina se nadchla.
„Nemohla jsem uvěřit, že obrazy přežily. A to, že se jich znovu dotknu, mi připadalo jako zázrak.“
Všechno naplánovala. V červnu bude v Evropě, v Paříži, takže při té příležitosti zajede do Polska. „Můžu počítat s oficiálním pozváním?“ zeptala se zaměstnanců muzea. Bez toho by jí možná komunisté vízum nedali.
Jde teď táborovou uličkou, chce odsud akvarely odvézt. Vzala si pořádný kufr, aby se jim po cestě nic nestalo. Hledá budovu ředitelství.
Upravené jednopatrové škatule bloků stojí rovně jako dětská stavebnice, kanalizace, proud, příkladná čistota.
Dělá to vůbec na někoho dojem? Vypadá to, jako by to tady vůbec nebylo tak špatné. Návštěvníci určitě počítají budovy a docházejí k závěru: není možné, aby tu Němci zabili tolik lidí. Kam by se ti zabití asi tak nacpali, ani náhodou, i kdyby je nevím jak našlapali. Tisíce lidí, no, nanejvýš několik desítek tisíc.
Proč vlastně Poláci udělali muzeum tady? Proč ne Birkenau? Koleje, dobytčáky, úsporná gesta esesáků, vlevo nebo vpravo na rampě, komory, krematoria, baráky, latríny. Genocida.
Mluví se tu vůbec o Židech?
Patřily Mengelemu
Na nápad portréty rozdělit a dohodnout se přišel newyorský rabín Andrew Baker z American Jewish Comittee, jedné z nejdůležitějších židovských organizací v USA.
Ředitel Piotr Cywiński přemýšlel o tom, kolik prací dát paní Babbittové. Čtyři ze sedmi, dvě ze sedmi? Nebo jen jednu. Ale dát, ne vrátit. Nepatřily jí, ale Mengelemu.
V roce 2006 se změnilo složení Mezinárodní osvětimské rady při polské vládě. Právě ona posuzuje záležitosti spojené s expozicí a sbírkami. Je složena z nejvýznamnějších badatelů historie Auschwitz a šoa z Jad Vašem, United States Holocaust Memorial Museum a jiných institucí. Když se rabín Baker stal jejím členem, jednání se obnovuje. Ale během rozhodujícího zasedání se nikdo nepostaví na jeho stranu, už podruhé.
Proti hlasoval Romani Rose.
„Kdyby Romové dobrovolně pózovali paní Gottliebové v pražském ateliéru a práce by se po letech objevily v Auschwitz, patřily by jí. Ale oni k tomu byli donuceni, stejně jako ona k malování. Nikdo neodmítl, protože by to znamenalo konec. Akvarely dokazují, že v továrně na smrt o sobě vězeň nerozhodoval. Paní Gottliebová nedostala od Romů zaplaceno, portréty vznikaly nedobrovolně. Jsou důkazem rasistických názorů a jednání doktora Mengeleho. Divím se, že kongresmani, několik lidí z Bílého domu a rabín Baker paní Gottliebovou podporovali, místo toho, aby se řídili rozumem.“
Proti hlasoval i kněz Manfred Deselaers. Od té doby, kdy na konci komunismu sledoval spory karmelitánek o kříž, se v Osvětimi zabydlel. Přednáší teologii na papežské akademii v Krakově, ukončil kurs „vzdělavatele holocaustu“ v Jad Vašem a provádí zájezdy po Auschwitz. Pracuje v osvětimském Centru dialogu a modlitby. Snaží se smiřovat konkrétní Poláky a Němce, konkrétní křesťany a Židy.
Rozhodnutí, co dál s portréty, nebylo určité.
„Nikdy jsem s paní Gottliebovou nemluvil. Ale položil jsem si základní otázku, jaký smysl má muzeum v Auschwitz. Jistě existují vězni a jejich rodiny, kteří by konkrétní předměty z muzejní sbírky chtěli jen pro sebe. Vnímají je jako vlastní majetek nebo dědictví. Rada se skládá z vážených osobností. Většina se shodla na tom, že bychom se měli držet předpisů a vyhýbat se precedentům. A důkazy o utrpení vězňů ukazovat tam, kde ho zakoušeli. Považuji to za výraz úcty k jejich osudu.“
Politický tlak slábne.
Krystyna Oleksy: „Akvarely jsou v agendě Kongresu. Každou chvíli některý z kongresmanů kontroluje, co ještě nevyřešil, a vrací se k tomuto případu. Nekonečný příběh.“
Sněhurka z Kalifornie
Novinář německých Süddeutsche Zeitung upozorňoval v roce 2006 na křiklavé titulky, jimiž jeho američtí kolegové opatřují texty o Dině – „Sněhurčina noční můra“, „Sněhurka v Birkenau“. Teď tedy Sněhurka a Mengele.
Vydává se na cestu. Ze San Franciska dvě hodiny autem na jih, směrem k Pacifiku, odtamtud uzoučkou serpentinou přes vlhké lesy Santa Cruz, v Zayante Creek stojí nad potokem uprostřed sekvojí dřevěný domek.
Zastaví se přede dveřmi, energicky otevírá stará žena. Zrzavá blond, vlasy pečlivě učesané, těžké kovové náušnice, silně nalíčená. Dojem na něj dělají oči, které ho pozorují. Kovově šedé, obrovské.
Zve ho do pracovny, hovoří o zdraví. Dina už rok přemýšlí o tom, že by se přestěhovala. Do nejbližšího městečka se jede dvacet minut, sanitka to nemusí stihnout.
Novinář si prohlíží obraz na stojanu. Balustráda jako ve švýcarské chatě, na ní květiny v květináčích. Na pozadí zelená louka, modré nebe a obláčky. Na trávě tančí Sněhurka se Šmudlou a ostatní trpaslíci poskakují kolem.
Dina o Mengelem moc nemluví. Že by se ho pořád bála?
V červnu 1985 se na hřbitově v São Paulu shromáždil dav policistů a novinářů. Doktor Jose Antonio, patolog, držel nad hrobem lebku. Lovci nacistů nepochybovali o tom, komu patří. Stopa je dovedla do Brazílie, kde před šesti lety zemřel Josef Mengele. Koupal se v moři, dostal mrtvici, utopil se.
Scénu ze hřbitova přenášely televize. Rozčilená Dina vysvětlovala izraelským novinářům: „Kreslila jsem portrét Mengeleho, znám přesně tvar jeho hlavy. A to nebyla lebka, kterou držel ten patolog. Tvář Mengeleho byla o dost širší. Podle mě nás jeho rodina, pomocníci a pomocníci pomocníků cíleně uvádějí v omyl, aby získali čas.“
Identitu později potvrdily testy DNA. Uvě-
řila?
Na co jí je obraz na stojanu, barák z Birkenau u Pacifiku? Je princezna ve žluté sukni a pantoflíčkách na podpatku odmítnutím zla, nebo útěchou? Sněhurka hledá lepší domov, stala se snad sama domovem? Bílá jako sníh, zatímco všechno v táboře je tak potupné. Přišla laskavost pro přeživší moc pozdě na to, aby si Dina odpustila? Co pro ni znamenali Romové, jejichž jména si nezapamatovala?
Ježíš nese kříž, Veronika mu snímá roušku, zachovává svatou podobiznu. Romové šli na smrt. Snímala jejich poslední dech. Tváře žijí, těla vyletěla komínem. Vodové barvy, štětec na bílé čtvrtce, dotek ruky. Originál je jen jeden.
Dinu a portrétované něco spojuje.
Z polského originálu Farby wodne (2011) vybrala a přeložila Lucie Zakopalová.