Nová kniha Pavla Kohouta je na záložce avizována jako román, dokonce román s klasickou zápletkou, kdy je „hrdina vystaven osudové zkoušce“. Vše se ale zkomplikuje, pokud u Tanga mortale přijímáme nabízené čtení a aplikujeme na knihu její vlastní výměr.
Hrdina vystavený osudové zkoušce je jedním ze základních literárních motivů. V sofistikovanější literatuře je to častěji série zkoušek, jednorázová zkouška se vyskytuje spíše v pohádkách: uhodneš hádanku, a princezna je tvoje. Právě tuto jednorázovou zkoušku volí v knize Tango mortale pro svého hrdinu Pavel Kohout. Příbuznost jeho románu s žánrem pohádky je i v charakteru a rozvržení postav.
Hlavní postavy jsou Julie, česká emigrantka z roku 1968, nyní italská kněžna, a Leo, mladý muž, vlastně ještě chlapec, zadlužený nájemný tanečník tanga z Prahy, jehož se Julie rozhodne adoptovat, aby její rod nevymřel, a na nějž převede veškerý rodový majetek. Tato pohádková mesaliance (ve stylu sňatku princezny a hloupého Honzy) je jednou ze zásadních slabin příběhu: román, má-li být realistický, což Kohoutovo Tango chce být, musí být pravděpodobný. A příběh chudého hocha a staré kněžny je spíše fantastický; jeho expozice je tak postavena na logice deus ex machina.
Kohout navíc takto rozestavenou hrací plochu využívá k položení otázky morální: Leo se zaplete do zločinu, k němuž se Julii bojí přiznat, a jeho strach se nakonec stává větším problémem než zločinná participace sama. To je Kohoutova oblíbená tematika – a další odklon od avizovaného žánru románu. Moralita má vlastní logiku a s románovým tvarem se spíše vylučuje.
V tenatech kompozice…
Příběh osudové zkoušky je ukončen pointou a autorovi budiž ke cti připsáno, že pointa je nečekaná. Nenechává žádnou pochybnost ani k domýšlení otevřenou významovou rovinu, a potvrzuje tak dojem, že jde opravdu o moralitu, nikoli román. Jak bývá u Kohouta zvykem, po vlastním ději následuje ještě krátká perspektivní odbočka líčící, jak tomu s postavami bude za dvacet let – pointa, která vyzněla tragicky a zdála se celý dosavadní příběh problematizovat, je tady přece jen dovedena k (opožděnému) happy endu, pohádková fabule je dotažena do extrému a její pravděpodobnost je – v kontextu reálného světa – posunuta k naivní touze červené knihovny. Z románu, respektive z toho, co mohl být román, se stává sice napínavý, ale předem daný příběh, jenž korytem teče ke svému schematickému konci: A byli ještě bohatší a šťastnější než kdykoli předtím.
… a v osidlech postavy
Kohout byl ve svých dřívějších knihách spíš pragmatik – o postavách jeho děl nešlo říci, jsou-li špatné nebo dobré. Jednoznačnost těchto vlastností se relativizovala, dobro se problematizovalo, špatnost se vysvětlovala (uveďme knihy Z deníku kontrarevolucionáře, Katyně nebo Hodina tance a lásky). Už v románu Hvězdné hodiny vrahů z roku 1995 si ale Kohout oblíbil figury jednoznačnější. Pozorujeme u něj posun k schematičnosti čtenářsky vděčného thrilleru. Stejně tak v Tangu není prostor pro váhání či víceznačnost. Leo sám sice není ani dobrý, ani špatný, ale jeho okolí je absolutně dobré (kněžna) či absolutně zlé (tři bývalí kamarádi z Prahy, strůjci výše zmíněného zločinu). Umělecky sporná je navíc málo zřejmá motivace a psychologizace tohoto absolutního okolí – motivy zločinu i zásadní zápletky jsou mimo vši logiku, je to zas jen deus ex machina. Leo je mezi světy dobra a zla sevřen – motiv vysloveně baladický – a není mu dán potřebný prostor k aktivitě. Těžko lze pak v jeho případě mluvit o jednajícím hrdinovi; je to figurka, jíž hýbou druzí: osud si ho vybere, osud ho potrestá. Leo je postaven do situace, z níž není úniku, to však neomlouvá, že se uniknout nepokouší.
Budeme-li Tango mortale vnímat jako oddechovou četbu, pak budeme spokojeni: je to dobře napsaný thriller. Tango však aspiruje na román, na umělecký text – srovnejme už jen označení jeho jednotlivých částí klasickými Freytagovými pojmy dramatické kompozice (to je asi ona „klasičnost“ ze záložky knihy), jež naznačuje vysoké ambice textu. Výše uvedené výtky jsou pak dost podstatné. Je k nim třeba přičíst drobnosti typu zoufalé jazykové redakce, občasných redakčních chyb (hlavní zlá postava se někdy jmenuje Jára, jindy zase Kája) nebo legračního pokusu o dobovou hovorovou češtinu: pražský vysokoškolák z devadesátých let 20. století, který chodí do „bijáku“ nebo na fotbalový „mač“, je stejně pohádkový jako síly, jež jej v závěru zničí.
Autor je bohemista.
Pavel Kohout. Tango mortale. Pistorius & Olšanská, Příbram 2012, 206 stran.