Nepravděpodobní spojenci?

Když Friedrich Nietzsche vyhlásil válku sílící hegemonii osvícenské epistemologie, anarchisté se soustředili na praktické činnosti: boj za osmihodinovou pracovní dobu, útoky proti represivnímu aparátu a představitelům autokratické moci a podobně. Činili tak v naději, že ve světě ctícím osvícenský „rozum“ po usilovném boji nakonec vypluje na povrch ta správná pravda – a bude nastolen rozumný řád a spravedlivý svět. Svět osvícenského odkazu vypadal jako hřiště ideologií, připravených podrobit se vítězné pravdě a podvolit se jejím spravedlivým, zaníceným a vznešeným nositelům.

Jenže nakonec byli všichni podvedeni – i když někteří to stále ještě nevědí. Konzervativci hodující na svých takzvaně tradičních hodnotách, komunisté kapitalizující společné vlastnictví a ustrašeně vyčkávající liberálové společně bloudí v nitru pozitivistického bludiště a doufají, že reinkarnovaná bestie pravdy povstane na jejich straně. Fašisté pohlcení vlastní teatrálností se mezitím snaží stvořit dramata, která však končí jako pětníkové frašky, a neoliberálové se lísají ke kdejakému diktátorovi, aby se prosadil jejich „volný“ trh.

Útok na lidskou přirozenost

Velké příběhy – tyto eposy osvícenství – si samy utahovaly kolem krku smyčku dogmatických pravd a lží. Uvízly v prostoru, o němž se domnívaly, že je zmapovaný a lehce dekódovatelný. Jenže mapa se změnila. Nikdo nakonec nevěděl, kde se na ní nachází. Ideově­hodnotová nejistota a především nejistota pramenící z ambivalence a prostupnosti mocenských sítí pramenily z proměnlivosti orientačních bodů mapy. Dichotomie „vládnoucí versus ovládaní“ nebyla setřena, ale rozlila se i do jiných než pouze politických a ekonomických oblastí. Vznikla tak složitá síť vztahů. V některých přitom mohli být vládnoucí zároveň i ovládanými, což paradoxně nijak nepřispělo k demokratizaci společnosti, ale právě naopak. Pokud totiž začali být vládnoucí v určitých směrech ovládáni, pak v oblastech, v nichž dominovali, panovali o to usilovněji – a kompenzovali tak ztráty z jiných oblastí.

Z útoku na fixní koncepci lidské přirozenosti, která vycházela ze strukturalistické ideje reprezentace Ferdinanda de Saussura a Clauda Lévi­Strausse, povstal poststrukturalismus reprezentovaný především Jacquesem Derridou, Michelem Foucaultem a Jeanem­Françoisem Lyotardem. Tito myslitelé odmítali jak ontologický charakter moderního individualismu, který byl základem liberalismu, tak teologický charakter marxismu. ­Nietzscheho lumpenaristokratickou destrukci nahradila poststrukturální dekonstrukce. Přesvědčení, že pravda a vědění jsou výsledkem lineárního nahromadění informací o tomto světě, bylo poststrukturalisty postupně a bez skrupulí zpochybněno. Po důsledném obnažení koncepcí a manter osvícenských filosofů (například Hobbesova teze „o přirozeném stavu“, Rousseauovo pojetí „obecné vůle“ nebo nedotknutelnost majetku dle Johna Locka) se však ztratil snadno dostupný základ, na kterém by se dalo stavět. Zůstala jen necudná prázdnota, bezzubá faleš a především vtíravá otázka, odkud tedy vychází legitimita moderního státu. Ukázalo se, že přímo z jeho institucí.

Proces legitimity

Právě instituce státu vytvářejí pravidla a me­chanismy pro rozšiřování a propagování mo­cenského diskursu. Mají moc tento diskurs nejen kontrolovat, ale také rozhodovat, kdo ho bude formulovat a rozvíjet. Vyvolení ­diskurs legitimizují a diskurs legitimizuje je. A právě zde se nachází politicko­epistemologická linie, na niž upozornil Michel Foucault, když spojil mocenské instituce se vzděláváním, věděním a vědou obecně. Ve vědění se kumuluje moc tím, že mocenské instituce souhlasí s jím uplatňovanými nároky „pravdy“ a „objektivity“. A vědění na oplátku přitakává mocenským institucím v pojímání „legitimity“ a „reprezentace“. Vědění, které tak nečiní, je vytlačováno na okraj diskursu, mimo „objektivitu“ a „pravdu“ do oblasti „nevědění“.

Poststrukturalismus tento vzájemný sebestvrzující proces kritizoval a upozorňoval na provázanost vědění s historickým kontextem. Vede­li však mechanismus vzájemné kohabitace mezi věděním a mocenským uspořádáním k tomu, že honorační adjektiva typu „objektivní“ či „legitimní“ jsou pouze fikcí, vzniká řada otázek. Co dělat, je­li legitimita státu založena pouze na fikci, stejně jako jeho reprezentativnost, morálka nebo přirozenost? Není pak fikcí i samotná jeho existence? Nespočívá existence státu pouze v tom, že je uznávána za objektivní, přirozenou, neměnnou a opravdovou? Situace je obdobná, jako když člověk stojí v zrcadlové síni a věří, že zrcadla mu zjevují realitu. Je však možné se ze sebestvrzujícího mechanismu moci a vědy, jehož produktem je legitimita, vyvázat?

Modernisté se v ontologickém duchu tázali po lidské přirozenosti. Z konstruovaných odpovědí pak vytvářeli „pravdy“, které si měly nekompromisně podmanit sociální svět. Ti, kdo se do jejich představ nehodili nebo je dokonce odmítali (blázni, proroci, kriminálníci, přírodní národy), se dopouštěli nového smrtelného hříchu – vzpírali se lidské přirozenosti. Racionální humanismus se stal nástrojem milostivé represe i disciplinace. Převýchova a náprava nekompatibilních jedinců se stala předmětem nových vědeckých oborů, jejichž cílem bylo bránit hranice lidské přirozenosti a vyhledávat a eliminovat „úchylky“.

Poststrukturalisté se však vůči modernistům zrádně obrátili, když se s důrazem na epistemologickou rovinu začali nesmlouvavě ptát, proč byla víra v lidskou přirozenost vůbec formulována, neexistuje­li žádný univerzální referenční subjekt a jedna dominantní ideologie spolu s určitou představou pravdy může být kdykoli nahrazena jinou s představou zcela odlišnou. Není­li zde podle poststrukturalistů žádná Pravda, pak zde ovšem není ani žádná legitimní báze politiky. Jedná se jen o více nebo méně přiznaný karneval moci, který produkuje současný diskurs, a aby mohl nerušeně pokračovat, je legitimizován replikací mocenských institucí (vtahuje do hry nové maškary).

Pokus o symbiózu

Soudobé uspořádání moci se tak nemá o co opřít. Namísto aby modernisté sebekriticky reevaluovali svá východiska, opírá se jejich protiútok vůči poststrukturalistům hlavně o poukaz na neexistenci referenčního univerzálna v jejich analýzách moci. Jelikož poststrukturalisté modernistům dekonstruovali jejich modly (univerzalitu, objektivitu, racio­nalitu, legitimitu institucionální autority), kritizují modernisté na oplátku nepřítomnost obdobných božstev v poststrukturálních analýzách, což podle nich vede k nemožnosti artikulovat jakýkoli nárok na změnu. Modernistický protiútok byl veden ve smyslu výroku: „Ano, vytvářeli jsme dominanci a hledali v dobré víře univerzalitu, ale vy nepřinášíte nic více než neohraničenou kritiku a relativismus. Ten nabourává naše hodnoty, jiné nedodává, a proto je neetický. Nemůžete křičet, že je bůh mrtev, pokud nám nepřinesete nového boha.“

Skutečně, poststrukturalistické zacílení na epistemologickou kritiku moci zdánlivě zcela vylučuje jeho propojení s jakýmkoli politickým projektem. Sblížení s anarchismem, na rozdíl od jiných existujících ideologií, je však nejen možné, ale i plodné. Analytické koncepty poststrukturalistických teoretiků totiž obohacují anarchismus o nové nástroje k demaskování mocenských struktur a k vytváření rezistentních strategií. Naopak anarchismus může být zdrojem etického diskursu poststrukturalismu, a tedy odpovědí na část modernistické kritiky.

Setkání poststrukturalismu s anarchismem však není bez překážek a obtíží. Poststrukturalistická kritika moci a vědění je totiž zároveň kritikou klasického anarchismu a všech jeho ontologických východisek spjatých s představou o „podstatě“ lidských bytostí. Je přitom zcela bezpředmětné, zda je proklamována lidská přirozenost sobecká, solidární, racionální nebo iracionální. Lpění na lidské přirozenosti a důraz na neměnné, univerzální struktury (například historická schémata nebo modely uspořádání společnosti) znovuobnovuje debatu v intencích rozepře poststrukturalismu s modernismem, který je v tomto případě zastoupen právě klasickým anarchismem.

Rekonstruovaný anarchismus

Teoretik Andrew M. Koch v článku Poststrukturalismus a epistemologický základ anarchismu, publikovaném ve sborníku Post­Anarchism: A Reader (Čítanka postanarchismu, 2011), identifikuje tři možné trajektorie prolnutí poststrukturalistické teorie s „rekonstruovaným“ anarchismem.

První se zaměřuje na rovinu poznání. Anarchie s důrazem na přitakání individuální subjektivitě a pluralitě subjektivit představuje skutečný charakter společnosti po stržení univerzalistické, racionalistické fasády. Toto východisko vychází ze tří předpokladů: 1. diskurs je vždy poplatný vládnoucí epistémé, a formulování univerzálního, normativního a racionálního diskursu je tedy nemožné; 2. význam diskursu není možné vyjednat, odkazuje totiž vždy k individualizované metaforické zkušenosti, jenže těchto metaforických zkušeností je velmi mnoho a škála jejich rozmanitosti je vysoká; 3. idealistická představa, že by na politické úrovni mohlo dojít k jakémusi konsensu těchto rozmanitých individuálních zkušeností, ať v rámci demokratického nebo jiného strukturálního uspořádání, je nesmyslná. Ustavení takto širokého konsensu není možné dosáhnout bez použití donucovacích prostředků nebo klamu za účelem rozbití rozmanitosti a plurality individualizovaných významů. Reálná demaskovaná povaha společnosti se jeví jako anarchistická a pouze díky vytváření rozličných fikcí a za pomoci donucovacích prostředků dochází k legitimizaci státu a navázaných mocenských sítí, jako jsou korporace, korporátní média, akademické instituce, represivní aparát, jurisdikce a podobně. Bez iluzorního ideologického ospravedlnění stávajícího rozložení mocenských vztahů je anarchie opravdovým a empirickým stavem společnosti.

Normativní aspekt je druhým z možných přístupů k provázání anarchismu s poststrukturální teorií. V mnohotvárném a různorodém pluralitním prostředí vyznačujícím se mnohostí individuálních zkušeností, zájmů a epistemologických kontextů není možné dosáhnout konsensu skrze unifikační pravidla státní moci ani ideologickou projekcí opírající se o univerzalitu. Takový typ univerzálního konsensu není ničím jiným než specifickou formou totalitní politiky. Předpokládáme­li, že zdrojem norem, hodnot a morálky jsou svrchovaní jedinci, dostáváme se ovšem do opozice ke všem konceptům o transcendentní pravdě a spravedlnosti, z nichž čerpají svou legitimitu dominantní normy. Ty jsou často v rozporu s normami jednotlivých individuí, a stávají se jak z epistemologického, tak z ontologického hlediska neobhajitelnými. Normativní charakter anarchismu vychází z toho, že popírá nárok státu a jeho legitimizačních struktur na definování morálky a norem. Setkává­li se pokus o unifikaci s odporem, není jednání státu ničím jiným než kolektivním násilím. A právě v této perspektivě se důkazní břemeno přesouvá z anarchismu na stát. Není to totiž rezistence vůči státu, ale stát, kdo by měl ospravedlnit své násilné jednání proti jednotlivcům. Pluralita reprezentovaná anarchismem se stává v této situaci nenapadnutelnou (v opozici vůči ne­­oprávněné normativitě a totalitě státní moci).

Jedinečná zkušenost

Zatímco předchozí dva Kochem definované způsoby prolnutí anarchismu s poststrukturalismem pracují s negativním vymezením vůči poznání a normativitě, třetí propojuje pozitivní konstruktivní prvky obou koncepcí v „nereflexivním individualismu“. Individualismus je nereflexivní v tom smyslu, že jedinec se neobrací sám do sebe, aby ospravedl­nil nebo definoval jedinečnost nebo hodnotu. Nevyžaduje žádný definiční obsah, nevytváří definici hodnot interně. Individualita vzniká na základě interakce s vnějšími podmínkami diskursu a ten potřebuje jak tvůrce, tak příjemce. Každý diskurs, stejně jako každý jedinec, je jedinečný a jedinečná je i zkušenost, která vznikne mezi jakýmkoli tvůrcem a příjemcem diskursu. Takovouto zkušenost je nemožné přenést do vrstev reprezentace, jež onu jedinečnost neuznává a podstatu individuality vylučuje na základě ontologických, nikoliv empirických tvrzení. Má­li však reflexe skutečnosti ničím neomezený pluralitní charakter, je anarchismus jediným ospravedlnitelným politickým postojem, ve­doucím od individuálních významů k diskursu. Jedinci vytvářející pluralitu potom mají legitimní nároky vůči státu, který ze své povahy vnucuje totalitní univerzalismus nebo konsensuální tyranii většiny.

Kulturní a politické instituce potlačují pluralitu povyšováním jedné formy subjektivity nad druhou. Poststrukturalismus se ovšem staví na stranu jedinečnosti a diverzity proti jakékoli totalizující koncepci tím, že demaskuje propojení politického útlaku s širším kulturním procesem, produkcí poznání a kulturou reprezentace. A právě proto je poststrukturalismus vhodným operačním a analytickým nástrojem nejen pro anarchismus, ale všechna hnutí snažící se dekonstruo­vat koncepty útlaku vytvářené svévolnou racionalitou a legitimizované univerzalistickými koncepty. Boj za osvobození tak získává charakter politického odporu vůči procesu sémantického a metaforického redukcionismu sloužícímu kontrole a manipulaci.

Přece jen se však vnucuje určitá pochybnost: stihne anarchismus zmíněný „nástroj“ poststrukturalismu vůbec v praxi použít, stane se někdy součástí jiné než psané historie? Anebo zůstane postanarchismus pouhým akademickým diskursem a bude jako takový také překonán? Tuto možnost koneckonců naznačuje Duane Rousselle titulem své knihy After Post­Anarchism (Po postanarchismu, 2012), v níž problematizuje poststrukturalistickou koncepci přitakávající epistemologii na úkor ontologie. Samozřejmě, na teorii záleží jen do jisté míry a na termínech ještě méně. To ovšem platí jen za předpokladu, že jejich předmětem je určitá praxe – což se týká anarchismu stejně jako postanarchismu.

Autor je politolog.