Althusser: filosofie a politika

Pokud bychom měli v jedné větě charakterizovat filosofii Louise Althussera, mohli bychom říct, že představuje určitý projekt návratu k Marxovi a originální reinterpretaci a aktua­lizaci Marxovy filosofie. Pravda: jedná se o interpretaci do jisté míry svévolnou, proti níž celá řada kritiků vystupovala s tím, že je v ní Marxův myšlenkový odkaz zkreslován – týkalo se to zejména tezí, že marxismus je „teoretický antihumanismus“, že „dějiny jsou procesem bez subjektu“ a že „člověk je ideologický živočich“. Raymond Aron se vyjádřil v tom smyslu, že vytváří „imaginární marxismus“, který u samotného Marxe nenajdeme, a Althusser v podstatě uznává, že Aron „měl tak trochu pravdu“.

Určitá svévolnost při interpretaci pramení dle mého názoru ze samotného Althusserova postoje k filosofii a k tomu, co podle něj filosofie vlastně je.

Althusser ji provokativně definuje jako „v poslední instanci třídní boj na poli teorie“. Filosofie tedy není neutrální, objektivní racionální disciplína, jak sama sobě často namlouvá, ale je především určitou politickou či ideologickou intervencí. Proto Althusser uvádí, že ve filosofii a politice nedělal nikdy nic jiného, než že intervenoval. Konkrétní filosofie je pak určena svou pozicí mezi ostatními filosofiemi (strukturalistický vliv je zde patrný): je aktivitou kladení určitých tvrzení do protikladu k jiným tvrzením, přičemž „tento Kampf­platz (Kant) představuje na teoretické rovině ozvěnu pole sociálního, politického a ideologického třídního boje“. Při vytváření filosofie je tak především důležité zvážit, jaké bude mít konkrétní společenské, ideologické a politické dopady v dané dějinné situaci. Sám Althusser říkal, že vždy, když něco psal, v prvé řadě řešil právě tuto otázku. Tedy jaký bude mít to, co napíše, společenský (v nejširším slova smyslu) dopad. Viz například Odpověď Johnu Lewisovi (Réponse à John Lewis, 1973).

Politické dopady filosofie

V protikladu k Marxově tezi, že „filosofové svět jen různě vykládali, ale jde o to jej změnit“, Althusser hájí stanovisko, že cílem všech velkých filosofů bylo právě změnit svět (anebo naopak: upevnit status quo). Změnit svět totiž znamená změnit jej i ve vědomí lidí, neboť filosofie má zcela reálný ideologický a politický efekt. Tato myšlenka úzce ­souvisí s Althusserovou koncepcí ideologie, která má podle něj nikoli ideální, ale zcela materiální existenci: je materializována v ideologických státních aparátech a v jednáních subjektů, které jsou dané ideologii podřízeny. Na tomto místě se bohužel nedostává prostoru Althusserovo pojetí ideologie podrobněji přiblížit. Pokud však jde o výklad Marxovy 11. teze, není snad bez zajímavosti, že u Egona Bondyho – například ve Sklepní práci (1973) – nalezneme takřka doslovně stejné chápání uvedeného Marxova citátu. Podobnost obou myslitelů, Althussera a Bondyho, je nicméně podle mého osobního názoru mnohem, mnohem zásadnější. Není snad také bez zajímavosti uvést, že ono „ale“ do Marxovy 11. teze dodal až Engels. U Marxe samotného nebyly „vykládání světa“ a jeho „změna“ kladeny do protikladu.

Filosofie podle Althussera nemá předmět zkoumání v tom smyslu, jak jej mají vědy; není disciplínou, která by nám odhalovala nějaké skryté transcendentní pravdy o smyslu bytí či původu světa. Podle Althusserovy koncepce jsou tyto otázky materialistické filosofii cizí. Jsou projevem skrytého idealismu a mají ideologický charakter. Žádný transcendentní smysl ani účel, který by byl mimo dějiny či za dějinami, jednoduše neexistuje. Tento závěr, který je důsledkem striktního odmítnutí monismu, respektive esencialismu, a vede v podstatě k nesubstanční ontologické koncepci (i když s pojmem „nesubstanční ontologie“ se u Althussera nesetkáme), je zřejmě nejvíce rozveden v jeho pozdním textu Podzemní proud materialismu setkání (Le courant souterrain du matérialisme de la rencontre, 1982). V základních obrysech jej však najdeme již v práci Pro Marxe (Pour Marx, 1965), kde – na základě analýzy monismu, který neumožňuje to, čemu říká „předeterminace“ – dokazuje, že Marxova dialektika je kvalitativně odlišná od Hegelovy a že není jen jejím pouhým převrácením. (Monismem Althusser rozumí koncepci, podle níž existuje nějaký předem daný základ či substance, na kterou je vše ostatní redukovatelné, vše z tohoto základu vychází či je jeho projevem, přičemž kauzální působení je jen jednosměrné, a není tedy možná předeterminace tohoto základu jinými složkami – příkladem může být například Hegelův Absolutní Duch či ekonomické zákonitosti ve vulgárním marxismu.)

Ačkoli se jedná na první pohled o čistě abstraktní problematiku, Althusser kritikou Hegelovy ontologie sleduje (v souladu se svým chápáním filosofie jakožto „v poslední instanci třídního boje na poli teorie“) zcela konkrétní politické cíle. S odmítnutím monismu jsou organicky skloubeny všechny jeho další významné koncepce: teorie konjunktury, předeterminace, teoretického antihumanismu, teorie dějin jakožto procesu bez subjektu a podobně. Plynou odtud rovněž některé čistě epistemologické aspekty jeho teorie, jakkoli zde není souvislost na první pohled zřejmá. Naopak jeho pojetí ideologie a konstituce subjektu z odmítnutí monismu přímo nevyplývá, dokonce mu v některých ohledech přímo protiřečí – Althusser například expressis verbis mluví o „transhistoričnosti a věčnosti ideologie“, což zjevně odporuje jeho tezi, že neexistuje žádný „ahistorický prvek“, a v důsledku to odporuje i jeho koncepci teoretického antihumanismu.

Symptomální čtení

Marx podle Althussera žádnou filosofii teoreticky nevypracoval: jednoduše nečiní filosofii předmětem svého zkoumání, takže v žádném jeho díle nenabývá explicitní podoby, nýbrž existuje jen v podobě aplikované, ve svém praktickém stavu. Je proto třeba tuto filosofii teprve z Marxova díla jakoby „vytáhnout“ a teoreticky vypracovat. Právě o to se Althusser ve svém díle pokouší.

Má mu k tomu posloužit metoda tzv. symptomálního čtení (la lecture symptomale). Objevil ji už Marx, aniž by si toho byl jasně vědom, a aplikoval ji při četbě klasických ekonomů. Spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že při četbě textu je třeba číst nejen to, co je v textu bezprostředně obsaženo, ale i to, co v něm není. I tyto mezery jsou svým způsobem v textu obsaženy a jejich existence je symptomatická. Althusser aplikoval tuto metodu na četbu samotného Marxe.

Podle Althussera každý teoretický systém produkuje nejen určité odpovědi na „staré“ otázky, ale zároveň nevědomky i otázky zcela nové, zcela novou problematiku. Vytváření této nové problematiky (jež je v systému obsažena a jež je výsledkem nové teoretické produkce) však pro ty teoretiky, kteří jsou stále uzavřeni v původním, novou teoretickou produkcí netransformovaném teoretickém rámci, vymezeném „starými“ otázkami) zůstává neviditelné. Skryté nezůstávají jen samotné nové teoretické otázky vyprodukované určitou teoretickou praxí, ale i sám mechanismus jejich produkce, viz Čtení Kapitálu (Lire le Capital, 1965).

Na základě aplikace této metody symptomálního čtení na Marxe se pak Althusser snaží ukázat, „učinit viditelným“, teoretické aspekty Marxova díla, které jsou v jeho díle obsaženy, ale kterých si ani sám Marx nemusel být jasně vědom, jak vyplývá z některých jeho vyjádření.

Problém dialektiky a totality

Když například Marx porovnává svoji dialektiku s Hegelovou, říká, že „u Hegela stojí dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby bylo objeveno v mystické slupce racionální jádro.“ Z tohoto vyjádření by se mohlo zdát, že Marxova metoda je jen prostým převrácením Hegelovy metody, že prostě Hegelova dialektika je idealistická, zatímco Marxova materialistická, ale že její forma je vlastně tatáž. O pouhé dvě věty výše však Marx hovoří o „mystifikaci, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových“ (mystifikací tedy trpí samotná dialektika), a o něco níže píše o „mystifikované formě dialektiky“, což by zase znamenalo, že sama forma dialektiky je u Hegela mystifikovaná, tedy jiná než u Marxe.

To je přesně to, co si myslí Althusser. Po­dle něj Hegelova spekulativní filosofie nebyla pouze něčím vnějším vůči jeho dialektice, ale naopak, tento spekulativní vliv poškodil Hegelovu dialektiku samotnou. Demystifikace Hegelovy dialektiky, jak ji podle Althussera provádí Marx, aniž by si toho byl jasně vědom, je pak proces, při němž je transformován samotný extrahovaný obsah. Marxova dialektika proto není jen pouhým zrcadlovým převrácením dialektiky Hegelovy (samotným převrácením se sama podstata nemění), ale odlišuje se od ní samotnou svoji strukturou. Tato odlišnost spočívá především v různém pojetí hlavních a vedlejších vztahů, v jiném pojetí totality.

U Hegela dle Althussera totalita vychází z jediného vnitřního spirituálního principu, je zvnějšněním původní jednoty pojmu, přičemž její jednotlivé momenty jsou v zásadě epifenomenální vůči této původní jednotě a jako takové jsou principiálně rovnocenné, jsou indiferentní, je v nich vyloučena dominance některých prvků či vztahů či rozporů vůči jiným. Jsou to vlastně jen epifenomény určitého metafyzického principu (Ducha, Ideje), jsou na něj redukovatelné a na něm ontologicky závislé. Nejsou tedy striktně vzato ontologicky reálné, a tedy jsou si vlastně všechny rovny a jejich hierarchizace je vlastně jen zdánlivá.

Naproti tomu čteme­li pozorně Marxův Kapitál, zjistíme, že Marxův pojem totality v sobě hierarchizaci vztahů a rozporů zahrnuje. Můžeme v ní rozlišit hlavní a vedlejší rozpory či vztahy dominance a subordinace, přičemž (a to je velmi důležité zdůraznit) tyto vztahy nejsou redukovatelné na nějaký jediný princip (například na rozpor mezi kapitálem a prací).

Ekonomická základna tak neexistuje nezávisle na dalších neekonomických vztazích či před nimi, ale vždy je těmito vedlejšími vztahy nějak podmíněna, dourčena, specifikována (přičemž vývoj rozporů je nerovnoměrný). Základní rozpor – v kapitalismu rozpor mezi kapitálem a prací – není tedy nikdy dán v čisté podobě, vždy je nějak blíže specifikován, jakoby dourčen podmínkami svého působení, tj. strukturou vedlejších rozporů, ve které se pohybuje. Althusser pro takováto „dourčení“ používá termín „la surdétermination“ (překládáno jako „naddeterminace“ či „předeterminace“) a pro takto pojímanou strukturu volí označení „struktura s dominantou“.

V takto pojaté totalitě mohou nadstavbové složky působení základního rozporu předeterminovat, mohou jej blokovat, nebo ho mohou naopak urychlovat. Pojem surdétermination tak v podstatě poukazuje k určité relativní autonomii nadstavby a k jejímu specifickému působení, které může být (a v praxi často bývá) v určitých momentech rozhodující pro další společenský vývoj. Dominujícím rozporem se tak může stát i určitá fúze rozporů, které nejsou s ekonomickou sférou bezprostředně provázány.

Neredukovatelnost rozporů vede tedy Althussera k odmítnutí esencialistického monismu. Právě za monistickou Althusser ovšem pokládá Hegelovu koncepci, která je, jak zdůrazňuje, vskutku kvalitativně odlišná od Marxovy dialektiky (a jejího systematického rozvinutí). Z Hegelovy dialektiky ji nelze odvodit, ani ji nelze získat různým „překlápěním na nohy“ či z ní „vyloupnout“ nějaké „racionální jádro“. Převracením Hegela dostaneme podle něj ekonomismus – redukcionistickou teorii, byť materia­listickou, která redukuje skutečnost na jednu substanci, na jeden jediný princip s jeho manifestacemi – nikoli marxismus.

Strategický význam filosofie

Všechny zde prezentované Althusserovy úvahy o obecné ontologii Hegelově a Marxově mohou vypadat jako velice abstraktní, od reality odtržené intelektuální cvičení profesora École Normale Supérieure. Ve skutečnosti má Althusserova filosofie zcela jasný dobově podmíněný strategický význam.

Argumentační prokázání toho, že Marxova dialektika není jen převrácením dialektiky Hegelovy, umožnilo Althusserovi efektivně zaútočit na politickou strategii tehdejší Komunistické strany Francie, která stála na teoretické bázi ekonomismu a z něj vyplývajícího gradualismu, teorie, podle které v kapitalismu budou kontinuálně narůstat (gradovat) jeho antagonistické rozpory, až nakonec jednou – dříve či později – nutně přivodí jeho zánik (podobně jako se Hegelův Duch jednou nutně sebepozná).

Althusserova teorie chtěla prokázat, že stalinský ekonomismus je v rozporu nejen s Marxem a Engelsem, ale v podstatě i s Leninem. Pro jejich koncepci dialektiky je totiž podle Althussera určující právě princip předeterminace a pojetí struktury jakožto struktury s dominantou, tedy takové struktury, v níž ekonomika sice působí jako nejvýraznější faktor, nicméně neovládá ostatní vrstvy natolik, aby nemohly působit nejen na sebe navzájem, ale dokonce na samotnou ekonomickou „základnu“.

Dobový kontext

Althusserova intervence a způsob jejího provedení jsou zajímavé i z hlediska vývoje a dynamiky tehdejší francouzské filosofie. V poválečném období existovaly ve Francii v zásadě tři významné filosofické proudy, které se hlásily k marxismu: 1. filosofie Komunistické strany Francie (spočívající v podstatě na stalinismu a zvulgarizovaném marxismu, tzv. dia­matu), 2. hegeliánský marxismus, 3. existencialistický marxismus.

Althusserova interpretace Marxe ostře směřovala vůči všem třem domácím tradicím soudobého marxismu, zároveň ale byla v zásadě poplatná národní francouzské filosofické tradici. V době, kdy francouzští marxisté objevovali mladého Marxe a znovu oceňovali jeho hegeliánské kořeny, se většina francouzské filosofie od Hegela začala odklánět a pozvolna docházelo k posunu od Hegela, fenomenologie a existencialismu směrem ke strukturalismu. Docházelo k posunu od takzvané generace tří H (Hegel, Husserl, Heidegger) směrem ke generaci hlásící se ke „třem mistrům podezřívání“ (Marx, Nietzsche, Freud).

Vzestup strukturalismu může být datován od druhé poloviny padesátých let. V roce 1957 vyšly Barthesovy Mytologie (1957; česky 2004), rok na­­to vyšla Strukturální antropologie (1958; česky 2006) od Clauda Lévi­Strausse. Poslední kapitola Lévi­Straussova Myšlení přírodních národů (1962; česky 1996) je přímým útokem na Sartrovu Kritiku dialektického rozumu (Critique de la raison dialec­tique, 1960) a jeho návrh „konkrétní antropologie“. Sartre píše v Otázce metody (Question de méthode, 1957; česky pod názvem Marxismus a existencialismus, 1966), že „marxismus musí odhalovat hloubku reálného člověka, a nikoli ho rozpouštět v lázni kyseliny sírové“. Lévi­Strauss kontruje, že „úkolem sociálních věd není konstituovat člověka, ale rozpustit jej“. Zatímco Althusser chtěl uniknout Hegelovi pomocí Marxe, Lévi­Strauss se o totéž pokusil prostřednictvím Saussura a Deleuze prostřednictvím Nietzscheho.

Strukturalizací k anti­-filosofii

Na humanismus a historicismus bylo útočeno z mnoha stran – v tomto ohledu nebyla Althusserova intervence nijak zvláště originální. Móda hegelianismu byla na ústupu. Hrozilo, že zůstane­li Marxova filosofie levo­­bočkem filosofie Hegelovy, bude časem marginalizována, což by podle Althussera samozřejmě mělo negativní důsledky pro politickou ideologii. Naopak strukturalismus byl na vzestupu. Aby Althusser Marxovu filosofii zachránil, rozhodl se vsadit na strukturalismus (a francouzskou epistemologickou tradici, jak ji představují Gaston Bachelard či Georges Canguilhelm) a zdůraznit radikální předěl mezi Hegelem a Marxem. Jeho interpretace tak Marxe poněkud „strukturalizuje“ (zejména v pracích Lire le Capital a Pour Marx). Althusser podle všeho vsadil na správného koně. Jeho intervence byla úspěšná. Později se vůči spojování se strukturalismem vymezoval a tvrdil, že jeho „flirtování“ se strukturalistickými termíny bylo myšleno ironicky, viz Základy sebekritiky (Éléments d’autocritique, 1974). Nutno dodat, že to již bylo v době, kdy byl strukturalismus v podstatě na ústupu.

Ačkoli Althusserův způsob „filosofické intervence“ může někoho pohoršovat a někteří v ní mohou – snad právem – vidět důsledek jeho záliby v Machiavellim, nelze popřít, že jeho myšlení vnáší do jinak stojatých a zatuchlých akademických vod svěží vítr a svým způsobem vrací filosofii určitý smysl. Ačkoli se v jistém slova smyslu jedná o anti­filosofii (rozumíme­li filosofií pouhou interpretační činnost výkladu světa), vytváří pro filosofii nové možnosti a zbavuje ji iluzí o sobě samé. Iluzí o tom, že se jedná o čistě racionální, neutrální disciplínu.

Autor je filosof.