Kritické muzeum

Je pravda, že jste byl jmenován ředitelem varšavského Národního muzea na základě své teorie kritického muzea a pak jste byl odvolán právě kvůli této koncepci?

Ano, je to tak. Členové správní rady mě nejprve v listopadu 2008 vyzvali, abych vypracoval svoji vizi pro budoucí fungování této instituce, což jsem také učinil. Napsal jsem několikastránkový dokument, v němž jsem definoval a rozvedl svou koncepci kritického muzea. Jmenovali mě ředitelem, ale po dvou letech mě na základě stejného dokumentu odvolali. Máte pravdu, působí to poněkud schizofrenně. Někteří z nich si asi neuvědomovali, o čem mluvím, co to vlastně je kritické muzeum. Možná si mysleli, že je to jen taková hra se slovy, rétorické cvičení a že všechno půjde dál jako dosud. Já však chtěl vytvořit nový typ instituce, proměnit tradiční pojetí národní svatyně – vybudovat kritické muzeum. Bral jsem to jako svůj úkol. Skutečně jsem věřil, že je to možné. Na začátku jsem byl překvapen, že správní rada moji koncepci podporuje. Byl jsem asi naivní.

Kdo byli vaši oponenti? Jaké měli námitky?

O odmítnutí koncepce rozhodla správní rada. K diskusi jsem nebyl přizván a na veřejnosti mě nikdy za můj program nekritizovali. Prostě to probrali mezi sebou, odmítli to a pak mi to dali na srozuměnou. Považuji to za velice arogantní jednání. Nevím, jaké byly jejich námitky. Můžeme se jen dohadovat. Pravděpodobně jsem jim stál v cestě. Někteří z členů správní rady jsou konzervativní, podporují myšlenku muzea jako svatyně, národního chrámu. Očekávali, že muzeum bude plnit svoji národní misi, posilovat národní identitu. Druhá skupina, neoliberálové, zase chtěla, aby bylo muzeum zábavným podnikem s komerčně úspěšnými akcemi. Pro ně je muzeum značkou, kterou chtějí prodat. Moje vize je v důsledku pro obě skupiny nepřijatelná. Kritické muzeum totiž na jedné straně zpochybňuje národní tradici, na druhé se může zdát riskantním projektem, protože nechce primárně vytvářet blockbustery a vydělávat. Usilovali jsme o to zapojit veřejnost do diskuse o palčivých společenských problémech. Chtěli jsme zlepšit demokracii, demokratickou debatu.

Asi je jasné, co znamená muzeum jako obchodní značka nebo jako národní svatyně. Existují ale nějaké konkrétní příklady kritického muzea?

Některá muzea nebo galerie současného umění se snaží o kritické poslání. Příkladem bylo Moderna Museet ve Stockholmu v šedesátých letech, v současnosti pak Van Abbe Museum v Eindhovenu, MACBA v Barceloně nebo New Museum v New Yorku. Neznám ale příklady velkých, univerzálních muzeí, která by šla touto cestou. Chtěl jsem zkrátka přenést kritičnost těchto institucí zabývajících se současným uměním do odlišného typu zařízení.

Národní muzea jsou velké instituce, obvykle spravují několik budov, je s nimi spojená byrokracie, striktní hierarchie. Nejsou již svou povahou spíše konzervativní než progresivní a kritická?

Muzea jsou především kulturní konstrukty, které se nějak vyvíjejí. Je pravda, že jsou dnes převážně konzervativní, ale nejsem si jistý, jestli by to tak mělo být. Vše záleží na osobnosti ředitele, na jeho týmu a náladě ve společnosti. Pokud je ředitel silná osobnost obklopená schopnými lidmi a společnost je jeho vizi nakloněná, muzeum se může velice snadno proměnit. Nabízí se ale jiná otázka, kterou bychom si měli klást především. Jak vůbec mohou muzea hrát důležitou roli v současné společnosti? Já tvrdím, že jen pokud se změní. Pokud to neučiní, stanou se z nich pouhé turistické atrakce, protože národní svatyně už dnes nejsou tak populární. Máme různé národy, různá společenství – konzervativní typ muzea už dnes nemůže fungovat. Pokud muzea chtějí být turistickou atrakcí, je to samozřejmě možné. Nevěřím ale, že to je jejich smysl. Zařízení tohoto typu by měla plnit funkci intelektuální instituce pro lokální publikum. Měla by prosazovat intelektuální přístup ke kultuře.

Jaké by podle vás byly problémy, kterým byste čelil, kdybyste se snažil podobným způsobem zreformovat muzeum na Západě?

Pokud chcete přetvářet muzeum, musíte brát v úvahu lokální kontext, v němž se nachází. Dokážu si sice představit, že by National Gallery v Londýně začala být kritickou institucí, nevěřím ale, že se to v blízké budoucnosti stane. Je totiž otázkou, zda britská společnost něco takového vůbec potřebuje. Polská společnost to ale potřebuje rozhodně. Chtěli jsme mít ve Varšavě kritické muzeum ze dvou důvodů. Jednak jsme usilovali o to, aby se muzeum stalo důležitou součástí veřejných debat týkajících se palčivých témat. Za druhé jsme chtěli kriticky přepsat naši národní historii, náš národní kánon. Na Západě už ale kritické instituce existují, a tak pro ně může být důležitější ten druhý aspekt. Louvre nebo londýnská National Gallery by se velice dobře mohly stát instancemi, jež jsou sebekritické a sebekritiku zapojí do svého programu. Věřím, že je to dokonce nutné, ale nevím, zda tak dnes někdo vůbec uvažuje. Muzea jsou dnes velice zaujatá obchodem, my přitom naléhavě potřebujeme rekonstrukci vlastní historie, potřebujeme přepsat své vlastní dějiny. V tomto duchu dnes probíhají semináře historie na univerzitách. Od muzeí bychom to také měli očekávat.

Nicméně se nezdá, že by v Česku někdo čekal, že se muzea stanou důležitými místy společenských debat. Je to v Polsku jiné?

Těžko říct, asi záleží na konkrétním místě. Ve Varšavě existuje skvělé publikum. Lidé tam od podobných institucí žádají dobrý program a uznávají důležitou roli muzea ve společnosti i při utváření diskusí. Problém ale je, že politici si to nemyslí – ti uvažují jen v horizontu příštích voleb.

Výstava Ars Homo Erotica, která se uskutečnila v muzeu pod vaším vedením, zřejmě byla ztělesněním konceptu kritického muzea. Jak ji vy sám hodnotíte?

Ano, výstava naplnila moji vizi. Polská společnost je trochu šílená, je na jedné straně velice homofobní, na straně druhé tu zase existují silná uskupení, která proti homofobii bojují. Chtěli jsme do této debaty přispět tím, že obnovíme tradici homoerotického umění a ukážeme současné homoerotické přístupy včetně diskusí, které se kolem nich vedou. Myslím, že to byl zásadní příspěvek do společenské debaty a veřejnost to tak chápala. Byl to náš první pokus vypořádat se s palčivou společenskou otázkou, jakou homosexualita bezesporu je, a to právě v prostředí Národního muzea – jedné z nejprestižnějších institucí v zemi. To bylo podstatné.

Jakou roli hrálo, že operujete v postkomunistickém prostředí? Jak nahlížíte na kulturní politiku minulého režimu?

Muzea mohou být nástrojem oficiální politiky vnímání minulosti, mohou být nástrojem moci, nástrojem politického boje. To se však děje u nás i u vás dodnes. To je špatně. Muzea by měla spíše stát proti dominantním kulturně-politickým proudům a oficiálním verzím výkladu dějin. Možná je to příliš idealistické, ale věřím, že by měla být kritická vůči oficiální ideologii, měla by být kritická vůči moci, jen tak si mohou udržet svou důležitou pozici ve společnosti.

Nakolik však mohou být muzea kritická vůči vládnoucí moci, která je financuje a podmiňuje jejich existenci?

Muzea by měla mít svůj vlastní finanční zdroj, i když garantovaný státem. Nejhorší je, když je stát privatizován a politici pak manipulují státem s cílem prosadit své soukromé zájmy. Muzea by měla mít zajištěný svůj nezávislý příjem, ideálně z několika zdrojů, aby mohla prosazovat své vlastní strategie kritické vůči mainstreamovému diskursu a moci.

Kritické muzeum ve Varšavě či v Praze by asi bylo něco jiného než podobná instituce v malém městě. Dokážete si něco takového představit?

Samozřejmě. Pro kritické muzeum je nejdůležitější lokální kontext, místní publikum a jeho potřeby, lokální situace je pro vytvoření takové instituce zcela klíčová. Neexistuje jeden model, který bychom mohli realizovat všude. Zásadní je přiblížit muzeum lokálnímu publiku. To, co jsem vytvořil ve Varšavě, by nefungovalo v Krakově nebo v Poznani, nemluvě o jiných zemích.