Rodičovská past

Kde se v uměleckém světě podle vás nerovnost pohlaví projevuje nejvíce?

Ve Velké Británii je počet absolventek vysokých uměleckých škol mnohem větší než počet absolventů. Podíváte-li se však na zastoupení žen v komerčních galeriích, shledáte, že tyto instituce zastupují více mužů než žen. Ve Švýcarsku se konala přehlídka mladých autorů Young British Artists II, která měla představit současné britské mladé umění. Mezi čtyřiceti osmi tvůrci bylo jen jedenáct žen. Jedna moje známá­-umělkyně napsala kurátorovi, že jeho výstava nemůže poskytnout pravdivý obraz současného britského umění, protože nebere v potaz, že se v něm angažuje mnoho umělkyň. Ptala se ho, proč nejsou na té přehlídce zastoupeny. Odpověděl jí, že cílem přehlídky nebylo ukázat umění vytvořené ženami, nýbrž dobré umění, a že neměl v úmyslu udělat výstavu o ženských otázkách.

Pokud si tedy stěžujete na to, že ženy nejsou dostatečně zastoupeny na nějaké přehlídce, lidé to pochopí tak, že chcete řešit ženské umění a ženská témata. Je zajímavé, že ženy mé generace se rozhodly problém nerovnosti pohlaví vytěsnit. Věřily totiž, že jako umělkyně mohou realizovat své ambice v uměleckém světě nebo se úspěšně uplatnit na uměleckém trhu. Jenže když se například staráte o dítě, nemůžete ani navštívit galerii, protože kustodi vás pronásledují na každém kroku a kontrolují, jestli náhodou váš potomek neničí umělecká díla. Navštěvovat s dětmi nějaké veřejné diskuse a přednášky je v Londýně taktéž velice obtížné. Neexistují žádné dětské koutky a podobná zařízení. Než ale vůbec začneme hovořit o uměleckém světě, jsou tu zvyklosti, které obecně ženy brzdí.

Čím si tuto situaci vysvětlujete? Feminismus už nějakou dobu přece existuje.

A vy byste se označila za feministku?

Ano.

Jste ale mladší než já a obávám se, že málo žen vašeho věku by se takto pojmenovalo. Zdá se mi, že se ženy často stávají feministkami až poté, co mají děti – to byl každopádně můj případ. Odjakživa jsem se tak cítila, ale pak mě to nějak přestalo zajímat. Je snadné žít v nějaké bublině a problémy si nepřipouštět. Když pochopím, že je něco špatně, prostě s tím musím začít něco dělat, mám takovou povahu. A přesně to se přihodilo, když jsem se stala matkou. Najednou se ocitnete na nepřátelském území, a to jak v práci, tak v soukromí. Svůj boj jsem prohrála, hádky o tom, co kdo bude a nebude dělat, dost výrazně přispěly k rozchodu s partnerem. Věřím v návrat k feminismu. Když se prohlásíte za feministku v Londýně, vnímají vás jako potížistku. Působí tam ale také vlivné akademické instituce a periodika, které se feminismem zabývají – i v souvislosti s mateřstvím. Zkrátka dokud nepochopíme, že se jedná o společenský problém, a nezačneme kolem toho budit rozruch, tak se nikam dál nepohneme.

Jak v Británii funguje institucionální podpora rodičů s dětmi?

Je to tragédie. Dnes je v Británii více nezaměstnaných žen než za posledních dvacet pět let. Úsporná opatření vlády se týkají především žen – přicházejí o práci nebo se jim snižují platy. Průměrná cena za jesle či školku představuje více než polovinu běžného měsíčního platu, je to více peněz, než co člověk zaplatí za nájem. Matky to nutí zůstávat doma či hledat částečný úvazek, ale i takových příležitostí je čím dál méně. Pro umělkyně, jako jsem já, je například obtížné získat částečný úvazek na univerzitě, protože poptávka vysoce převyšuje nabídku. Děti v Británii končí školu obvykle ve dvě či v půl třetí odpoledne – a co potom? Pokud vyučování začíná v devět, jak můžete být v osm ráno v práci? Kdo odvede vaše děti do školy? Existují ranní a odpolední programy pro děti, ale za ty musíte samozřejmě platit. Sledujete-li, kdo vyzvedává děti ze školy či ze školky, brzy zjistíte, že jsou to téměř vždy matky – to ony musí skončit v práci dřív.

Myslíte si, že otázky spojené s rodičovstvím jsou v uměleckém světě tabu?

Rozhodně. Zorganizovala jsem několik veřejných diskusí na toto téma v různých velkých galeriích, jako například Tate Modern. Lidé, kteří pracují v těchto institucích, tyto aktivity velice vítali a říkali mi, že už je načase, aby se o tom začalo mluvit, a že je možné mít děti, i když jste umělcem. Myslím, že je to tabu, jehož příčinou je ideál umělce jakožto osamělého génia, tvořící zmučené mužské duše. Takový umělec už dnes třeba nemusí být tak chudý, možná ani nemusí být „zmučený“, ale rozhodně zůstává natolik oddaný svému povolání, že mu dítě jednoduše překáží. Mě to rozčiluje, protože si myslím, že je to nesmysl. Ano, dítě je překážkou, ale jen proto, že v Londýně chybějí dostatečné podpůrné struktury. Děti a umění by se nemusely vůbec nevylučovat.

Na setkání v Tranzitdisplay přišli jen dva muži. Děje se to běžně?

Ano, děje. Jsou to přece jenom stále ženy, které se o děti starají, muže to obvykle moc nezajímá. Ať si to ty jejich ženy vyřeší. Je to problém matek. Vzpomínám si na jednu ženu v Tranzitdisplay. Mluvila o tom, že pokud se chce věnovat své umělecké činnosti, musí si obstarat hlídání. Přitom péče o dítě je velice důležitá a plnohodnotná činnost, ženy ale nikdo neoceňuje za to, že se tomu věnují. Dlouho jsem studovala a svému povolání jsem hodně obětovala. Jsem šťastná, že mám dceru, a zároveň musím pracovat, abych nás uživila, ale taky to takhle chci. V Anglii se užívá taková fráze – „having it all“ – podsouvá se tím, že mít rodinu i kariéru je něco nemožného nebo příliš ambiciózního. To ale není vůbec pravda. Je možné mít děti a zároveň pracovat a fungovalo by to, kdyby tu existovala společenská podpora. Je také podle mě velice těžké pro ženy veřejně mluvit o tom, že jejich partner je v tomto ohledu nepodporuje a že nevědí, jak ho přesvědčit. Kdo se o těchto věcech chce bavit na veřejnosti?

Jsou na tom matky-umělkyně hůře než jiné matky, nebo jsou podobná srovnání bezpředmětná?

Mluvila jsem i s ženami, které se umění nevěnují. Aby mohly pracovat a starat se zároveň o děti, často se dobrovolně vzdávají sociálních jistot, zdravotního pojištění atd. Ženy v současné společnosti mateřství diskriminuje, taková je situace. Řekla bych ale, že pro ženy-umělkyně je to všechno ještě těžší, protože většina umělců zkrátka musí zápasit o živobytí a navíc ještě bojovat o společenské uznání, které ostatním sférám přirozeně přináleží. Ve východním Londýně žije skoro největší komunita umělců v Evropě. Když někdo dostane sebemenší příležitost, je hrozně vděčný. Jako matky i jako umělkyně bychom měly přestat být tak vděčné a pochopit, že to, co děláme, je zkrátka důležité. Nesmíme se bát říci to nahlas.

Co je vaším cílem? Institucionální reforma? Změna chování umělců a umělkyň?

Původně jsme chtěli změnit myšlení umělců-rodičů, vytvořit neformální svépomocné skupiny. Není to nemožné, ale je to těžké, obzvláště v Londýně, kde se lidé často stěhují z místa na místo. Nikdy nevíte, kdy se zvedne nájem a vy si ho nebudete moci dovolit, nebo kdy vás domácí z toho či onoho důvodu vyhodí. Lidé se také stěhují kvůli dětem, aby byli blízko dobré škole. Takže nevím, jestli je tento cíl vůbec reálný. Stále ale věřím, že je dobré změnit postoj institucí k umělcům-rodičům.

Během debaty s vámi v Tranzitdisplay, kde bylo plno dětí, mě napadlo, že je potřeba pozměnit už samotný význam pojmu „veřejná diskuse“. Většinou ji totiž chápeme jako celkem pohodlnou situaci, v níž jeden člověk mluví a ostatní mu naslouchají. Není třeba i to cesta k inkluzivnější společnosti, která počítá s rodiči a dětmi?

Přítomnost dětí na veřejných diskusích je politické gesto. Vést debatu, když jsou okolo děti, je samozřejmě těžké. Všechna setkání a diskuse naší skupiny se ale uskutečnily tímto způsobem. A nikterak to neubralo na našem nadšení, pozornosti a zájmu. Všechny ty debaty byly velice důležité a zajímavé. Je to zkrátka možné, i když možná trochu nepohodlné. Ale když chceme, tak to jde.