Cáry

Zásadní, objevný překladatelský počin. Kniha nadepsaná Leviatan představuje úzký, nicméně poučný výsek z rozsáhlého díla Arno Schmidta (1914–1979), rodáka z hamburského předměstí, jehož osud ovšem výrazně proťala jiná, bytostně hraniční krajina: kus země kolem měst Lubaň a Zhořelec – tehdy byl německý, dnes je na polské straně. Sem se mladý Schmidt po smrti otce společně s matkou přestěhoval, odtud odešel, aby během války sloužil v řadách wehrmachtu, tuto krajinu po válce opustil definitivně, když po mnohaletém harcování západním Německem ­nalezl domov v dolnosaském Bargfeldu (trasu Schmidtova života a díla přehledně načrtl ve svém doslovu k Leviatanovi Radovan Charvát).

Edice, na jejíž přípravě se spolu s překladateli redakčně podílela Eva Jelínková a která vychází z dosud nedokončeného projektu souborného vydání Schmidtova díla, takzvaného Bargfelder Ausgabe, zahrnuje trojici próz z let 1946 až 1952: Leviatan, Přesídlenci a Černá zrcadla.

Jedinečná forma pesimismu

První dva texty spojuje téma klopotného přesouvání, respektive snahy o únik z území zdevastovaných válkou a ataky invazních vojsk. První pokus končí – docela symbolicky – ztroskotáním vypravěčova vagonu na mostním pilíři. Koleje vpředu i vzadu jsou zničené, stržené, prostoru vládne skřípot kovu, temnota za zády, hořící propast ve směru cesty. Pouť „přesídlenců“ z následující prózy sice vyznívá o něco nadějněji, ovšem končí slovy: „A tak zatím žijeme pohromadě; jak to bude dál, ještě nevím.“ Oproti tomu Černá zrcadla už evokují poválečný svět: vypravěč zaznamenává svůj vlastně docela spokojený, poťouchlý pohyb v sedle bicyklu, na němž projíždí osiřelou a vylidněnou německou krajinou, pozůstatkem světa zničeného v šedesátých letech 20. století – tedy v budoucnosti – výbuchy vodíkových bomb.

Pesimismus ironicky zasahující celek stvoření, vyhlídky lidské civilizace, mravní integritu jedince a ostatně i text jako výběžek tvořivého gesta – všemu přece navzdory pohádkám o božském řádu vládne netvor, Leviatan – nalézá v trojici próz jedinečnou formu. Ta spočívá v intenzitě podání, vedeného vždy v první osobě. Jím zjitřeně a intimně probleskuje napjatá skutečnost (včetně milostných linek, fascinace zraňující, unikavou ženskou figurou), přičemž líčení minulého snadno ustupuje monologu, komentáři, zásvitům intimní přítomnosti i vzpomínek, vsuvkám, jež často polemicky rozehrávají osvojené partie kultury, literární tradice.

Autobiografické stopy v topografii, byť jsou čtenáři dostupné často jen díky košatému souboru doprovodných vysvětlivek, obracejí text do nitra jedinečného údělu, jehož podstatnou součástí byl moderní fantom spisovatelství – životní problém, kriticky osvětlený v letmé úvaze o díle Heinricha Heina: „Heinrich Heine: příjemno si přečíst (příjemno zapomenout). Kdyby napsal jenom jediný svazek – soudě podle mého čtyřsvazkového vydání –, byl by to velký muž: to ale finanční mizérie žádnému spisovateli nedovolila: z nouze se každý musel stát kuplířem, pasákem Múzy (tzn. po našem: smolit šprýmovné historky pro noviny; zdramatizovat něco pro Rias; pilně překládat cizozemce atd. – je jen dobře, že i tomu kouzlu je navždy konec!).“

Fragmenty a ornamenty

Řečeno s Rolandem Barthesem: Schmidt naplnil ideu literární formy, která „fascinuje, mate, uchvacuje, má váhu“, oné „hutné, hluboké řeči plné tajemství, zároveň jako snu i jako hrozby“. Schmidtova fragmentarizující stylistika („Tak mrštím sešitem co nejdál: leť. Cáry“) nerodí přehledně postupující pole obrazů, dává­li spočinout, pak leda v hrotitých, rozeklaných ornamentech, pokoušejících možnosti imaginace­řeči: „Měsíc: jak tichý kamenný hrbol v nevlídném močálu mračen. Nespočet černých zrcadel leželo kolem. Větve mi nabodávaly tváře a usilovně krápaly.“

Nakladatelství Opus zkrátka znovu projevilo dobrý vkus i odvahu: po svazcích zjevujících dílo Georga Heyma, Johannese Bobrowského, Durse Grünbeina, ale především Roberta Walsera prostředkuje setkání s dalším pozoruhodným autorem německojazyčné provenience.

Autor je bohemista.